Miniatury

Miniatury: V kraji jeskyní a planoucích bučin

14. 11. 2026 Roman

Poslechnout článek

V kraji jeskyní a planoucích bučin.
(Meteorologická stanice v Luké u Litovle 26. – 30. 10. 2026)

     Ujíždím prvním ranním autobusem na Prahu. Zvolna se rozednívá a z temného altokumulu se spouštějí těžká a hustá virga. Vystupují do popředí z růžových a oranžových odstínů oblohy. Na Hlavním nádraží přestupuju na rychlík do Olomouce a tam opět na autobus do Litovle. Tady mám čas, tak si dávám česnečku u Vietnamců a pak se procházím v zarůstajícím parčíku u Malé vody (Mlýnského potoka). A pak mě od nádraží Litovel – město odváží autobus na Lukou. Ovšem ještě v Litovli zůstáváme uvězněni v koloně. Opravuje se tu za provozu kruhový objezd. Řidič se pak snaží dohnat zpoždění, ujíždí, co může a přejede jednu ze zastávek. Když se dá cestující, který chce vystoupit, do křiku, brzdí a po podlaze se komusi rozsypou krabičky s léky.
     Najít meteorologickou stanici je snadné. Je to velká stavba, která začala sloužit pozorovatelům v roce 1974. Nachází se na okraji obce v nadmořské výšce 510 metrů. Původně měla stát o něco výše, zhruba 300 metrů dále na východ, kde trčí v poli triangulační bod, ale komunisté nechtěli investovat tolik peněz do příjezdové komunikace. Budovu obklopují keře i stromy všech možných barev. Vychází-li člověk po cestě od silnice, jako by se do nich potápěla. Roste tu šeřík, kalina obecná i zlatice, šípek, ale i nízká lípa a za plotem na kousku pozemku, který dřív patřil ČHMÚ, višně, švestky a temně zelené borovice.
     Vítá mě Martin Zábranský, který má dnes i zítra službu. Po něm nastupuje vedoucí stanice Michal Slouka. Martin mě hned vede na střechu, aby mi popsal, kam je odtud vidět. V dáli na severu halí praecipitatio Hrubý Jeseník a Kralický Sněžník. Ale i bližší hřeben Studené Loučky a vrchol Paní hory (485 metrů nad mořem), za nímž se ukrývá hrad Bouzov, už zakrývají průsvitné srážky. Spouští se prudká přeháňka a současně se objevuje duha. Krupky odskakují od střechy a chrastí v korunách stromů. Martin přerušuje výklad a pospíchá se schovat do pozorovatelny. Mně to ale nedá a stojím v přeháňce dál. V paprscích slunce se třpytí padající krůpěje i krupky a duha se pokládá mezi mne a pole za hřbitovem. Je takřka na dosah, jen se k ní rozběhnout.

