Miniatury

Miniatury: Střepy a střepiny

31. 10. 2026 Roman

Střepy a střepiny

     S rozechvělým srdcem přicházím k paneláku, ve kterém bydlí Klubíčko. Po deseti měsících jí chci vrátit klíče od bytu. Netoužím se s ní potkat a ona se mnou zcela jistě také je. Její auto tu není, má tedy ranní. Chystám se odemknout domovní dveře, ale v zámku je zlomený klíč. Bezradně stojím venku. Mám s jejími klíči opět odjet do Vimperka a poslat je poštou?
     Odcházím za panelák do lesíku, kde jsem ráno co ráno venčil Corliss. Stromy už žloutnou, naposledy jsem tudy šel na začátku ledna a je už říjen. Docházím k lavičce, u které jsem po ránu sedával a kouřil cigaretu. Tajně, protože Klubíčko cigaretový kouř nesnášela. Dívám se na pahýl nízké větve, kde jsem uvazoval Corliss. Všude ji vidím, černou fenku hovawarta. Bloudím po lese, kam jsme s Klubíčkem někdy zvečera zašli podívat se na rozsvěcující se Prahu. Je to zvláštní, znám tu každou pěšinu, dokonce i druhy stromů si pamatuju, ale co je to za svět, ve kterém jsem nyní zcela osaměl? Nerozumím mu, tady ještě víc, než jinde.
     Vracím se před vchod. Třeba někdo půjde ven, otevře a já se dostanu ke schránkám. A skutečně za chvíli vychází na procházku starší pán s malým psíkem. Jak dlouho mi trvá, než upustím do schránky ten svazek s klíči, které mě jako poslední poutají s Klubíčkem? Zazvonilo to. Kratičký pád a je po všem. Píšu Klubíčku: „Klíče jsem ti hodil do schránky. Dlouho jsem je nosil v zadní kapse kalhot. Kolikrát jsem si za ty měsíce říkal: I ty máš ještě moje klíče. Třeba přijdu domů a budeš tam. Prostě si odemkneš, sedneš si na židli a budeš na mě čekat, jako by se nic nestalo. Nebo tě najdu spící v posteli, kterou jsme spolu kupovali. Naděje snílka. Vím moc dobře, že bychom spolu nevydrželi, ničili jsme se bez milosti, ale zapomenout na tebe nemohu, objímat Tě v duchu jako vlastní šílenství. Za tvými tvrdými slovy jsem tušil rány tvého nitra, viděl jsem je. Jako klíčovou dírkou.“

