Pondělní glosa: Zpátečka do budoucnosti

19. 10. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

„Počkej, já si to pustím ještě jednou,“ říkám si nad videem, ve kterém AI z dobových fotografií oživila zaniklé Knížecí Pláně.

Člověku se zastaví dech.

Fürstenhut.

Letní krajina, šumavské dřevěné domy roztroušené po loukách, na vršku kostel a za ním Scheuereck.

Tam, kde Hammerle vyráběl výbornou limonádu.

Dívám se na obec, která zanikla kvůli barbarským politikům a jejich ideologiím.

Bydleli tu Böhme, tedy Šumaváci. Pro Němce nebyli dost němečtí, pro Čechy zas málo čeští.

Mám chuť se mezi těmi domy projít, nasát vůni luk a slyšet šumět smrky.

Podkladem jsou skutečné dobové obrázky.

Třeba pohlednice „Fürstenhut im Böhmerwalde“.

Žádná vymyšlená vesnice. Na pohlednici stojí skuteční lidé před svým domem. Jsou tam doma.

A mně se po sto letech povedla jejich resuscitace. Bez defibrilátoru, jen s notebookem.

Když se tam ale vydáte na procházku, uvidíte něco jiného. Jinak krásného.

Přírodu, která laskavě a spravedlivě, padni komu padni, zaceluje děsivá rozhodnutí Homo sapiens.

Video vzniklo i se zvuky. Jenže při sledování je jasné, že k Böhme patří jediná hudba:

Largo z Dvořákovy Novosvětské symfonie.

Zkuste jeden klik, ideálně na počítači, a ocitnete se o sto let zpátky.

Knížecí Pláně (Fürstenhut) oživené AI z dobových fotografií · hudba: Antonín Dvořák, Symfonie č. 9 „Z Nového světa“, 2. věta Largo (nahrávka Musopen, volné dílo)

„Dvořák Šumavu miloval,“ říká mi Jirka, který lítá a fotí Česko ze vzduchu.

„Ze svého druhého domova ve Vysoké na ni ráno koukal. Napsal klavírní cyklus Ze Šumavy,“ dodává.

„On koukal ze zápraží a ty z hadráku,“ směju se.

„Ze zápraží ne. Z ranní procházky,“ opraví mě Jirka.

„I génius se musel projít. A my jen líně koukáme do displeje,“ povzdechnu si.

„Příroda a technologie stojí proti sobě. Co s tím?“ zeptá se Jirka.

„Využijme technologii proti ní samé!“ zahřmím.

„Oživit na obrazovce zaniklou vesnici, aby se lidi zvedli a šli se tam podívat naživo?“ chytí se Jirka.

„Kamkoli. Hlavně ať cestou zjistí, že mají ještě nohy. Nohy pro tělo, výhled pro duši,“ souhlasně pokývám.

„U Vysoké platí totéž,“ dodává Jirka. „Od Památníku Antonína Dvořáka je nejlepší výhled na Šumavu z otevřených luk na jihu a jihovýchodě obce.“

„Víš, která muzika patří k nejprodávanějším na světě?“ zeptám se ho.

„Rolling Stones? Beatles?“ odpoví.

„Dvořák. Novosvětská. Psal ji v New Yorku, když se mu stýskalo po domově,“ pousměju se.

„Po domově, odkud koukal na Šumavu,“ doplní Jirka.

„Takže to vlastně neměla být Novosvětská. Ale Šumavská.“ Zasmějeme se oba.

„A ta Šumavská letěla s Armstrongem na Apollu 11. Měl ji s sebou. Traduje se, že to byla první muzika puštěná mimo Zemi. Jenže nebyla,“ směje se Jirka.

„Už v roce 1965 zahráli astronauti v Gemini na foukací harmoniku a rolničky Jingle Bells,“ dodá.

Takže Dvořáka ve vesmíru předběhly Vánoce. Ježíšek má holt víc nalétáno.

Zpátečku už tedy AI umí.

„A dopředu by to nešlo?“ říkám si v duchu.

Tady už stará pohlednice nepomůže. Fotky z budoucnosti zatím nikdo nevyvolal.

Co nás čeká? Co všechno svěříme strojům a o čem budeme chtít a moci rozhodovat sami?

Budeme mít víc času na blízké, na přírodu, na Šumavu?

A dokážeme ten čas vůbec využít, nebo si jen otevřeme další okno na počítači?

Na ČT24 dorazila hvězda.

Muzika má Dvořáka. Současné myšlení má historika Yuvala Noaha Harariho, jednoho z nejchytřejších lidí planety.

V sobotu 17. října byl hostem Daniela Stacha v Hyde Parku Civilizace na ČT24.

Tentokrát to nebude na sedmačtyřicet vteřin, ale na třiapadesát minut.