← Zpět

Glosy Uzdravuje

Pondělní glosa: Nula

9. 11. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

„Prosím vás, kde je tady MěKS?“

Je středa večer. Před ordinací mě zastaví Jaroslav Dušek.

To potěší. Konečně někdo hledá kulturní středisko, a ne zubní pohotovost.

Dáme se do řeči.

Ve Vimperku se mu líbí.

Příjemně ho překvapuje, že mají v podnicích otevřeno až do deseti. Jinde to prý nebývá.

Já mám ještě otevřeno taky.

Jsem totiž „soukromník“.

Zvláštní slovo. Někomu naskočí husí kůže. Někomu ceník.

„Vy jste fakt zubař?“ zeptá se mne při pohledu na cedulku domu.

V duchu si přeji, ať dodá „Pomáháte , aby lidé neměli zkažené zuby, aby byli zdraví“ ?

„Dělám pane Dušku ledacos v dost rozdílných profesích ale globálně jde o zdraví a tady tomu říkáme „Dům zdraví“. Pousmějeme se oba.

Náhodná setkání mám rád.

Rok 2013. Velké náměstí ve Strakonicích.

Sedíme uprostřed s kamarádem Romanem, dnes starostou, a doktorem Janem Hnízdilem.

Vedle nás zaparkuje velké bílé auto. Vystoupí má pacientka. Je jí tak sedmdesát. Mám ji moc rád.

„Jé, pane doktore! Co vy tady u nás?“ Hrne se ke mně. Vypadá to na objetí.

„Co já tady? Co vy tady?“ usmívám se šibalsky. Ona je tu doma.

„Jdu na toho čupr doktora. On je takovej správnej šoumen. Prostě čípek. Sice moc vlasů nemá…“

Zprava mne se vysune ruka směrem k ní. „Honza Hnízdil. Těší mne.“

„Tak už jste na místě,“ usměje se na ní.

Člověk jde na představení a najednou v něm hraje.

Dušek. Hnízdil. Ale hlavně farář Honza, František, doktor Petr z TCM a další.

S některými se v něčem rozcházím tak, že bychom na sebe potřebovali vesmírný dalekohled.

Přesto jim vděčím za hodně. Naučili mě přemýšlet. Učesávat i myšlenky, kterým se nechce pod hřeben.

Přemýšlet totiž není totéž co přikyvovat.

Náhodná setkání umějí rozesmát. A někdy zachránit život.

Čtu zprávu o sobotním útoku v Krakově.

Dva chirurgové byli s rodinami na obědě poblíž místa, kde se střílelo. Když střelba ustala, běželi k raněným. Pomáhali policistům.

I postřelenému pachateli.

U těžce zraněného policisty zastavovali masivní krvácení hemostatickou gázou.

„Naším úkolem je zachraňovat lidské životy,“ vysvětlují pak.

O vině a trestu mají rozhodovat jiní.

„Zdraví je tedy nadřazeno právu“ ? v duchu té divné logice okolo práva nerozumím

Ti dva byli poblíž náhodou.

Na tom se žádný systém postavit nedá.

Ne každému neštěstí dokážeme zabránit.

Ale čím víc práce uděláme včas, tím méně jí zbude lidem, kteří už musí zachraňovat.

Nejlepší problém je ten, kterému dokážeme zabránit vzniknout.

Nedávno přišla slečna. Bude jí dvacet.

Odmala ji v Domě zdraví vedeme k tomu, aby neměla kazy. Kontrola. Výsledek?

Nula.

Koukám jí do pusy a mám radost. Zubař soukromník má radost, že nemá co vrtat.

Podnikatelsky podezřelé. Zubařsky výborné.

Večer potom čtu, že lidé nemohou najít zubaře.

Co to je za lidi? Hledaji záplatovače anebo kouče, který je povede jak být zdravý?

Berre prý jen prý nějaký „soukromník“.

Nevydržím. „Jaký soukromník? Bez pojištoven jsme na Prachaticku jen my. Ostatní smlouvy mají“. Odpovím

„Soukromník v Prachaticich, nejste tady sami“. odpoví mi.

Jo „soukromník“ a má smlouvy s pojištovnama, které využívá. O jak jsou lidé někdy zmanipulovaní a nepřemýslí, říkám se a již nereaguji.

Asi jako demostranti před Českou televizi, kde na podiu vedle rudé Kateřiny Konečné honí zvon Oldřich Kaiser.

I demostrující mu za recitaci velebící komunismus důvěřivě nadšeně tleskají.

Nedochází jim, že se dělá giganticky srandu. Z koho všeho ví asi nejlépe jen on sám. Neuvěřitelná situace.