     Po přeháňce mi Martin popisuje ostatní vrcholky. Na jihu se táhne hřeben Kojál a Drahanská vrchovina s větrníky u Protivanova. Kdesi za lesy se skrývá radar Skalky a vojenský újezd Březina. A vyschlá přehrada Plumlov, ke které je to vzdušnou čarou 21 kilometrů. Na jihozápadě se zdvihá nejbližší hora, které místní říkají Na Skalách (564 metrů nad mořem). Je vzdálená vzdušnou čarou 1,4 kilometrů. Na jihovýchodě jen tuším směr, kde leží Prostějov a Olomouc. Mezi lesem u Kamenice (523 metrů nad mořem) a hřbitovem se na louce pasou tři černí koně. Vyzařuje z nich klid. A na východě se rýsují Oderské vrchy a co víc, nad Šternberkem, který je 25 kilometrů daleko, se při obzoru ukazuje Červená hora, na které tuším mně už známou meteorologickou stanici. Dalekohledem je vidět tamní červenobílý stožár. Také se tam natahují k obloze štíhlé lopatky větrného parku Horní Loděnice.
     Martin zná cesty bouří, které se cestou od západu Luké spíš vyhýbají. Přitahuje je Litovelské Pomoraví, podél něhož postupují k Olomouci, ale dříve, než nad ní dojdou, rozpadají se. Každá meteorologická stanice zná cesty svých bouří a jejich prozrazením jako by svěřovala svá nejintimnější tajemství. Sdělí je jen pozorovatelům, kteří mají za sebou roky věrného setrvání na kótě. V pozorovatelně visí na stěně fotografie krup pořízená 1. července 2019. Největší kroupy mají rozměry 35 x 50 mm. Húlava tenkrát dosáhla 24,3 metrů za sekundu. Martin vzpomíná na jiné krupobití, které zasypalo stanici v roce 2002. Kroupy byly tenkrát o něco menší, za to jich bylo více. Stanice měla omlácené hliníkové obložení. Pozorovatel ve službě pořídil video. Jak přejížděl kamerou okolí, minul jakýsi skleník. Když se k němu v záběru vrátil, zbyla z něj jen kostra s kovovými obručemi. Luká je poměrně větrná stanice. Dne 9. 3. 1990 tu naměřili maximální náraz 39,0 metrů za sekundu ze směru 310 stupňů. „Balonáři nad údolími jako by pluli větrnou řekou,“ vysvětluje Martin.
     Roční teplotní průměry na Luké jsou nyní zhruba totožné jako v republice. Razantní oteplení tu registrují od roku 2014. Mezi roky 1991 až 2020 činí průměr 8,2 °C, přičemž rok 2024 přesáhl 10 °C, přesně 10,3 °C. Nejstudenějším rokem zůstává rok 1980, kdy tu naměřili roční průměr 5,9 °C. Průměrné srážky jsou 605,6 mm, přičemž 24 hodinový rekord pochází z 1. 8. 2002, a to 111 mm. Nejvyšší teplota 36,7 °C byla dosažena letos 28. 6. a nejnižší -27,7 °C dne 13. 1. 1987.
     Slunce mizí za obzorem. Současně se nad Oderskými vrchy kdesi nad Šternberkem objevuje úplněk. Zprvu splývá s hranicí zemského stínu, v lehkém náznaku, melancholicky snový, narůžověle popelavý a matný. Připomíná kruhový erb neviditelné napnuté plachty nebo balón, v němž se rozpíná horký vzduch. Jeho odstíny pomalu nabírají na sytosti. Stoupá nad hřeben Nízkého Jeseníku, překonává táhlé ostrovy stratokumulů a osvobozuje se k plnému svitu. Rozsvěcující se obec Luká leží pode mnou. Prý tu bývají pěkné inverze, kdy z mlhy vyčuhuje jen věž kostela. Možná z tohoto jevu ráno něco uvidím.
     Za soumraku přijíždí na pokec Michal Slouka. S moravskou pohostinností krájí klobásu na kolečka, přidává sýrové copánky a otevírá pivo. Já se raději spokojím s plnotučným mlékem. Michal vypravuje o bouřích v bulharských horách, po kterých se toulal s jakousi partou. Překonávali horu Musala. V sedle 2 000 metrů vysoko si rozdělali oheň, vařili a klidně večeřeli. Netušili, co je čeká. V noci je překvapila těžká bouře. Ohlušující hromy prozrazovaly, že výboje zasahují místa v bezprostřední blízkosti. V hrůze ze zásahu bleskem vyběhli ze stanů. Úkryt našli pod skalnatým převisem, kde přečkali nejhorší nápor živlů. Ale nedošlo jim, že ve spěchu zapomněli zavřít stany. Nateklo jim dovnitř. Po bouři se v mokrých spacácích chvěli zimou až do rána.
     Vycházím na terasu. Začíná se tvořit přízemní mlha, která jak jemné pavoučí zachycuje měsíční svit. Na hřbitově svítí dvě lampičky.