***

     Odjíždím z Troje do středu města. Hruď mi svírá bolest. Lidé, jichž je autobus i metro plné, jsou z jiného světa. Přestávám ho chápat v podivném ochromení nitra. Docházím do chrámu Panny Marie Sněžné. Stojím vzadu, mám pocit, že se neudržím na nohou. Míjí mě mladý františkánský mnich. Vchází do zpovědní místnosti. Nechci jít ke zpovědi, toužím jen po požehnání. Jako by mnichova slova jediná mohla v tu chvíli zachránit můj život. „Mám pocit, že už to nevydržím,“ vypravuju mu svůj příběh. „Musíte den po dni,“ radí mi mnich. „Dneska ještě ne, dneska to ještě neudělám.“ Dává mi na cestu jakýsi lístek, čtu jej až venku. Text pochází od svatého Augustina: Dej, abych i dnes tě hledal ve skutcích a v lidech, které potkávám, abych mohl prožít znovu a posoudit ve světle tvého slova to, co jsem dnes prožil. Cítím pokoj, ale trvá jen krátce, jen tak dlouho, kolik trvá zklidnění po jedné cigaretě.
     Každý závan naděje je jen narychlo vytvořený obraz, improvizované útočiště domova. Vzápětí ho někdo poškrábe křížem krážem střepem pivní láhve nebo kostelního okna. Docházím k obchodnímu domu Máj. Vyjíždím bezmyšlenkovitě do nejvyššího patra, kde se ocitám v barevném bludišti herny. Je ohromná. A já nemohu najít eskalátor, kterým bych se dostal dolů. Pak najdu únikové schodiště. Před Májem hraje malá starší paní v kabátě na housle. Sotva je jí slyšet v hluku davů, tramvají a aut. Opírám se o odpadkový koš. Tu a tam jí někdo hodí pár mincí, ale nepostojí, aby si poslechl pár taktů. Vtom jede kolem tramvaj a v průvanu za ní se vznášejí bubliny z bublifuku. Přicházím k paní a děkuju jí za hudbu. „Je to alespoň trocha lidského v tom mumraji,“ říkám a ona odpoví: „Jsem ráda, že se vám to líbilo.“
     Mířím na Karlovo náměstí. Na trávníku černoch s barevnými copánky tančí zpomaleně břišní tanec, bubnuje na neviditelný buben. Vedle mě na lavičce sedí bezdomovec, před sebou vozík ověšený těžkými taškami. Co ten chudák s sebou vleče? Kolik toho potřebuje ve svém bezdomoví? Svírá vedle sebe červený kletr a místy ho přetírá malou tubou, možná vteřinovým lepidlem zalepuje díry. Bez přestání mluví sám k sobě: „Neměl jsem na sebe čas. Když jsme vydělávali, všechno nám prasata sebrali, víš?“ Zdá se, že oslovuje kletr. „Krabičku,“ komentuje své dlaně, které si hrají s pouzdrem od tabáku. „Mám tam žvejkačky, víš? A takovýhle věci.“ Pak vytahuje umělohmotnou láhev. Vstává a vylévá z ní cosi do obalu od zmrzlinového dortu, který leží za ním v křoví. Z jeho úst odletují ke mně jen útržky slov: „Vodu. Pro ptáčky.“ Pokračuju dál. Na lavičce v zastávce píše dívka v podřepu komusi narychlo dopis. Zpráva psaná rukou. „Dear Juli,“ oslovuje v něm neznámou a za jméno přikreslí srdíčko. V tu chvíli přechází ulici za maminkou malá holčička. Z prstů s mnoha prstýnky si skládá jiné srdce – jen tak pro sebe.
     Rád bych došel až do kostela svatého Ignáce, ale zdržuje mě průjem. Hledám záchody, odbočuju do různých restaurací jak zloděj, pak se konečně dostanu do chrámu. Vzadu u zpovědnic leží na lavici bezdomovec, je zutý, má však čisté bílé ponožky a bílé tričko pod potrhanou mikinou. Pak se zvedá, takřka důstojný stařec se stejně šedivými vousy jako mám já. Ovazuje si kolem krku fialový šál. Chvilku se domnívám, že je to štola a houmeles je zpovědníkem příliš starým na to, aby vydržel sedět. Čeká tedy na kajícníky vleže jakoby přitlačen jejich hlubokými a těžkými vinami. Muž se šourá k východu, nalomenou berlou před sebou odstrkuje chomáč nečistot.

***

Přecházím most ve Volyni. Musím na vlak, autobusové linky přeházeli, kdo by se v nich vyznal? Všechno se mění. Za mostem pod úrovní ulice vidím ve zdi domku oprýskaný a špinavý výklenek, ve které byla kdysi socha neznámého svatého nebo madony. Zůstalo po ní opuštěné srdce. Ani není probodené mečem. Proč, když střepy je rozdírají při každém pohybu zevnitř? Kdo je tam vložil?

