Miniatury

Miniatury: Počasí a stromy

24. 10. 2026 Roman

Poslechnout článek

Počasí a stromy

Tak jsem se po asi čtyřiceti letech mohl podívat do kostela na Moldavě v Krušných horách. V mládí jsem tam jezdil na běžkách s kamarády a kamarádkami z Komáří vížky na nedělní bohoslužbu, k večeru jsme se vraceli přes Vitišku do Dubí. Mše tam sloužil náš „drsňák z hor“ Jarda Novosad. Moravák, který zestárnul v Krušných horách. Kurážný kněz, který se nebál organizovat u sebe akce se zakázanými kněžími z podzemní církve. Otce jsem neměl, tátou mi tak trochu byl on. Než zemřel, řekl mi: „A nech plavat tu poezii. Zpátky k Bohu, na zem.“ Když jsem tam dneska dorazil, přišel i nějaký děda z chalupy pod kostelem a měl klíče. Pustil mě dovnitř a nechal mě čtvrthodinku samotného. Přiznávám se, že mi tekly slzy. Navíc jsem si odnesl knížku od Karin Johne Modlitba mlčení. Našel jsem ji na stolku moldavského kostelíku v pravý čas, protože už mě unavuje to ticho, které mě ze strany Boží zaplavuje. „Mlčíš? Dobře, budu mlčet i já.“
Vydal jsem se na Moldavu, abych v sobě cosi uzavřel. Nejen mládí, ale také vztah ke Klubíčku, protože jsme se sem často vraceli. Oba jsme to tu milovali z jiných důvodů. Myslím, že kdyby měl každý z nás vyjádřit slovy, co k tomu údolí cítí, neporozuměli bychom si. Naštěstí jsme často mlčeli. O to silnější byl dojem ze společného sdílení. Od kostela jsem se pak vydal na Moldavské pláně. Prožíval jsem loučení s Krušnými horami, protože je možné, že už se sem nikdy nevrátím. Zastavil jsem se ještě na hřbitově. Po hrobech poskakovala červenka a vůbec se mě nebála. Na pěšině ležely první rudé javorové listy.

     Nocoval jsem na Staré myslivně, odkud se mezi Bouřňákem a Pramenáčem otevírá pohled na České středohoří. Večer se v hospodě sešli místní chlapi. Ale mezi sebe mě nepozvali, i když jsem s nimi prohodil pár slov. Tak jsem u stolu seděl sám a pil pivo za pivem. Nemohl jsem jít na kutě střízlivý, majitel penzionu mi dal klíče od pokoje, kde jsem s Klubíčkem nocoval před dvěma roky v listopadu.
     Následující den jsem sjel úžasnou železniční tratí z Moldavy až do Teplic. Večer jsme tu měli setkání devítiletky. Spal jsem u spolužáka Pepy, který bydlel nejblíže škole. Já nejdál. Pepa už jako žák trochu koktal. Zůstalo mu to až do stáří, i když v našem věku už umí tenhle nedostatek lépe ovládat.
     „Řekni mi,“ zeptal se mě. „Jak se to stalo, že ses tak změnil? Ve škole jsi vždycky brečel, když jsi měl dostat trojku nebo poznámku. Byl jsi šprt. Nakonec se z tebe stal básník, pil jsi, proháněl jsi ženské.“
     „U nás se řešily jen známky,“ přiznal jsem. „Bezchybnost výkonu. Nešlo jen o trojky, které byly totální prohrou. Stačilo, že jsem dostal dvojku. A už na mě nikdo nepromluvil. ‚Nešlo to za jedna? Musel jsi dostat dvojku? Kdybys na to neměl, nic bych neřekla, ale ty na to máš,‘ vyčítala mi stařena i maminka. Stejné to bylo u poznámky. S poznámkou, s dvojkou nejsi náš. Jako by neexistoval jiný problém, než škola. A když se pak nějaký problém vyskytl, třeba moje kamarádství s těmi největšími sígry z vesnic za Řetenicemi, ke kterým mě to nevysvětlitelně táhlo, maminka mi psala dopisy. Bylo to pro ni nejjednodušší. A já, posera a uplakánek o to víc obdivoval ty vesnické divochy, záškoláky, kteří měli všechno na háku. Až jsem se v dospělosti stal jedním z nich.
     „Táta mě denně mlátil,“ řekl Pepa. „Nechápu, co z toho mohl mít, vybít si vztek na malém klukovi. Ale mlátil i mámu. Z práce si zašel na svých pět a doma nás zbil. Jednou máma seděla na záchodě, on otevřel dveře a vrazil jí takovou, až jí rozdrtil tvář. A nepřestalo to ani, když uvěřil v Boha. Bylo odporné vidět ho, jak klečí se
sepjatými dlaněmi, modlí se a vědět, jak se chová doma. Proto jsem začal koktat.“