***

     Ráno leží v údolích pásy mlh. V noci z 26. na 27. 10. kleslo v budce minimum na 0,5 °C, při zemi na -3,5 °C. Louky a pole pokrylo jíní, tzv. šedý mráz. Vydávám se na výlet k Ploštině. Nejprve zabloudím přesně tak, jak mi předpověděl Martin. Minu odbočku žluté a dojdu až ke hřbitovu. Pomocí map v mobilu najdu rychle správnou cestu. Míjím tři koníky, které jsem pozoroval už včera večer. Docházím v rybníku, nad kterým trůní na kamenném soklu dřevěný domek. A pak se po polní cestě dostanu až k lesu, ke kótě 523 metrů nad mořem. Cesta se stále více ztrácí mezi malými buky a smrky. Na okraji lesa v místě zvaném Na Příhonu se přede mnou otevírá rozhled na oslnivě bílé oblačné moře. Na chvíli se posadím a při pohledu na mlžnou záplavu prožívám niterný pokoj. Kousek ode mě leží na cestě dubový list. Je ozdoben velikými krůpějemi, v nichž se odrážejí paprsky a mění své barvy. Pak se vracím na asfaltovou lesní cestu a scházím po zelené značce k potoku Šumice. Nad hlavou mi krouží dvě káňata lesní. Několikrát ve svém letu opíšou kruh, jako by mě sledovala. Vlevo od cesty stahuje lesní dělník s koněm dříví, jinak nepotkám ani živáčka. Z koně se v chladném ranním vzduchu kouří. Vycházím proti proudu potoka zpět k Luké. Ale nedá mi to, abych na chvíli nesešel ke břehu. Šumice kupodivu šumí, není vyschlá. Kupuju si nějaké potraviny v místním obchodě a vracím se na stanici.
     Sedím s Martinem ve veliké místnosti, ze které vedou dveře do různých pokojů. Vypravuje mi o dlouholetém vedoucím Pepovi Burianovi, který tu sloužil do pětasedmdesáti let. A chtěl tu vydržet do osmdesátky. Ale stal se obětí první vlny propouštění jako mnozí další. Pozemek tu hlídají čtyři kamery. „Jednou jsem přišel do služby o trochu dřív,“ vypravuje Martin, „obešel jsem srážkoměry a všiml jsem si u garáže popadaných ořechů. Někdo je autem rozjezdil, tak jsem se rozhodl, že je sesbírám. Zachytila mě přitom kamera a policie, která tu musí být do dvaceti minut, už vyrazila. Naštěstí ještě zavolala Michalovi, ten poplach odvolal a auto se zásahovkou se vrátilo.“
     Martin tvrdí, že i úpéesky, které tu kvůli hluku umístili do sklepa, sledují odběr elektřiny, jaké spotřebiče jsou zapnuté a podobně. „Jednou to tu bude sledovat jedna obrazovka, druhá bude v ústředí v Praze a člověka už nebude třeba. A jestli se něco z automatů porouchá, dojede sem někdo z pobočky a přístroj nahodí.“
     „Když ve stavení utichne život, pomalu přestane dýchat a stěny se začnou rozpadat,“ uvažuju.
     „Často sem chodí exkurze,“ odpovídá Martin. „Třeba z Univerzity Palackého. Stanice přece žije i kontakty s lidmi okolo. A když sem přijdou děti ze základky, mám jim ukazovat automatická čidla? Co z nich pochopí, co je na nich zaujme? Ještě, že tu máme starý barometr, barograf, ruční anemometr nebo Campbell–Stokesův heliograf.“
