Pondělní glosa: Spirála

„Co tady děláš?“
„Začínám.“

V nové práci. V novém fotbalovém klubu. V kuchyni, kde po vás chtějí guláš pro padesát lidí.

„Ten před váma ho dělal lepší.“
„Vždyť jsem ještě nezačal,“ brání se.

Začátky.

Člověk ještě neví, kde se rozsvěcí, ale ostatní už vědí, že na to nemá.

Na české i německé straně hranice stejné. Jen vám to řeknou jiným jazykem.

Tak se učíte. Běháte. Připálíte cibuli. Najdete, kde se nahazují pojistky.

Postupně vás začnou volat jménem.
A jednou vám dokonce přihrají.

Jenže vy v tutovce vysoko přestřelíte bránu.

Pak přijde nemoc, krach nebo jiný životní kotrmelec.

„Co tady děláš?“
„Začínám.“
„Zase?“

A v různých situacích začínáte zase od nuly.

Časem si všimnete, že se to celé nějak točí kolem dokola.
Ale jinak.

Někdy nahoru. Jindy dolů.
Jako spirála.

Vracíte se k podobným věcem. Jen už jste o závit výš.
Anebo níž.

Výš?

Cibule nehoří. Pojistky najdete potmě. A když pošlete přihrávku, nemusí se pro míč až za tribunu.

Znáte známou motivaci s jedním procentem?

Myšlenku drobných každodenních zlepšení proslavil James Clear, autor knihy Atomové návyky. Atomic Habits.

Číslo vychází ze složeného růstu: 1,01³⁶⁵ ≈ 37,8.

Každý den o procento lepší. Za rok skoro osmatřicetinásobek.

Ale co když se někdo snaží opačně?
A jde každý den o procento dolů?

Víte, kolik vám za rok zůstane?
Necelá tři procenta původní hodnoty.

Slyším známou nadšeně vyprávět o obchodě s levným čínským zbožím.

„Věci stojí pět, deset korun. A lidi tam nechají za nákup patnáct stovek!“ Nevěřícně přitom kroutí hlavou.

„Za co?“ ptám se.

„Za takový ty blbosti.“ Směje se.

Za jednu zbytečnost by tolik nedali. Ale za tři sta zbytečností rádi.

Kdo to vyrobil, za kolik a v jakých podmínkách, z cenovky nevyčtu.
Zato je na ní velkým písmem, kolik ušetřím.

Chápete. Když utratím, rozuměj koupím tedy zaplatím, ušetřím.

Vydělat. Nakoupit. Odnést. Uklidit. Vyhodit.
A znovu.

I tihle lidi jsou vlastně taky pracanti. Dříči. Makaj. Hodně.

Podobně se dá zásobovat žaludek. Jedno mizerné jídlo za druhým.
A oči. A uši. A mozek. A o zubech raději dnes pomlčme úplně.

V dnešní době na nás vylézá jedna lákavá lež za další.

Rychle a levně.

A hodně.

Jenže plný vozík ještě neznamená cestu nahoru.

Jako na točitém schodišti. Pořád obcházíte stejný sloup. Jen jste pokaždé o kus jinde.

Ani pořádná dřina totiž nezaručuje správný směr.

Připravuju krátký dokument o Knížecích Pláních.
Včera jsem ladil odstřel kostela.
Aby se to povedlo.

Pár sekund záběru. A takové práce. Nekonečné

Postavit v jádru Šumavy kamenný kostel musela být teprve dřina.
Dovézt materiál. Udělat střechu, která vydrží šumavskou zimu.

A pak přišlo zlo, které bylo vyhnáno dalším zlem.

Z obcí se stalo zakázané zadrátované pásmo a z kostelů objekty určené k demolici.

V prosinci 1954 byl jednomu takovému na Knížecích Pláních přidělen status „bouračka“.
Zbořen měl být do konce března 1955.

Nakonec ho odstřelili v pondělí 20. srpna 1956.

