Stojíme v předsíňce chrámu. Zvenku k nám doléhá švitoření prvních jiřiček. Našla jsi stříbrnou třáseň z loňských vánoc a vážeš mi ji kolem zápěstí. Pak tě líbám u silnice pod už odkvétající třešní. Jinou jsme nenašli. Bílá je symbolem pomíjivosti, stříbrná v sobě nese cosi z věčnosti. Kolem nás ujíždí auto za autem. Jak neoblomný je čas, ta pomalá lavina.
Co jsou všechny první lásky světa ve srovnání s tou poslední? První láska je jen nezřetelný šum nekonečné přírody. Ta poslední láska je jak vyznání víry. Je to posvátná, osamělá, dobrovolná volba, jejímž předmětem nemůže být žádná jiná bytost na světě, než ta jedna jediná. (finská básnířka Hilja Onerva Lehtinen).
***
A zase mě čeká cesta do práce. Projíždím Drozdím Dvorem. Starý Jirka Kudlička mi vyprávěl, jak tu před lety vídal stařenu, co kdysi bydlela v domku, místo kterého později vyrostlo nové stavení. Dělala porodní bábu. Jmenovala se Čutková. Byla hodná na děti. “Když jsme udělali nějaký průser,” vzpomínal Jirka, “šli jsme za ní a ona nám to vyžehlila.” Ve stáří už moc nemohla na nohy. Pravidelně se na jednom místě zastavila a opřela se o nízkou větev jednoho stromu. Čtrnáct dní po její smrti spatřil Jirka na cestě znovu její obrys. Stála v lese opřená rukou o stejnou větev.
Kousek nad Drozdím Dvorem jsem vyplašil ušáka. Prchá po louce pryč a za ním hned srna. Podruhé je vidím na začátku stoupání na Kramata. Zase ti dva pospolu jako kamarádi! Tentokrát se ale dávají na útěk každý opačným směrem. Koruny stromů ozařují rudé paprsky vycházejícího slunce, které zešikma vnikají do temných interiérů lesa. Jak jedinečně se míchají s temnou zelení smrkových větví. Můj dlouhatánský stín se láme mezi kmeny.
U Kramat zpívá celý sbor ptáků. Prim hraje drozd, který tu má své teritorium, slyším ho, kdykoliv jedu okolo. Stromy trčí ze sivé vaty mlhy, která se pomalu zvedá z hladiny. Jeden ze smrků leží v rybníku, jeho suché větve trčí z vody a odrážejí se od hladiny pod sebou, vykreslují kostru zpola vynořené ryby. Břeh je podmáčený, nevím, zda je to on, který zachytává a svírá mé kroky, nebo jsou to mé kroky snažící se ho uchvátit? Květy blatouchů pokrylo jíní.
Na stanici už námrazky tají v ranním slunci. Jedna z krůpějí na mě vysílá barevné odlesky, mezi kterými je nejvýraznější modrá barva. Připomíná mi náušnice, jak se zjevují v záplavě tvých tmavých vlasů.
***
Na exkurzi přicházejí malí školáci z Plzně. Je mezi nimi dívenka, vážná, trochu zachmuřená. Má blond vlasy a protáhlou tvář, výrazná oční víčka a velké oči. S nikým nemluví, ani s holčičkami, které stojí okolo ní.
Nemohu se soustředit na výklad. Zakoktávám se a stále ji mezi ostatními dětmi podvědomě hledám. A vskutku, ať stojí kdekoliv, přivábí moji pozornost, a vždy má tentýž výraz, vážný, soustředěný, trochu vzdorovitý a zároveň melancholický. Bojím se dlouho setrvat v pohledu na ni. Nechci být přistižen. Nechci ani náznakem zneklidnit její čistou duši. Přemýšlím, jakou ženu mi připomíná. Snad nějakou Holbeinovu madonu? Ale to není madona, ve skutečnosti je to zasněná žena z obrazu téhož mistra, Lais z Korintu, slavné prostitutky z Artemidina chrámu. V duchu ji prosím, aby se na mě obrátila s nějakým dotazem. Ostatní děti se ptají a pak – světe! – také ona se ptá a já ani nevnímám, na co, jen žasnu nad jakousi vnitřní září, kterou vyvolává její nepatrný úsměv. Tedy je ta dívka předobrazem svého osudu, svého výsadního postavení? Je ztělesněním hrdosti panny i virtuozky v umění milovat? Představuju si, jak jednou bude krásná, až rozkvete. Zachrání mě nebo zničí, vím to.
Vzpomínám si na jednu spolužačku ze základky. Nechodila do stejné třídy jako já, ale občas jsme se potkávali na chodbě. Neoplývala okázalou krásou jako jiné čtrnáctileté dívky. Bylo to o velké přestávce, kdy jsme chodili na korzo na školní dvůr. Všiml jsem si, jak ji jeden z kluků udeřil pěstí do tváře. Byl jsem ohromen a zděšený. V jediný okamžik jsem pochopil krutost, která se mstí ženám za to, že nejsou takové, jakými je chceme mít. Už nevím, jak se ta dívka jmenovala, její obličej si vybavuju jen matně, spíš je to pocit z toho obličeje. A nyní se ve mně znovu probudil. Dnes už přece vím, že vnější krása nás láká, abychom objevili krásu niternou.
***
Jak se mi za tolik let života stal měsíc na obloze důvěrným, skoro jako obrázek na zdi mého pokojíku, který se nikdy neokouká, neboť nikdy není zcela doodhalen. Teď sestupuje korunou stromu k obzoru. Zbarvuje se do temnějších odstínů. Musela sis v noci zatáhnout závěsy, aby tě jeho svit nerušil. „Takový měsíc se má,“ napsala jsi mi před půlnocí. „Nikdy není ve tmě.“ A přece zítra večer bude. Dojde k polostínovému zatmění.
***
Sjíždím na kole do Vimperka. Je už takové teplo, že nemusím mít rukavice. Alejí od Vodníka k výpadovce na Stachy prochází lampář a zažíná světle zelené lampičky javorových pupenů. Odpoledne se vypravuju do Pravětínského údolí. Procházím lesem a žasnu nad těmi nejobyčejnějšími květy. Dívám se na ně zdola, z mravenčí perspektivy. Často si u toho promáčím kolena. I tudy bloudil lampář trochu přiopilý barvami svých lamp, žlutých ve tvaru blatouchů, modrých se střapatými stínítky dřípatek, bílých v šatech sasanek. U Pravětínského potoka na Táflově Huti vidím ještě čerstvé hroznovité útvary květů devětsilu. Noční mráz tu zbrzdil jejich dospívání, vždyť devětsil už všude jinde odkvétá. U peřejek o trochu níže se stmívá houstnoucími mraky, začíná pršet. Rostou tu přesličky. Štíhlé jarní lodyhy trčí do výše.
Text a foto Roman Szpuk
MINIATURY Romana Szpuka 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