     Martin je vynikajícím extrémním cyklistou. V loňském roce absolvoval Race across čr. V pěti dnech zdolal trasu dlouhou 1 250 kilometrů s převýšením 14 200 metrů. Cestou na stanici a domů najezdí ročně 3 – 4 000 kilometrů. Celkově včetně tréninků urazí za rok okolo 15 000 kilometrů, přičemž jednou překonal i hranici 20 000 kilometrů. Pak vypravuje o svém životě s Olgou na samotě u Rožnova. Jako by začal od konce.
     „Zůstal jsem s dcerkou Esterkou a synkem Kubou sám.“
     „Žena ti odešla?“ ptám se.
     „Odešla. Do hospody,“ říká Martin, „Beskydy, to je masakr. Všude se pije, ale tam tuplem. Když jsme se přestěhovali odsud do Rožnova, chtěl jsem si cirkulárkou nařezat dříví. Chyběl mi k pile kábl. ‚To je v pohodě,‘ řekl mu soused. ‚Támhle za kopcem bydlí Franta, ten ti ho půjčí.‘ Tak jsem se tam vydal. Franta mi nese k plotu pod jednou paží kabel, pod druhou láhev kořalky a dva frťany. A že se musím napít. ‚Ale já nechci pít,‘ namítal jsem. ‚Přece si se mnou dáš, přece mě neodmítneš. Napijem se, jinak ti nic nepůjčím.‘ Jednu jsem s ním dal. Tak do druhé nohy. Vracel jsem se domu s dvěma deckami v hlavě a pochopitelně jsem ten den už nic neřezal. Pak se žena rozpila. Sloužil jsem několik dní a volal jsem si přes Skype s dětmi. Esterce byly tři roky, Kubovi osm. ‚Tati, máma leží na stole a nehýbe se,‘ hlásil Kuba. ‚Otevři ledničku,‘ řekl jsem mu, ‚a ukaž mi, co máte k jídlu.‘ A pomalu jsem ho přes kameru vedl, aby udělal večeři. Pak před spaním jsem mu vysvětloval, jak vyčistit Esterce zuby. Jednoho dne mu Kuba zavolal, plakal, že máma leží na podlaze a je asi mrtvá, nehýbe se. A že už tam nechtějí být. V čase volna jsem skočil do auta a uháněl do Rožnova. Cestou jsem zalarmoval policii, přijela skoro současně se mnou. Vstoupil jsem do stavení, tam stál Kuba, v igelitce měl jen to nejnutnější. Chtěli s Esterkou ke mně. Vtom se žena probrala a začala protestovat, že jí nic není a že jí beru děti. Skoro nevrávorala, tvrdila policistům, že si jen dala frťana na nervy. A policisté se na mě obrátili: ‚Vždyť není tak opilá. Děti odvážet nemusíte.‘ Byla to hrozná situace, děti chtěly pryč, plakaly, policisté tvrdili, že musí zůstat u mámy. Nakonec mě cosi osvítilo: Poradil jsem jim, aby jí dali dýchnout. Tak jo. A policista vytřeštil oči na přístroj. Olga nadýchala 3,6 promile. ‚Tak to ne, děti odjedou okamžitě s tátou.‘ Jenže kam se s nimi vydat? V Olomouci jsem měl kamarádku, která nám pronajala byt. Spali jsme na jedné matraci a naším majetkem byla ta igelitka, kterou si s sebou vzal Kuba. Pak nastala další anabáze. O dětech ještě soud nerozhodl a bez papírů je v Olomouci nechtěli nikde vzít do školy. Své vykonal i OSPOD (Oddělení sociálně-právní ochrany dětí), který se v Beskydech projevuje aktivněji než v Olomouci. Nebylo snadné prokázat, že jsem schopen se o ně postarat. Postupně je odmítli v osmi školách. Přijali je až v jedné alternativní devítiletce poblíž chrámu svatého Mórice, kde se učili Vietnamci, Ukrajinci, Rómové a kde byl i chlapec ze Španělska, jehož rodiče cestovali po světě s cirkusem. Jel jsem pak za Olgou do Rožnova, prosil jsem ji, aby dětem dala alespoň hračky, ale ani to jim nedopřála. A protože ve dnech, kdy jsem sloužil, jsem pro ně neměl hlídání, žily