Odstřel kostela · 26 s · zapněte zvuk

I zničit kostel tedy dalo práci.

Někdo musel přijet. Sundat střechu. Odvést interiér. Vypálit. A připravit odstřel. Nakonec srovnat trosky.

Úkol splněn.
Práce hotová.
Kostel nikde.

Mimochodem kostelní lavice dodnes slouží ve Vimperském kostele.

Dřív se nejen na Pláních dřelo, aby lidi neumřeli hlady a v zimě nezmrzli.

Dnes můžeme mít na lousknuti prstů teplo, plnou lednici, a přesto pocit, že nám pořád něco chybí.

„Co?“
Ještě víc. Víc čeho?

Jestli jsme zdraví a prožíváme hezké věci s nejbližšími, těžko si přát něco lepšího.

Ale když vám přibývají starosti a ubývá radost, na které spirále vlastně jsme?

S kým trávíme život?
Co opravdu jíme?
A čím krmíme hlavu?

Současné informační fast foody mají otevřeno nepřetržitě. A přidat nám nabídnou dřív, než stačíme dojíst.

Koukám před sebou na fascikl nikdy neuskutečněného projektu rekonstrukce tohoto zničeného kostela.

Františkův sen. Tolik nesnášel komunisty, za to co provedli jeho rodině v 50-tých letech

Tolik mi vyprávěl o jeho tatínkovi starostovi Vimperska, jím byl od 12. prosince 1945 do 6. února 1947.

Po památníku Johanna Petera to měla být další akce. Kousek po kousku.

Taková varieta jednoho procenta. Jen v trochu jiných rozměrech.

Měl to už roky v hlavě a konaly jsme.

Květa mě kvůli tomu jednou nečekaně unesla od pacienta na jednání, že jsem se ani nestihl převléci z bílého.
Dnes se tomu směju. Tenkrát moc ne.

Pacientku, trpělivě čekající na křesle, až mě únosce propustí, mi je líto dodnes.

Jako, bylo by to fajn. Nová střecha. Nový oltář. Nový krásný kostel.

„Pro koho to bude? Tam nic takového není potřeba „. Rezolutně mi tenkrát sdělili církevní hodnostáři.

„Jestli nevíte co s penězma, my bysme věděli, kam“. pousmál se na mne.

Přitom třeba farářovi Honzovi v ten samý čas dal František peníze, aby do jeho kostela na Klatovsku neteklo a já na okna, aby do nej nefoukalo.

Tomu samému Honzovi, který Františkovi pochoval maminku, manželku a zanedlouho nakonec i jeho samotného.

Pak si vzpomenu na současnou ruinu kostela.

„Symbolika ruiny je víc než kostel. Je to tak“ mumlám si.

Na návrhu je vidět, co bychom dokázali postavit.

Na místě kostela u erbu Schwarzenberků je ale taky vidět, čeho jsme tak byli schopní.

I bourač může být dříč.
Jen roztáčí spirálu jiným, opačným směrem. A procento po procentu ničí.

„Co tady děláš?“

Tentokrát se v duchu ptám těch pozůstalých kostelních kamenů. A ty mi tamtéž odpovídají:

„Připomínáme. Jednou jsi nahoře a jednou dole“.

Kostel zbourali.
A svědka si tím postavili.

MM

---

PŘEHLED 2026

1. Zpátečka do budoucnosti
2. Ruka
3. Volby
4. Mickey Mouse Business
5. Dvě peněženky
6. Vločky
7. Fünf
8. Adaptace
9. Skrblíci
10. Nabíječka
11. Pět procent
12. Prameny
13. Energie
14. Životnost
15. Blue Zones
16. Výtah
17. Vztahy
18. Co má ještě smysl zachraňovat?
19. Useless class
20. Pytlák hajným
21. Hrdina
22. Váha
23. Kontexty
24. Ruach
25. „Uzdravuje“
26. Priority
27. Vimperk opravuje. Ale jaká je jeho vize?
28. Radary místo vize