Miniatury: Strašlivý nářek

2 června, 2023
22:00

Strašlivý nářek

Stojíme s Jirkou na ochozu meteorky. Kolem pozorovatelny krouží rehek, málem nás sejme, jak blízko prolétá. Chce nám demonstrovat, že jde o jeho teritorium? Je to možné, někdy slyším jeho chrastivý hlas tak blízko dveří, že musí sedět na zábradlí. Ale důvod může být i jiný: prázdné krmítko. I u nás doma máme krmítko. Lítají k němu pravidelně dvě hrdličky. Přirostly mi k srdci pro svůj béžově popelavý šat a slušivý černý proužek na krku. Dřív jsem je odháněl, aby nebrali semínka menším ptákům, pak jsem to vzdal. Nedávno hrdlička zaťukala na sklo okna. Krmítko bylo prázdné. A já jak na povel vyskočil a pospíchal do skříně pro další semínka.

***

   Je jasné odpoledne, na obloze ani mráček. Stoupáme údolím Opoleneckého potoka. Doleva nás vede odbočka ke Ždánovské lípě, kde potok pramení. A pak už se pěšina zvedá přes louku k lesu nad bývalou osadou Ždánov. Nejsem ale ve formě, sotva dýchám, nohy se mi podlamují, zmocnila se jich podivná slabost. Jsem rád, když stojím na cestě. A ty jsi ještě padesát metrů za mnou. Stojíš, díváš se na mě, vrtíš hlavou. Máš pocit, že jsem ti utekl? Ale vždyť já jdu tak těžce, jako bych bojoval o život.
   „Promiň, nemohl jsem zastavit,“ vysvětluju.
   „Jdeš jak stroj, čumíš do země,“ zlobíš se. Nemám sílu se nějak vehementně bránit. „Tak si jdi sem,“ ukazuješ mi divokými gesty na druhou stranu ke Žlíbku. „Já jdu tudy. Zítra odjedu.“ A už vidím jen tvoje záda.
   Jdeme mlčky. Kousek nad cestou stojí zpustlá chatrč. Vystupuju na verandu, zkouším dveře, zámek chybí. Uvnitř to páchne zatuchlinou a vládne tu šero, musím si posvítit bleskem foťáku. Na stole stojí skoro prázdná láhev sirupu, konvice, plechovky. Vpravo jsou to snad nějaké palandy, přes které visí špinavý modrý spacák. Přes židli je přehozený nevábný svetr, pak nějaké hadry, nebo jsou to cáry flanelky? Za rohem v ještě temnější místnosti se ukrývá další lůžko se zmuchlanou a provlhlou peřinou. V koutech se černají pavučiny, na které dopadá škvírou v zatemněném okně trocha světla. Někdo tu musel pobývat před nedávnou dobou. A přece bych se tu bál přespat a nejen kvůli špíně. Byl by to tísnivý pocit jako nocovat v hrobce. Ten člověk, co tu pobýval, musel zcela rezignovat na život.
   Docházíme k ruinám dávných stavení. Zvolna tu zarůstají a rozpadají se, zatím co slunce koná okolo nich pravidelně svoji pouť. Kdepak asi stávala hospoda V Předpeklí, kde se prodávalo lahvové pivo a tabák? A kde žil jediný švec, který spravoval lidem v okolí obuv? Dnes by za ním možná přijel leckdo z větší dálky než jen ze Ždánova. Tu proniká ticho divoký štěkot Corliss. Na cestě se objevili dva turisté s hůlkami a velkými batohy. A tak fenku přivazuješ, ale ta málem vyvrátí stromek.
   U jedné z ruin svítí osamělý bílý narcis. Připomíná princeznu, které ujel v křoviscích kočár a ona teď v bílých šatech neví, kudy kam. Starým zdivem prorůstají tlusté žíly kořenů. Zčásti kameny zpevňují, jinde je zase od sebe oddělují a drolí. Slunce dělí někdejší rohy stavení na sluncem osvětlenou stranu a na tu
stinnou. Osamělý zapomenutý jírovec má pokroucené větve, jako by lámal v zoufalství pažemi nebo se něčemu chaoticky bránil. Na okraji cesty objevujeme starou mechem porostlou botu. Rozpadla se jakoby do tří vrstev, ale zhotovená musela být z kvalitní kůže.
   Období dešťů skončilo. Povrch mechů začíná světlat a schnout. I louže vysychají. Na dně těch, z nichž se už všechna voda vypařila, se objevují praskliny, tam, kde ještě zůstal blátivý povlak, se táhnou táhlé stopy po žížalách jako otisky poutě těch, kteří bloudí pouští a tuší, že se blíží smrt žízní. Vracíme se dolů po louce, rozhled se otevírá na Huťskou horu, která z každé strany vypadá tak mohutně. Zeleň
je šťavnatá, okolo nás svítí knotovky červené.