se mnou na stanici. Olga nelenila a nahlásila to na vedení ČHMÚ. Prý že nemám nikoho, kdo by se o děti postaral. Bylo to období nejistoty, než našli Esterka i Kuba na meteorce druhý domov. Za budovou stanice vznikl dětský koutek s pískovištěm, stála tam i trampolína. Nakonec jsem se sblížil s dlouholetou kamarádkou. I ona zůstala sama se dvěma dětmi. Vytvořili jsme spolu rodinu a páté už čekali spolu. Moje druhá žena začala rodit v jedenáct v noci. Praskla jí voda, bylo třeba jednat. Kubovi už bylo třináct a dokázal samostatně odesílat zprávy. Dostal stanici na povel a Martin ujížděl do porodnice. Došlo k tomu zrovna v době přísných protikovidových opatření. Litovel byla celá obklíčená. Zastavili ho policisté. ‚Kam jedete?‘ ‚Jedu do porodnice.‘ A tak policisté jeli i s majáčkem přede mnou.“
     Po jedné hodině přijíždí Michal. Bere mě na výlet. Chce mi ukázat Javoříčské jeskyně. Ještě než projedeme vesničkou Březina a zaparkujeme v místě Pod Skalou, otevírá se pohled až na hrad Bouzov. V obklopení barevnými lesy vypadá spíš jako pohádkový zámek. Není divu, pseudogotickou přestavbou v letech 1895 – 1910 mu současnou podobu vtiskl řád německých rytířů, kteří jej získali už v roce 1696. Pod svoji ochranu nás přijímá bukový les. Koruny doslova planou. Bučiny jsou nejzastíněnější lesy, teď ale barevné listy vrhají spolu se sluncem světlo i sem do lesního interiéru. A nad tím vším se modrá čistá obloha. Míjíme jeskyně a vystupujeme ke Zkamenělému zámku. Je to zřícenina hradu Branky. Stojíme na skalním ostrohu a díváme se hluboko do údolí potoku Špraněk. Pak sestupujeme prudkou cestou dolů. Dost to klouže, ještě, že je tu zábradlí. Procházíme skalní branou a už stojíme dole. Potok je úplně vyschlý. Tady potkáváme Michalovu kamarádku. Líčí nám, že její kočka sežrala kvasnice. Neudělalo se jí po nich nejlíp, tak s ní musela k veterináři.
     Docházíme do Javoříčka, které bylo 5. května 1945 vypáleno Němci. Michal mi ukazuje budovu hájenky, která jediná nepodlehla zkáze. V době války tam bydlela jedna Němka s dětmi, její muž byl ve válce. Obyvatelstvo občas pomáhalo partyzánům, kteří se pohybovali po okolních lesích. Jejich velitelem byl nějaký Rus. Ale mnoho prý nebojovali, spíš žili divoce jak loupežníci a popíjeli. Občas zašli do vsi pro nějaké potraviny. Před koncem války, snad aby se neřeklo, že proti okupantům nic nepodnikli, přepadli hájovnu a Němku zastřelili. Přitom partyzánům pomáhala jako ostatní obyvatelé. Okupanti už tou dobou utíkali na západ, ale několik zbylých esesmanů vesnici přepadlo a všechny muže od patnácti let postřílelo. Domy lehly popelem.
     Nakonec docházíme k budově školy. To bylo druhé stavení, které v Javoříčku přečkalo německé řádění. Vedle stavení v zahradě je samoobslužný bar, kde si člověk může vybrat pití a peníze vhodit do pokladničky. Chvíli tu odpočíváme a pak stoupáme do prudkého kopce zpět k autu.
     I dnes večer pozoruju východ měsíce. Ještě je skoro dokonale kulatý, i když úplněk byl už včera. Na hřbitově svítí o jednu svíčku více.

