„Teda to je zajizvený,“ ulevím si a cítím, jak mi pot stéká po hrudi níž.
Kačenka ani nehne brvou. Dál sleduje dvoumetrovou obrazovku, podle které asistuje.
Pod mikroskopem, zvětšené dvacetkrát, vypadá místo jako krajina, ve které se válčilo.
Poslali nám pacientku. Na snímku jsme prohlédli kořeny, kost, předchozí ošetření. Zvažovali, kudy dovnitř a jestli má další pokus smysl. Ale realita je mnohem horší.
Překalibrovávám v duchu situaci a stále na vahách převažují plusy nad mínusy. Teď je to tak 65 : 35.
„Udělám, co umím, abych vám pomohl,“ snažím se uklidňujícím hlasem povzbudit pacientku. Kačenku. I sebe.
Snímek vám prostě vždycky všechno neřekne.
S erbiovým laserem se dostávám pod tuhou tkáň. Po malých kouscích. Světlo, voda, absorpce, soustředění.
A postupně mi dochází, kolikrát už se tady muselo začínat znovu.
Řezat. Čistit. Šít. Hojit. Čekat. Doufat.
Jizva mi neřekne, jak moc to dřív bolelo. Ale přistihnu se, že na to myslím. Na všechny ty cesty do ordinace. Na večery po zákroku. Otoky. Slzy. Na opatrné první sousto a jazyk, který pořád zkoumá stejné místo.
Na strach, jestli se zase něco nevrací.
Na naději, že tentokrát už to bude dobré.
A potom zase telefon.
„Ono se mi to tam znovu ozvalo.“
Ve zprávě pár řádků.
Ve tkáni všechny předchozí pokusy.
„Naposledy mi to dělali u profesora v Mnichově,“ snaží se přes gumový náhubek OptraGate vyslovit pacientka.
Proud potu zesílí.
Mnichov. Profesor.
Přesně ta dvě slova, která si člověk uprostřed zákroku přeje slyšet.
To místo pořád funguje. Jen jinak než původně. Část původní tkáně nahradilo jizevnaté vazivo. Tělo ránu uzavřelo tím, co mělo k dispozici.
Zreparovalo se. Zacelilo se.
Ale zacelit není vždycky totéž co vrátit do původního stavu.
„Ještě kousek,“ řeknu tiše.
Vidím, že pacientka zákrok odvážně sleduje na obří televizi také. Je statečná. Ne každý kouká. Zvlášť když je v hlavní roli a konec ještě neznáme.
Mám laserové technologie na vlnových délkách 2 780, 2 940, 660, 810, 940 a 980 nm, o kterých se předchozím generacím ani nesnilo. Stejně musím postupovat opatrně. Snad o to víc. Uvolnit co překáží, a šetřit to, co ještě může dobře sloužit.
Pacientka leží, sleduje a věří mi.
To je na té práci někdy těžší než samotný zákrok.
Předchozí bolest jí neodeberu. Myslím na to, že ji možná má zase před očima. Jen se snažím udělat něco, co jí pomůže dál.
Aby další vzpomínka na tohle místo byla konečně lepší.
Představte si obyčejnou neděli.
Stůl, oběd, plná hospoda lidí. Někdo se olizuje u kachny, protože svatomartinská husa od mistra Máni je vyprodaná a někdo potřetí vypráví stejnou historku.
Žena sáhne po skleničce.
Zavadí o ni.
Sklo se roztříští o podlahu.
„Ježiš, promiňte.“
Okamžitě se přikrčí a dá obě ruce přes hlavu, jako by očekávala trest.
„Prosím, všem se tak omlouvám, to se nemělo stát.“ dodá.
U stolu se přestane jíst. Lidé po sobě nejistě pokukují.
„Promiňte mi to. Nechtěla jsem.“ Znovu prosí.
„Jen se na mě, prosím, nezlobte,“ dodává se slzou na krajíčku, třesoucím se hlasem.
„Já to uklidím a zaplatím,“ přidá se její manžel a pohladí ji po rameni.
Dospělá krásná žena. Před chvílí se smála. Teď klečí mezi střepy, je přikrčená a třese se.
Jako by se snažila zabrat co nejméně místa.
„Vždyť je to jen sklenička,“ říká číšník.
„Víte, můj tatínek…“
Rozpláče se.
„Opravdu se nic nestalo,“ dodává číšník. Tentokrát tišeji.
Tady se opravdu nic nestalo.
Kdysi doma ale evidentně ano.
Tam se podle rozbité skleničky poznalo, jaký bude zbytek večera. Zjizvený. Tam se dítě naučilo krýt si hlavu dřív, než přišla rána.
Teď je sice o dvacet let starší ale jizva zůstala a ruce vylétly uplně samy.
Někdo uteče z hádky. Někdo nesnese dotek. Jiný se omlouvá i za to, že potřebuje na záchod.
„Ten má ale brutální ego.“
„Ta je nějaká divná.“
„S tím se nedá vůbec normálně mluvit.“
Možná máme pravdu v tom, co právě vidíme.
Ale vůbec nevíme, co té situaci v jeho životě předcházelo.
Člověk může mít uvnitř místo, kolem kterého celý život chodí opatrně. Naučil se s ním pracovat. Zakryl ho humorem. Jiný prací a pílí. A jiný tichem.
Někdy tak dokonale, že si okolí všimne jen toho, jak je vtipný. Výkonný. Bezproblémový.
A potom někdo sáhne přesně tam. Do těch citlivých míst.
Nový partner se dotkne bolesti, kterou nezpůsobil.