Zasklený výklenek s ozdobnou kovanou mříží a motivem srdce ve staré zdi

Čekám na vlak do Vimperka. Stojí tu se mnou Ukrajinec a ptá se, kdy to jede na druhou stranu do Strakonic. Podáváme si ruku. Jmenuje se Vasil a pochází ze Zakarpatí, od města Ťačiv. Ale nějakou dobu žil i u Charkova. Je dost překvapený, když mu vypravuju o Charkově, jak jsem ho vloni poznal. Vasil žije a pracuje v Čechách celé roky, odjel sem už před válkou. Doma nechal ženu a dva synky. Jednomu je deset, druhému je už dvacet. Zdali brání svou vlast před ruskými hordami? Raději se ho neptám. Vasil má příbuzné v Německu, s jejich pomocí koupil ženě auto, esúvéčko za třista tisíc korun. „Udělej si řidičák,“ poradil manželce. „Budeš soběstačná.“ Od té chvíle se změnila, začala být drzá, povyšovala se nad něj a nakonec si našla jiného. Její nový chlap má také dvě děti. Tak posílal ženě peníze na čtyři děti. Když se zmíním o Lvově, vypravuje, jak tam čekávali lidé po stovkách na vízum, aby mohli do Čech na práci. Pak mu jeden celník řekl: „Dej sem pas, sto dolarů a do tří dnů to vízum budeš mít.“ Tak se i stalo.
Vasil je zedník, pracuje teď v Česticích na zámku. „Už jí peníze posílat nebudu,“ řekl. „Má řidičák, ať se stará. Peníze si nechám, najdu si Češku, nebo Ukrajinku. Nebo Cikánku,“ dodává po chvíli. A přece se dostáváme k válce. Vasil má známé na východě, v jedné obci přijely na fotbalové hřiště ruské tanky. Tři dny byl klid, jen obcházeli stavení. Pak začali vykrádat obchody. Vtrhli do kravína, zabíjeli zvířata, snědli to nejlepší, zbytek nechali válet na zemi. Lidé zčásti odjeli, někteří se poschovávali. V jednom ze sklepů se ukrýval i starší pár. Žena chtěla na dvorek pro dříví, ale zasáhla ji oskolka. Co je to oskolka? Střepina. Zůstala ležet mrtvá venku, jejímu muži Rusové celý týden nedovolili ji pohřbít. Před odjezdem v obci zdemolovali, co mohli. A pak mi vypravuje o tom, jak na nádraží v jakési obci poblíž Sumy v parném létě přijely tři vagóny plné mrtvých Ukrajinců. Leželi tam namačkaní vedle sebe jak sardinky. V zápachu z mrtvých těl se nedalo dýchat.

***

Nakonec jsem skončil U Štětce. Přinesl jsem tam Pošťákovi čepici, co si u mě zapomněl. Pošťák už Na Korej nechodí. A já ji vynechám také, alespoň když tam bude sloužit Fanda, který nás dva nemá v lásce. Dodnes si pamatuju, jak tam na mě vystartovat opilý Standa Raško. Vyzýval mě, abych šel ven, že mi tam dá do držky,
protože jsem o něm roznášel, že na černo hledá staré mince detektorem kovů. Když jsem zůstal v klidu sedět, sebral mi brýle a snad by je v zuřivosti v dlani rozmačkal. Něco jsem mu řekl, ani jsem nekřičel a Fanda šel po mně, že já jsem ten agresivní a že mám držet hubu.
Teď se něco podobného opakovalo. Na Koreji popíjel pingl z Knížecích Plání. Pošťák si sedl k němu a jeho dvěma kámošům a on všem u stolu poručil ostružinového Jacka Danielse. Ale všiml si Pošťákovy placky prezidenta Pavla a začal dotírat. Pošťák byl v klidu a řekl mu, že každý má právo vyjádřit svůj názor, jenže pingl se rozzuřil a spustil: „Vy zasraný socky, ty a Szpuk, proč vás Marek na Pláních trpí?“ Nadával, urážel. Pošťák měl mobil na stole a chtěl nenápadně zapnout diktafon a tenhle výlev natočit. Pingl z Plání to zmerčil. Z ničeho nic telefon Pošťákovi vyrval z ruky a chtěl s ním vyběhnout ven a asi ho rozmlátit o chodník. Pošťák za ním
vystartoval a svůj telefon mu z ruky sebral. Do toho se na něj řítil Fanda a chtěl Pošťáka zpacifikovat, že se chce rvát. Ale to už lidé od vedlejšího stolu, kteří všechno viděli, vstali a Pošťáka se před Fandou zastali. Proč zůstávat tam, kde člověka neradi vidí?

***

Vybavují se mi dojmy z Volyně. Martin stále trpí. Ulevuje si vodkou, ale neopíjí se. Verča, žena, se kterou má dcerku Julinku, mu utekla za Hotlainem. S ním už má další dvě děti. Julinku teď nechce znát. Připomíná jí Martina. Když nemá Martin čas, stará se o Julinku jeho kamarádka. Přijala ji skoro jako svoji dceru a ráda by s Martinem spojila svůj život, ale Martin se ještě nevyléčil z bolavé lásky. A pak je tu Lukáš, manžel evangelické farářky Daniely. Lukáš a Daniela fandí novému vztahu Verči a Hotlaina. Tvrdí, že Verča odešla od Martina, protože pije. Jenže Martin začal pít až po odchodu Verči. A u evangelíků se popíjí jakbysmet. Nesuďme, abychom nebyli souzeni.
Jednoho večera se na faře něco slavilo. Byl tam i Martin s dceruškou Julinkou. Lukáš se v jedné chvíli sklonil k Julince a přede všemi se jí zeptal: „Tak co, Julinko, co nový tatínek?“