***

V noci z 27. na 28. 10. kleslo minimum ve 2 metrech nad zemí na 1,9 °C. Při zemi mrzlo o něco více, než minulou noc, -4,3 °C a také jíní bylo bohatší než včera ráno. Michal mě obětavě veze až pod jeskyni Průchodnice. Na západě se táhne pás altokumulu, který se jen pomalu a váhavě blíží k zenitu. Slunce zatím svítí naplno. Procházíme s Michalem skalními tunely a jeskyněmi. Michal si svítí mobilem a snaží se objevit spící netopýry. Když konečně dva najde, otočím se ke vchodu a vidím škvírou les zářící ve slunci. A hned si musím poznamenat báseň.

V jeskyni

     Jak vrápenec malý hlavou dolů –
     křídly ji nechám přikrytou –
     když nesmíme už býti spolu,
     hovořím bez hvězd s vlastní tmou,

     jen žádné sny – venku ať barvy listí
     slétají z korun říjnových,
     drápky se na skalním stropě jistím –
     neslyším nářek ani smích.

     Michal se pak vrací k autu, musí stihnout zprávu. A já pokračuju dál do údolí k Odrážkovu mlýnu. Ve stínu stále odolává jíní, které na slunci rychle taje a pod paprsky se z něj zvedají páry. V korunách buků se po nočním mrazu uvolňuje listí a třepetavě se v bezvětří snáší na zem. To je vzácný čas. Ještě včera padaly listy jen sporadicky, situace ve prospěch holých korun se mění až s ránem po mrazivé noci. Pás altokumulu se blíží a oddělují ze z něj bílé průsvitné pásy. Docházím do Vojtěchova. Chvíli sedím na lavičce u kapličky, ani nezkouším, zda je otevřená. Pak stoupám zpět na silnici k Luké, kam docházím někdy v poledne. Dnes mají v obchodě zavřeno, ani hospoda nemá otevřeno. Tak jdu rovnou ke stanici a chvíli sedím jen tak za budovou na lavičce. Pozoruju strakapouda. Pak se vracím ke vchodu a Michal mi odemyká. Manželka nám připravila kuřecí řízek a bramborovou kaši. Pak se ještě chvíli dívám na ořech u garáže. Po větvích poskakují ptáci, poznávám strnada, sýkoru koňadru a vrabce polní. Michal tvrdí, že sem létá i hýl a dlask. Hýly máme i na Churáňově, ale dlaska jsem u nás ještě neviděl.
     Michal je činorodý člověk. Má sad a 4 hektary lesa. Oře malým traktůrkem i pozemky svých kamarádů, navíc je příležitostným zámečníkem. Má blízko k přírodě a snaží se chránit živočichy, kteří s ním sdílejí lesy i pozemky. Jednou za ním přišla sousedka celá vyděšená, že objevila za složeným dřívím hada. „Vždyť je to užovka,“ řekl jí Michal. „Ta vám nic neudělá a ještě vás zbaví škůdců.“ Sám našel ve složeném dříví ježčí hnízda. Stejně jako Petr v Kuchařovicích, ani on tu neseká trávu všude. Říká, že tu žijí slepýši, užovky i kudlanky. O to tu jde, být spjatý s okolím stanice, pozorovat nejen oblohu, ale i zvířata, jak se vracejí do svého prostředí, kdy raší a kvetou rostliny a stromy. Michal mi vypravuje, jak jednou u brány meteostanice zastavila záchranka. Vystoupili z ní tři muži v oranžových kombinézách a zazvonili. No, copak se děje? ptá se jich Michal trochu vyděšeně. „Víte, my často sledujeme vaše hlášení počasí,“ řekl mu jeden z těch mužů opatrně. „Můžeme se k vám podívat?“ Zrovna tou dobou jela okolo Michalova žena. Vidí Michala, jak se záchranáři stojí na střeše stanice a cosi jim živě vykládá. Pořádně se vylekala, že se Michalovi něco stalo.
     Po odeslání poslední zprávy v 15 UTC odjíždím s rodinou Michala, manželkou a dvěma dcerkami na večeři do Vojtěchova do stylové hospody U posledního Mohykána. Je to restaurace plná country, kovbojských a indiánských rekvizit. Dávám si tlačenku s cibulí a octem a litovelský nealko černý citron, který mi poprvé tak zachutnal na Pradědu. Venku se zatím dává do drobného deště. Zdá se, že přecházející frontální systém je stacionární. Jeho východní okraj se neposunul o mnoho dál. Prozařuje ho stříbrný svit měsíce. Připomíná zářící pobřeží, jakýsi oblačný světélkující plankton, který po drobných vlnkách najíždí na pobřeží. Ale my s Michalem viděli i záběry z radaru. Za touto frontou se nasouvá další, která se k této stacionární přibližuje. Zřejmě se nakonec spojí v jedno.