Až se bude dávat cena Thalie a Český lev, Oldřich Kaiser by si zasloužil obě sošky za tohle brilantní dadaistické divadlo, které mnozí filmují. Bravo Oldo.

Když vás bolí zub, potřebujete pomoc. Tady Vám žádné skvělé herecké přestavení nepomůže.

Stejně důležité je ale zařídit, aby vás za rok nebolel další.

Hledáme někoho, kdo zalepí díry.

Vlastní údržbu odkládáme. A pak se divíme, že je v opravně plno.

Připomíná mi to město, kde se na silnici sypou hřebíky.

„Nestíhá pneuservis!“ hlásá vedení města i opozice.

„Postavíme další pneuservisy.“

„A co ty hřebíky?“ namítám dlouhodobě desetiletí.

„Teď řešíme dostupnost přezouvání, a ať za to lidé nic neplatí. Neřešte hřebíky „

Na radnicích se právě rozdělují židle. Kdo bude v radě města. O to běží nejvic.

Kdo bude rozhodovat o penězích.

Jaké zakulisí se asi odehráva ve velkých městech, kde proud řeky peněz je mnohem širší a silnější než v městečkách v Pošumaví.

Jenže za pár let může lidem chybět docela jiná židle. Ta pod jejich zadkem v práci.

Radnice plánují čtyři roky. Té slečně bude čtyřiadvacet. Zuby může mít pořád zdravé. Ale v jakém světě bude hledat uplatnění?

AI už teď dramaticky mění a již změnila práci. Některé dnešní úkoly už teď přebrala a přebírá úplně, jiné zrychlí. A s robotikou se změna nezastaví u kancelářských dveří. Ani u cedule Vimperk. Týká se i Sušice, Klatov, Prachatic nebo Freyungu.

„Tak se lidi naučí něco jiného.“ slýchávám.

Dobře. Ale co? Kde? S kým? A začneme je to učit ještě předtím, než jim zruší místo? Nebo až začnou střílet?

Radnice už měli ve velkém zavádět AI, šetřit tím peníze, měnit chod dramaticky chod úřadů a učit se vším novým pracovat. Koupit prezentaci „Chytré město“ nestačí. Ještě by v něm lidé měli vědět, co se sebou.

Člověku totiž nemusí chybět jen výplata. Taky kolegové. Ranní vstávání. Někdo, kdo řekne: „Hele, potřebuju tě.“ Jen už nebolí zub. Bolí celý život.

Pak možná budeme shánět psychology stejně zoufale jako dnes zubaře.

„Nemáte ještě jednoho? Aspoň na úterý?“ Aspoň jedno odpoledne.

Proto odborníky na duševní zdraví hledejme už teď. A k plánování přizvěme i sociology.

Potřebujeme rozumět tomu, co změna práce udělá s jednotlivcem i s městem.

A dělat všechno pro to, aby tolik lidí nemuselo do čekáren. A aby nám nekradli, nefetovali a nestříleli.

„Useless class.“ Zbytečná třída. Děsí mě už ten výraz už dlouho. Nevyhneme se mu. A poměrně brzo.

Člověk není zbytečný proto, že jeho práci zvládne stroj. Může se tak ale začít cítit. A tomu je taky lepší předejít, než potom složitě léčit následky.

Před 15 lety se lidi smáli mezizubnímu kartáčku a obviňovali mne, že chci vydělavat na jejich prodeji.

Marně jsem upozorňoval, ať se řeší zubaři, pediatří, gyndaři. Specialisté. A hlavně :

Nejlepší problém je takový, kterému dokážeme předejít.

Jaká je cesta k vítezství ukázala ta slečna jednoduše. Žádný zub zachraňovat nepotřebuje. Je zdravá. Takových úspěchů bych přál víc i našim radnicím. Zdravé lidi. Zdravé peníze. Klidně bez pásky a bez fotografa.

Mějme diskuzi :

„Co mám udělat, abyste mi příště nemusel vrtat?“

„Co se mám naučit, abych měl za tři roky uplatnění?“

„Kam dáme či spíš nedáme peníze dnes, abychom za pár let nemuseli draze hasit následky?“

Na tyhle a další otázky jsem chtěl slyšet odpovědi už dávno. Ale i teď není pozdě. Hlavně dřív než:

„Tak budeme vrtat.“

„Vaše místo se ruší.“

„Teď už to bude stát mnohem víc.“

„Teď už je to neřešitelné“.

Vzpomenu si na Duška. Na otevřené podniky. Na paní, která našla doktora Hnízdila dřív, než čekala. Na lékaře z Krakova. A na tu slečnu.

Dvacet let. Žádný kaz.

Nula.