Pondělní glosa: Akceptace

2. 11. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

„Bayern dal gól. Jedna nula. Konrad Laimer.“

Vedle mě sedící cirka sedmdesátiletý Bavorák se podívá do telefonu a rozzáří se.

Kolem nás velice slavnostní večer. Poslanci Bundestagu, zemského sněmu, starostové, zástupci Bavorska ze všech koutů. Politiků tolik, že by se tu dala sestavit vláda. A k ní i stínová.

Všechno funguje. Za život jsem absolvoval stovky odborných akcí po celé planetě. Mám s čím porovnávat. Tohle je organizačně absoltutní světová špička. Snad 500 lidí a přesto vše klape dokonale. Každá sekunda má svého pána. Ve vzduchu drony, obraz,zvuk i projekce TOP.

Bavorská preciznost.

A do ní Bayern.

„Taky jim fandíš?“ zni v hutné bavorštině. A zleva na mne koukají velice laskavé oči.

„Jo. Harry Kane je frajer. A prosím, mluvte na mě Hochdeutsch. Spisovné němčině rozumím výborně. Ale bavorskej dialekt je pro mě peklo. I mrknu na něj.

Zasměje se od ucha k uchu.

Nevím proč, ale tahle prosba o srozumitelnost u Bavoráků vždycky vykouzlí bezelstný úsměv. Asi ví, jak mluví.

Na hlavě nemá ani vlas. Pěkný obličej potřebuje prostor. V duchu si překládám, jak bych mu to řekl.

Současně si uvědomuju, že letos fandím i LASKu z Lince. Hraje Ligu mistrů. Na Šumava.eu se postupně věnujeme taky Hornímu Rakousku, tak už mám svoje i tam.

A ten jejich dialekt, to je další lahůdka. Kolem Heidmühle mi zní skoro rakousky. U Mauthu zase úplně jinak. Člověk popojede pár kilometrů a může se učit znova.

„A na Plzeň v evropských pohárech koukáte? Na Spartu se Slavií?“ opáčím snaživou spisovnou němčinou.

„Ja, frajli.“

Dochází mi, že těch svých klubů máme nějak hodně.

Českým klubům přeju v Evropě. Ale i Bayernu a AOK Linz. A ještě fandím Messimu.

Není to moc?

Naproti sedí Stephan a Helmut. Dva skvělí kluci z Hogn.de, našeho dlouholetého partnerského webu. Hogn letos oslavil čtrnáct let. My jsme o fous starší. Oba weby už jsou dost staré na to, aby za svoje průšvihy odpovídaly samy.

Oni žurnalistiku umějí skvěle. Jsou to profesionální novináři. Já jsem lékař, kterému média vyrostla zcela neplánovaně, a celou dobu se tomuhle oboru učím. Oběma klukům vděčím za nespočet rad, vysvětlování, opravování a občas i laskavého brzdění.

„Tomuhle nemůžeš tolik naložit,“ smějí se nad mým textem.

„To, že nemusíš Turka s Okamurou, nesmí být poznat.“

Ze zprávy, rozumím. V glose svůj názor mám. Ve zpravodajství ale potřebujeme přesnost a férovost i vůči člověku, kterého bych si na večeři nepozval.

To je někdy větší disciplína než vrtat sedmičku úplně vzadu, zezadu a hluboko pod dásní. Nebo hlídat lidi v gastru aby jim nezůstávalo za nehty. Nebo lidi v IT aby nezneužívali neznalosti ve svůj prospěch. Nebo při přednáškách o laserech motivovat i tam, kde jsem sám demotivovaný.

Když člověka nemáte úplně rádi, pořád mu můžete ukřivdit. A když ho rádi máte, pořád může provést něco, o čem je potřeba napsat.

Tahle lekce se neudělá jednou provždy. Zkouší vás z ní každý další artikl.

Dnes Hogn dostává ocenění za média a komunikaci. Mám z toho obrovskou radost. A moc jim to přeju. Znám ten kus práce, který za tím je. Vymyslet vlastní médium. Rozběhnout ho. Platit účty. Udržet lidi. Ustát telefonáty, vyhrožování. A ráno zase něco vydat.

Začínali v době, kdy si regionální internetové zpravodajství svoje místo teprve hledalo. My také. Šumava.eu vyrostla na počasí. To nás neopustilo. Naopak. Jen jsme postupně zjistili, že kromě deště stojí za pozornost i to, co se děje pod ním.

Televize. Rádio. Weby. Sociální sítě. Médií je plno. Ale kolik je důvěry?

Když otevřu internet, někdy mám pocit, že nejspolehlivější cestou k úspěchu je někoho pořádně rozzuřit. Rozzlobený člověk klikne. Přepošle. Přidá vlastní výkřik. A najednou už se nehádáme o to, co se stalo. Zjišťujeme, kdo je s námi a kdo proti nám.

A já mám někdy pocit hraničící s jistotou, že algoritmy sociálních sítí nadšeně přikládají pod kotel.

Extrémům takové rozdělení vyhovuje. Vlastní tábor potřebuje dalšího nepřítele. Novinář, který začne ověřovat oblíbenou historku, překáží.

Přitom právě tam začíná být užitečný.

Dívám se na debatu kolem České televize a poplatků. Mám moc rád Hyde Park Civilizace s Danielem Stachem. Vědu 24. Historii.cs. Toulavou kameru. Pořady, po kterých vím o světě o trochu víc.