***

     V noci se snesl na kraj drobný déšť. Noc byla teplejší, ve dvou metrech kleslo minimum na 6,5 °C, při zemi na 5,3 °C. Obloha je plná divokých novostaveb mračen. Mezi jednotlivými patry dochází ke střihu větru, který vytváří přepadávající vlnky oblaků fluctus. Zvedají se i šedě olověné kupy.
     Michal mě veze autem na Bouzov. Procházím se v zámeckém parku, obdivuju barvy platanu a dávám si v bufetu gulášovku. A pak mířím údolím okolo Bouzovských (Panských) rybníků k Javoříčku. Les je tichý, bezvětrný. Ve vánku se chvěje jen osika. Má teď slovo, ostatní stromy naslouchají. Sedím na břehu jedné z nádrží. Listy jak něžné prsty dopadají na klávesnici vlnek.
     Z Javoříčka se vracím opět přes vesnici Březina. Zrovna když do ní vcházím, zvoní v kapli svatého Cyrila a Metoděje poledne. A zvoní dlouho, stačím dojít až ke kapli a posadit se před ni na lavičku, naslouchat pozdravu. Modlím se Anděl Páně, jak mívali ve zvyku naši předci.
     Přicházím do Luké. Na asfaltu silnice je sprejem nakreslené srdíčko, v něm iniciály N + O a datum 26. 9. 2026. Tak si ho fotím na mobil. Ale ouha, z domku vychází nějaká starší paní a volá na mě. Tak zastavuju a vracím se k ní.
     „Prosím vás, proč jste si to fotil?“ ptá se mě rozzlobeně.
     „Jen tak,“ odpovídám. „Fotím si všechno možné.“
     „Ale to se mi nelíbí.“
     „To srdíčko je na veřejné silnici. Kdyby bylo na vašem domku, tak bych se nedivil, ale na silnici si můžu fotit, co chci.“
     „Tak doufám, že se nikde neobjeví,“ vrtí hlavou ta podivná žena.
     „Kdo by poznal, kde jsem to fotil?“ divím se a odcházím s pocitem, že dnešní posedlost soukromím je až chorobná.
     Docházím na stanici. Michal se se mnou i dnes dělí o oběd, který uvařila jeho milá manželka. Večer oblakům nestačí odstíny růžové a oranžové. Okraje lenticularis získávají opálové zabarvení irizace. Ještě se dívám k mýtické Červené hoře a Pradědu vzdálenému 52 kilometrů. Loučím se i s Kralickým Sněžníkem, který je ještě o deset kilometrů dál. V životě jsem na něj vystoupil čtyřikrát. Z toho jsem třikrát v mlze a mrholení neviděl na krok. Naposledy jsem tam putoval z Králíků. Vrcholek pokrytý jarním firnem svítil v plném slunci. Jak je to dávno.
     Spát jdu raději dříve. Ještě se rozhlédnu z terasy. Na hřbitově v Luké hoří zas o něco více svíček. Blíží se Dušičky. Michal je natolik ochotný, že mě už ráno v půl čtvrté poveze na vlak do Zábřehu na Moravě. Budu odjíždět naplněný dojmy z barevných bučin a přítmí jeskyň.