***

     Blondýnka vzpomíná na svého dědu: „Polil si ovladač, dal ho do mikrovlnky, že ho vysuší, černý čoud stoupal oknem ven, tam byly instalované protipožární kamery a hasiči měli výjezd. Staral se o slepice. V noci bloudil s čelovkou po zahradě, měl pocit, že mu někdo krade vajíčka. Jednou přijeli s dodávkou nějací chlápci, že mu natřou plot, že prý to dohodli s jeho mladými. Namatlali něco na vrata, pak si řekli o sedmdesát tisíc. ‚Tolik nemám,‘ řekl on. ‚To nevadí, my vás odvezeme do banky,‘ oni na to hned ochotně. Vybral sto tisíc, dal jim osmdesát, ještě si liboval, že mu dvacet tisíc zbylo. Tak jsme mu vzali svéprávnost.“
     Petr poutník vypráví o Turecku, jak přes něj putoval do svaté země. Ponechal si na útratu jeden dolar denně. Dorazil do jakéhosi supermarketu, ta stavba prý vypadala jak před demolicí, rezavá konstrukce. Koupil si pár kostek levného droždí s přesvědčením, že jejich konzumací doplní vitamíny B. Zapil to zkyslým mlékem. Směs v něm začala kvasit. Začal se svíjet v křečích. Došel na okraj Ankary, tam se v parku svalil do trávy, chvíli ležel na zádech, pak zase na břiše, všelijak se točil, vrtěl se jak hřídel, aby tu výbušnou směsici ze sebe dostal. Šlo to z něj horem dolem.
     „Nejdražší byly obchody s veřejným internetem,“ pokračuje Petr ve vyprávění. „Ale potřeboval jsem napsat mail, kde se zrovna nacházím. Vyťukával jsem ho na arabské klávesnici, trvalo mi to celou věčnost. Maj tam osolený hovno a chovaj se jak pětikačka v záložně.“
     Petr si vybavil pitky z mládí prožitého v Uherčicích u Znojma. Scházela se tam omladina v prvním patře opuštěného baráku plného prachu a cigaretového dýmu. Odcházeli pak blátivou cestou nocí. Najednou se proti nim nečekaně vyřítil ze tmy bílý kůň. Pak bylo chvíli ticho a objevila se banda Cikáňat. Utekl snad ten kůň jim? Pil
tenkrát s jednou holkou víno. Celý den seděli v kupce sena, před nimi se rozkládal podmáčený les, nikde človíčka, jen tu a tam přešlo kolem stádo zvířat, jeleni, kanci. Občas spadl strom a jako dopadl do mokřadu, začvachtalo to.
     Vzpomínám na blondýnčino a Petrovo vyprávění v hospodě U Štětce ve chvíli, kdy za oknem slyším údery sekery. Cikáni, kteří tam bydlí, si štípou dříví. V noci začíná být zima.

***

„Stává se ti někdy,“ ptá se Honza, „že někomu řekneš, že ti není dobře, a on tě pošle někam? Já volal babičce a bylo mi zle a ona to vždy přejde. Nic na to neřekne a začne úplně o něčem jiném. Taková neúcta. Nebo jak to říci? Co mám dělat?“
„Honzo, ti druzí jsou bezradní. Nedokážou pomoci. Vzpomínám na kamaráda Káju, který umíral na rakovinu. Do nějaké doby s ním doktoři mluvili, informovali ho o jeho zdravotním stavu. Když už bylo jasné, že žádná naděje není, začali ho mlčky obcházet. Vyhýbali se mu i pohledem. Temnoty našich srdcí jsou tak hluboké, že je
nemůžeme sdílet s nikým. Jednoho dne, až budeme sestupovat ke smrti, někdo nás doprovodí nejdál. Půjde s námi, ale až tam, kam to potáhne nás, dojít nemůže. Tam zůstaneme úplně sami.“

Text Roman Szpuk
Foto Roman Szpuk, Ríša Kotásek a Petr Pošťák Matějka