„Vždyť jsem jen něco řekl.“
Jenže ta věta už tam jednou byla.
A zněla jinak. Měla jiné pokračování.
Na snímku také nevidíme celý život pacienta.
Jdu z restaurace na Knížecích Pláních ven směrem na jihovýchod. Je modré nebe. Na to, že je 15. listopadu, je příjemně teplo.
„Tady je tak překrásně.“ jásám v duchu a jsem šťastný za každou sekundu.
Jdu podél fořtovny směrem ke Steinbergu. Až nad bývalý dům č. 29 Dorndofla.
Sednu si na vrcholu odlesněného kopečku nad ním na placatý obrovský kámen. Nalevo jsou jako na dlani Stodůlky. Hned pode mnou Rotbach a podél něj hraniční kameny s Tremlovo pilou. Přede mnou se tyčí Luzný. A napravo před ním je zelený les.
Vezmu mobil a položím jej naležato.
Vždy sem si přál programovat. Před dvaceti lety – když sem pořídil doménu sumava.eu jsem naprogramoval po bezspánkovém týdnu modré pozadí a nápis „Šumava“. Týden dřiny a přitom nic. Na začátku covidu pak přišla druhá chuť. X-code. A teď dík AI agentům si již docela dlouho plním všechny své sny.
Na mobilu kliknu na ikonu HEALS . Poté na fotoaparát. Otázka na GPS – ano, povol. I v rozšířené realitě přes display mobilu mi naksakují procenta 85 %. 86 %. 90 %…shody. 100% shoda. Jupí jásám. funguje to. Neskutečný.
Na displeji se rozběhne filmová sekvence. z roku 1925 Mnou oživená díky AI. Natočená tehdy přesně z místa, kde stál fotograf. Přesně teď tu stojím já a cestuji v čase.
Tam, kde je teď les, vidím na bobilu překrásný kostel. Napravo od něj fara. Pode mnou dům a za ním další. A další.
Zvednu oči.
Les.
Sklopím je.
Kostel.
Nalevo Luzný. Byl tedy a je i teď.
Tráva se pohybuje ve větru.
Vesnice tu vyrůstala kolem přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Přicházely dřevařské rodiny. Musely si vyklučit místo pro domov. Strom po stromu, kámen po kameni.
Zkouším si představit první večer v novém domě na tomhle překrásném místě.
Unavené ruce položené na stole. Dítě, které konečně usnulo.
Venku šumí stejný les.
V roce 1865 tu žilo 725 lidí v šedesáti domech. Byla tu škola, mlýn, pila, hostince a kostel. Později domů ještě přibylo.
Sedm set dvacet pět lidí.
Když je řekneme takhle dohromady, je to údaj.
Jenže každý měl jméno.
A někoho, kdo tím jménem volal.
„Pojď už domů!“
Potom přišel nacismus.
Válka.
Po válce útěky německých obyvatel a vyhnání těch, kteří zůstali.
Po generacích budování přišlo loučení.
Někdo naposledy přejel rukou po stole. Někdo zavřel dveře. Někdo nesl dítě stejnou cestou jako dřív.
Tentokrát pryč.
Příroda mezitím začala pracovat.
Mezi kameny pustila kořeny. Přes cestu přetáhla trávu. Déšť smýval prach, listí přikrývalo základy.
Podobně jako tělo uzavírá otevřenou ránu.
Místo zase žije.
Jen jinak než původně.
Je tu krásně. Jsme v národním parku a máme povinnost tu krásu chránit.
Včetně četných jizev, které tu zůstaly.
Jen bychom přitom měli vědět, přes co ta krása vyrostla.
Že po něčem vykvetou květiny, ještě neznamená, že to bylo správně.
A připomínat lidi, kteří tady žili, nemusí znamenat chtít rozkopat louku.
Nechme růst stromy, ponechme přírodu přírodě.
A přitom mějme na mysli, čí zahradu stíní.
Proto vznikal minimfilm o Knížecích Pláních.
Třináct minut.
Vidím u domů celé rodiny. I slyším maminky, jak večer volají na děti : „ Pojď už domů“.
Bolest může časem polevit.
Jizvu si ale neseme dál.
A historie,co se stalo, je dáno.
V těle. Ve vztazích. V krajině.
Černé havranisko letící nad Pláněmi netuší, co se tu dělo. A tak je to asi dobře.
My bychom to vědět měli.
Sedím na kameni. Na displeji pořád stojí domy.
A ta obyčejná věta mi najednou nejde z hlavy.
„Pojď už domů!“
Kolik lidí by ji tady ještě jednou chtělo slyšet.
Vám, věrným čtenářům mých glos, dnes nabízím krátký film v předpremiéře. Ještě před sobotním předpremiérovým promítáním v Bavorsku.
Volně k vidění zde bude do 17. listopadu do 23.59.
Připravte si třináct minut.
A kapesník.
MM
PŘEHLED 2026
- Nula
- Akceptace
- Spirála
- Zpátečka do budoucnosti
- Ruka
- Volby
- Mickey Mouse Business
- Dvě peněženky
- Vločky
- Fünf
- Adaptace
- Skrblíci
- Nabíječka
- Pět procent
- Prameny
- Energie
- Životnost
- Blue Zones
- Výtah
- Vztahy
- Co má ještě smysl zachraňovat?
- Useless class
- Pytlák hajným
- Hrdina
- Váha
- Kontexty
- Ruach
- „Uzdravuje“
- Priority
- Vimperk opravuje. Ale jaká je jeho vize?
- Radary místo vize