O nejlepším způsobu financování veřejnoprávních médií ale nemám jasno. Rozumím, že se máme ptát, kolik stojí, jak hospodaří a co za ty peníze dostáváme. A že jde o „demokracii“.

Moc rád bych totiž současně věděl, jestli se redaktor může svobodně zeptat i toho, na cokoli, kdo o jeho penězích rozhoduje. A zda to nebude mít vliv na množství příštího rozpočtu pro dané médium.

V soukromém médiu se podobná otázka vrátí s inzerentem. V regionálním někdy s člověkem, kterého zítra potkáte v obchodě.

Znám to ze Šumavy. Tým z Hognu z Bavorska.

Vedle sedící sympaťák se na mě znovu otočí.

Má skvělý přehled. Bavíme se o Polsku, o současné politice, o tom, jak rychle se ta země mění. Jakou má obrovskou energii. Investice. Tah dopředu. Evropský tygr.

Přes jeho vzpomínku na veterináře od Temešváru jsme za chvíli v Rumunsku. A u korupce.

„Tam to bývalo divoký, co?“ uculí se.

„Myslím, že hodně“ pousměju se.

Zajímavý pocit, přemýšlet o korupci v obřím sále plném politiků.

A v hlavě se mi vybaví středa. Další z mnoha pracovních jednání s Hognem. Připravoval jsem podklady a překvapilo mě, jak velký společný dosah máme. Na vlastních webech. Mezi lidmi, kteří k nám opravdu přijdou číst. Na obou stranách Šumavy jsme bezkonkurenční.

Čísla potěší. Ještě víc mě baví, že se sám čím dál častěji dívám za hranici. Zajímá mě, co se tam děje. Koncerty. Příběhy lidí. Problémy, které u nás řešíme také.

Z Vimperka se přece nemusím zajímat jen o Vimperk. Stejně jako nemusím přestat fandit Plzni, když přeju i Bayernu. A tak se víc a víc koukám, co se děje ve Freyungu, Grafenau. V Bavorském národním parku.

Jenže dosah ještě automaticky neznamená přijetí.

Akceptaci.

To slovo leckoho provází roky. Možná celý život.

Přijdete s dobrým úmyslem. Chcete ukázat povedenou věc, napsat o podniku, podpořit akci. A místo radosti cítíte ostražitost.

„Co tu chcete?“

„Proč se ptáte?“

„Kam až se budete ptát?“

Nemusí za tím být nic špatného. Často je za tím prostě strach z nového člověka. Vůbec z něčeho nového.

Šumava.eu především přináší zprávy. Ukazuje, co se daří. Motivuje. Propojuje lidi.

A skrze Uzdravuje, HEALS a Moch di xund se snaží přispět i k tomu, aby se nám tu žilo zdravěji. Transcendent.

Když ale narazíme na problém, který se týká ostatních, máme se mu věnovat také. Ověřit jej. Dát dotčeným prostor. A napsat o něm, i když nám to pokazí příjemný vztah.

Za těch skoro dvacet let života Šumava.eu přišly různé nálepky a útoky.

Někdy je potřeba přejít útok se vztyčenou hlavou. Jindy sklonit hlavu nad vlastním textem a opravit chybu. Právě poznat, kdy udělat co, dá docela práci.

K žebříčkům korupce a svobody médií bych proto přidal ještě jeden.

Jak se kde zachází s lidmi, kteří přijdou s něčím novým.

Kolik dveří obejdou. Kolikrát musí vysvětlovat, že chtějí spolupracovat. Kolik energie jim zbude na samotnou práci.

A kolika z nich dojde energie dřív, než vůbec začnou.

Každý, kdo někdy něco dělal pro jiné, ví, jak obtížné, nevděčné a demotivující to někdy je.

Proto mě ocenění Hognu tolik těší. Patří Stephanovi, Helmutovi a jejich týmu. Ale trochu té energie z něj dostanou i ostatní, kteří se o něco pokoušejí.

Je to doping. Povolený. A řekl bych, že dokonce žádoucí pro všechny aktivní lidi.

A tak znovu využiju tuhle naši báječnou společnost čtenářů pondělních glos. Už několikrát jste mi pomohli najít výborné lidi.

Jestli vás baví psát, fotit, ptát se, komentovat a objevovat, klidně jen jednou za měsíc, občasníkově, ozvěte se mi na [email protected]. Nebo mi doporučte někoho, koho to baví. Věk neřešíme.

Naše motto je jednoduché: Dovednosti tě naučíme. Charakter si přinášíš s sebou.

Šumava.eu je pevně zakořeněná a další šikovný člověk u nás má co dělat.

Koukám znovu na souseda. Bayern dal další gol a zase vede. Oba máme radost.

Pohodlná situace.

Celý večer přemýšlím, jak těžké je získat akceptaci od ostatních. Od čtenářů. Od pacientů. Od kolegů. Od starostů. Od lidí, kteří mají pocit, že jsme se jich měli nejdřív zeptat, jestli vůbec smíme začít.

Dávno vím, že člověk, kterého nemusím, může mít pravdu. A můj oblíbenec může provést pěknou pitomost.

Jen si to občas potřebuju připomenout.

Bayern vede. Zatím.

Až dá gól Dortmund, musíme ho uznat taky.

A dát mu stejně velký titulek.

A jak nakonec zápas dopadl?

2 : 2

S bavorštinou se ještě budu chvíli prát. Tomu laskavému úsměvu jsem ale rozuměl hned.

PŘEHLED 2026