***

   Druhý den se vypravujeme k Losenici. Na pasece míjíme květy podbělice alpské. V lese se všude bělá šťavel kyselý, který tu vystřídal sasanky. Poslední dřípatky už mají děravé šaty jako žebračky, o které byl v mládí zájem, a nyní jsou vyhnané do míst, kde jim nezbývá než dovadnout. Most přes Losenici už je skoro zřícený, přejít už se přes něj nedá. Přeskakuju po kamenech na druhý břeh, ty jdeš přímo vodou, máš sandály bez ponožek. Chceme pokračovat dál k prudkému výšvihu směrem na Zlatou studnu. Vtom se Corliss utrhne a běží nahoru do svahu. Po chvíli se ozve praskot větviček a zoufalý nářek.
   Zprvu si myslím, že se Corliss někde zachytila a nemůže dál nebo že ji napadlo divočejší a silnější zvíře. Zvuk připomíná vytí a chvíli zase křik, volání o pomoc. Chvátám k ní do svahu. Vidím, jak mezi stromy bezmocně pobíhá zoufalá laň. Dobíhám na místo, kde Corliss drží v mordě malého koloucha. Řvu na ni, ale fena nevnímá. Až po chvilce koloucha pustí. Ten chce odběhnout podél padlého kmene níž po svahu. A už ho opět fena drží za krk. V kratičkém okamžiku mi ten výjev připomněl naše vzájemné masírování, které někdy také probíhá dramaticky, ale tady jde o život koloucha. Přibíhám blíž a jediným kopnutím srazím Corliss dolů. Konečně odbíhá, ale pak se ke kolouchovi chce přiblížit z druhé strany. Řvu jak nepříčetný, v uších mi stále zní strašlivý křik laně, to zoufalství, které je společné všem matkám, jejichž dětem hrozí nebezpečí. Kolouchovi se podlamují nožky. Doklopýtá o trochu výš a tam uléhá do trávy. Dívá se na mě ustrašenýma očima. Ale kde je laň?
   Docházíme na Zlatou Studnu. Cítím se otřesený. Marně se snažím uklidnit, vtom se nad mojí hlavou ve větvích mihne malý ptáček. Vysoký hlásek mi připomíná sýkoru. A opravdu, je to parukářka. Zbarvení a velikost tomu nasvědčuje, jen chocholku jako bych neviděl. Buď si ji sčesala, nebo někde ztratila, nezbednice. Tu zavadí o nejvzdálenější konec větve a zvedne se obláček prachu, který se hned rozptýlí. Aha, to je přece pyl, smrky už kvetou. Teprve teď si všímám červených vztyčených samičích květů. Malé obláčky lásky mě na chvíli usmiřují s krutým světem živých bytostí, na který jsou odkázáni lidé i zvířata. Když se vracíme zpět, jdu ještě na místo, kde ležel vystrašený kolouch. Už tam není. Snad si pro něj maminka přišla a odvedla ho do bezpečí.

Text Roman Szpuk, foto Věra Mannaertsová a Roman Szpuk