***

     Jak to vlastně začalo s tím počasím? Moje nejvzdálenější vzpomínky se týkají právě atmosférických jevů. Mohly mi být tři roky, bydleli jsme tenkrát v Havířově. Zašli jsme s maminkou někam na návštěvu. Přiblížila se sněhová přeháňka. Oblak houstl, chumelenice také, brzy se v záplavě velikých vloček ztrácel i panelák naproti nám. Začal jsem hlasitě brečet, možná jsem řval hrůzou. Měl jsem pocit, že jsme se stali trosečníky v chumelenici a ztratili jsme spojení s okolním světem. Pak si vzpomínám na noční návrat ke stařeně v Teplicích, kde jsme potom s maminkou bydleli. Ty dvě, stařena a maminka byly opět rozhádané. Ale nad městem se objevila bouře, a ta všechno to napětí překryla. Neviděl jsem jednotlivé blesky, jen jejich odlesky na průčelích obytných domů. I v další vzpomínce mě překvapila bouře. Díval jsem se oknem bytu stařeny na zahradu. Hnala se húlava s prachem. Maminka spěchala, aby sebrala ze šňůry prádlo. Byla to velká bílá prostěradla. Třepotala se divoce v poryvech vichru, první velké kapky dopadaly na střechy domů. Příchod té bouře mě ohromil svojí prudkostí a mohutností. Pociťoval jsem úzkost, ne snad z blesků, ale z divokých vzdušných vírů, kterým podléhala celá naše městská čtvrť. Bouře se do ní opírala, vtělovala a proměňovala ji v samu sebe.
     Jednou jsme s dědou a maminkou sbírali borůvky na hřebeni Krušných hor. Kde to bylo? Kdesi na okraji nízkého lesa. Drobně pršelo, borůvčí bylo mokré a při obzoru zapadalo rudé slunce. Zbarvilo matně snášející se drobné krůpěje a průsvitnou mlhu, která se držela v závětří lesa. Jezdívali jsme tenkrát na jakousi podnikovou chalupu na pláně Cínovce. Stavení jsou tam rozmístěné daleko od sebe, prý kvůli větru a případnému požáru, aby se oheň mezi nimi nešířil. V noci vtrhl do hor vítr. Slyšel jsem jeho hukot. Nevím, zda to způsobil průvan nebo se někde uvolnilo staré okno, ale spadla garnýž i se závěsy a záclonami. Děda se snažil ji vrátit na místo. Všechno mi připadalo nezvladatelné, dunění zvenku i chaos uvnitř. Bál jsem se jako člověk obklíčený hříčkou zdivočelých nočních živlů. Divoké dění zdramatizovala nešikovnost dědy, kterému se snažila pomoci maminka. Možná vítr nebyl tak silný, ale já měl pocit, že se z posledních sil snažíme troskotající chalupu udržet pohromadě. A do třetice opět Krušné hory. Odjeli jsme s dětmi do školky v přírodě. Bydleli jsme na Moldavě u německé hranice, snad to byl ten pověstný Fišerhaus, jak jsme mu říkávali i později. Za hrozného horka jsme šli na výlet a já dostal silný úpal. Čtyři dny jsem ležel a vstával jsem jen, když jsem šel zvracet na záchod. Samotný akt zvracení by mě byl plnil děsem. Ale já mezi jednotlivými dáveními vzhlížel oknem vzhůru k obloze, kde zuřila bouře. Do teď vidím ohromné krůpěje a snad i kroupy, jak se snášejí z temné základny kumulonimbu k zemi. Zvracení a bolest hlavy mě jen zdržovaly od posedlosti dívat se, pozorovat bouři. Jak jsem se na ten liják díval zdola, vtahoval mě do sebe. A toužil jsem, aby stále sílil a sílil.
     Ještě před školkou jsem pobýval několik měsíců v dětském blázinci v Dubí. Vzpomínám si na dojem z prvního sněhového poprašku. Jedna z holčiček se radovala, že budeme stavět sněhuláka. Cítil jsem pohoršení: Jak se může tak hloupě radovat? Vždyť venku je pouhý poprašek sněhu. Stejné pohoršení jsem pocítil o pár let později, když jsem šel jednoho mrazivého rána do školy. Město halila mrazivá řídká mlha a v trávě se usadila spousta jíní. Když už jsem seděl ve školní lavici, došel do třídy jeden ze spolužáků a hlásil: „Venku prší.“ „Hloupost“ odpověděl jsem, protože jsem byl přesvědčen, že v takovém mrazu může nanejvýš tu a tam spadnout krystal sněhu. Vyběhl jsem ven a vskutku, drobně tam pršelo. Naplnilo mě to úžasem. Tenkrát jsem ještě nechápal, že se zřejmě do vyšších vrstev atmosféry začala nasouvat teplá fronta, z jejíž oblačnosti propadal do mrazivého vzduchu při zemi déšť.
     Ano, sníh. Čekal jsem na první sněhové vločky jako na drama, na totální proměnu celého světa. S první sněhovou vločkou se zvedla opona nového představení. Bylo to v listopadu, tenkrát jsem chodil do první třídy. Za okny se už dávno setmělo, ale já se nemohl nasytit pohledem na dvě silné břízy, které se v hustém dešti zmítaly před našimi okny ve větru. Jejich kmeny se leskly v umělém svitu pouliční lampy. Nikdo mi to neřekl, ale já věděl, že do rána se déšť změní ve sněžení. Byla to vnitřní intuice. Ráno se vítr utišil a město bylo bílé. První sníh byl největším svátkem mého dětského světa, vstup na posvěcenou půdu zimního krále. Pak jsem během jediného roku prodělal všechny dětské nemoci. Tenkrát ještě panovaly pravé zimy i v údolích a na rovinách. Byl leden. Seděl jsem u okna a díval se, jak se ulicí žene vánice. Stařena i maminka mě odháněly od okna, prý že tam táhne a venku mrzne, ale já si nemohl pomoci, za každou cenu jsem to drama chtěl vidět. A tak mezi mě a rám okna alespoň nacpaly polštář. I tenkrát jsem v sobě nesl intuici teploty okolo minus deseti stupňů. Neměl jsem teploměr, rychlost nárazů větru bych neurčil, ale o těch minus deseti jsem byl přesvědčen.
     Ať napadlo, kolik sněhu chtělo, vždy to bylo málo. Vyprosil jsem si tedy prkno na válení těsta, mouku a tou jsem zasypával imaginární město. Prosil jsem maminku, aby mi namalovala domky, kostelík a stromy a já do obrázku dokresloval sněhové duchny. Toužil jsem po sněhové kalamitě. Do školy jsem to měl nejdál ze všech dětí a spolužáci už tušili, jak budu vypadat, když napadl sníh. „Ukaž nohavice,“ smáli se mi. Měl jsem je obalené sněhem, protože jsem procházel vždy tou nejhlubší a nesešlapanou sněhovou záplavou. Nesnášel jsem vítr, který sfoukával sněhovou pokrývku ze střech a shazoval ji z větví. Během sněžení se mi stal vítr nepřítelem. S jakým napětím jsem při jedné jarní chumelenici sledoval, zda vločky vydrží na vlhké ulici, zda nakonec zvítězí nad holým asfaltem. Jednou sněžilo opravdu hustě, ale během srážek se začalo oteplovat a to, co předchozí chumelenice tak zkrášlila nejen na střechách a stromech ale i na elektrickém vedení, začalo vlhnout a opadávat. Pociťoval jsem to takřka jako tragédii. Vrcholem této psychózy se stala jedna smíšená jarní přeháňka. Vracel jsem se ze školy, když se přihnala a já viděl, jak nade mnou v závojích pluje sraženina vloček. Mnohé z nich cestou k zemi roztály. Snesla se na mě záplava velkých kapek a ještě větších bílých a mokrých sněhových slepenců. Měl jsem pocit, že na mě útočí hejna neznámého hmyzu. Začal jsem řvát, volat o pomoc. Uháněl jsem po ulici, až mě u nádraží Teplice – Zámecká zahrada zachytila nějaká paní. Uklidnila mě a odvedla pěkný kus cesty domů. Tenkrát už mi bylo tak devět.
     Za mých dětských let ještě mrzlo a rybník v teplické Zámecké zahradě se pokrýval pevnou krustou ledu. V době, kdy ještě nestál žádný zimní stadion, tam bruslila spousta lidí. A tam se projevila jiná moje citlivost. Trpěl jsem se stromy. Nad zamrzlou hladinou se skláněly olše. Výrostci se věšeli na větve, na které dosáhli.
Houpali se na nich, stahovali je níž a níž a já cítil bolest toho stromu celou svojí bytostí. Když jsme se s maminkou jednou vraceli ulicí domů, všiml jsem si, že v aleji ořezali větve korun. Snad to byly lípy. Bolelo mě to, jako by jim někdo amputoval živé ruce. U vrátek našeho domu ležel na chodníku zmrzlý vrabec. „Vidíš, stále je ti líto stromů,“ domlouvala mi maminka. „A tohodle ptáčka ti líto není.“ Ještě jako předškolák jsem si hrával na stromy ve větru. Šel jsem s maminkou zámeckou zahradou. Vždy jsem se někde zastavil, ohýbal jsem se a mával podivně rukama. Jednoho dne přiběhla veverka a jako by si mě skutečně spletla se stromem, vyběhla
po mně vzhůru až na rameno.
     Svět, který znám se podivně zmenšuje. Co se událo, to zapomínám, daleko před sebe nehledím. Vnímám jen to, co musím zvládnout v nejbližších dnech, hodinách, minutách. Postupně přicházím o vše. O domov především. S tím, jak slábne tělo, mizí i citlivost vnímání a dětská schopnost žasnout. Mračna se odmlčela,
stromy zmrtvěly. Ještě tak mlha mi rozumí, máme cosi společného. Může mlha reflektovat samu sebe? Co vidí mlha, pohlédne-li sama do sebe? Skrze sebe ven? Spatří tam něco?
     Na zábradlí ochozu meteorologické stanice sedí nehnutě vroubenka americká, veliká ploštice, která se u nás zabydlila až někdy v roce 2007. Po setmění ji nacházím v pozorovatelně na krabičce Triplixamu, léku na snížení tlaku krve. Prý před zimou hledá úkryty v domě. Je to nyní moje jediná churáňovská společnice.