Zprávy

Zaniklé šumavské obce (1): Genius loci krajiny, která zmizela

15. 1. 2026 Michaela Vaňková

Ve druhé polovině 20. století prošla česká část Šumavy jednou z největších proměn ve své historii. Změnila se nejen skladba obyvatelstva, ale i samotná tvář krajiny.

Po skončení druhé světové války německy mluvící obyvatelé z pohraničí odešli – část z nich uprchla, další byli odsunuti nebo nuceně vystěhováni, převážně do Německa. Na jejich místo přicházeli noví osadníci z různých oblastí tehdejšího Československa i z dalších zemí východní a jihovýchodní Evropy.

Pozůstatky obce Bučina jsou dnes snadno dostupné například autobusem z Finsterau.
Foto: Archiv BWM Wien

Přesto počet nových obyvatel nikdy nedosáhl předválečného stavu.

Mnozí navíc pocházeli z úplně jiných klimatických i hospodářských podmínek. Tvrdý život na Šumavě jim nevyhovoval a řada z nich po krátké době odešla.

Objevili se i lidé, kteří přišli především kvůli možnosti získat opuštěný majetek.

Výsledkem bylo, že mnoho domů i celé vesnice zůstaly prázdné.

Postupně začaly chátrat nebo byly cíleně zbourány.

Proč vlastně šumavské obce zmizely?

Příběh každé zaniklé obce je jiný.

Některé vesnice zmizely krátce po odsunu původních obyvatel, jiné až o mnoho let později.

Tento článek proto nahlíží na problematiku z širší perspektivy a zasazuje osudy jednotlivých obcí do historie českého pohraničí druhé poloviny 20. století.

Šumava nové obyvatele nelákala

O osudu zaniklé obce Stodůlky přinesl magazín da Hog’n samostatný článek.
Foto: Der Böhmerwald

Na základě poválečných dekretů z roku 1945 přišla německy mluvící populace v Československu mimo jiné o svůj majetek.

Stát se však snažil opuštěná hospodářství zachovat a znovu osídlit.

Vznikl proto Osidlovací úřad, Národní pozemkový fond i Fond národní obnovy, jejichž úkolem bylo rozdělovat půdu, domy a hospodářství novým osadníkům.

Cílem bylo přivést do pohraničí nové obyvatele, kteří by převzali opuštěné statky a pokračovali v hospodaření.

Právě na Šumavě se však tento plán ukázal jako velmi obtížně realizovatelný.

Drsné podnebí, špatná dopravní dostupnost i odlehlost regionu mnoho zájemců odrazovaly.

Přestože stát podporoval nové osídlení různými způsoby, nikdy se nepodařilo obnovit počet obyvatel z doby před válkou.

Brzy bylo zřejmé, že některé vesnice už znovu ožít nemohou.

Domy se prodávaly k rozebrání

V místech, kde nebyla žádná naděje na nové osídlení, začalo postupné bourání opuštěných domů.

Národní fond prodával budovy podnikům i soukromým osobám pod podmínkou, že je kompletně rozeberou a stavební materiál odvezou.

V poválečných letech představovaly opuštěné šumavské domy levný zdroj cihel, kamene i dřeva pro stavby ve vnitrozemí.

Mnohé vesnice tak postupně mizely nejen působením času, ale i cílenou demolicí.

Pohraniční pásmo změnilo tvář Šumavy

Zvonková tak, jak ji zachycovaly staré fotografie.
Foto: Der Böhmerwald

V srpnu roku 1947 vznikl seznam obcí, jejichž další osídlení nebylo z důvodů „obrany státu“ považováno za žádoucí. Šlo především o vesnice ležící v bezprostřední blízkosti západní hranice Československa.

Cílem bylo soustředit nové obyvatele do větších sídel vzdálenějších od hranice, aby se už tak malý počet osadníků nerozptýlil do desítek drobných vesnic.

Po únorovém převratu v roce 1948 se celý proces ještě výrazně urychlil.

Šumava se ocitla na samé hranici železné opony.

Vzniklo přísně střežené zakázané pásmo, široké přibližně dva kilometry podél státní hranice. Do něj měli přístup pouze příslušníci Pohraniční stráže.

Také širší pohraniční pásmo podléhalo přísnému režimu. Lidé zde sice mohli zůstat, jejich život však provázela řada omezení.

Vesnice, které zmizely

V samotném zakázaném pásmu byly během následujících let téměř všechny budovy, které nesloužily Pohraniční stráži, systematicky zbourány.

Z mapy tak zmizely například:

Bučina,
Knížecí Pláně,
Horní a Dolní Světlé Hory,
Krásná Hora,
Nové Údolí,
Zvonková.

Ani obce ležící o něco dále od hranice neměly jistotu, že přežijí.

Do roku 1960 byly opuštěné domy systematicky demolovány také tam. O likvidaci se často starala armáda.

Lipno a vojenské prostory

Ondřejov dnes připomínají už jen historické záznamy.
Foto: Der Böhmerwald

Další výrazná vlna zániku šumavských obcí přišla v polovině šedesátých let.

Tehdy začali do bývalého pohraničí stále častěji přijíždět vysídlení rodáci z Německa. Fotografovali zchátralé kostely, rozbořené hřbitovy i opuštěné domy a snímky se objevovaly v krajanských časopisech.

Československé úřady se rozhodly tento obraz „vylepšit“.

Místo obnovy však následovalo další bourání.

Padly například kostely Nejsvětější Trojice ve Strážném a svaté Anny v Českých Žlebech.

Ve stejné době začaly krajinu měnit i rozsáhlé státní projekty.

Jedním z nich byla výstavba Lipenské přehrady.

Druhým vznik vojenských újezdů Boletice a Dobrá Voda.

Pod hladinou zmizely celé vesnice

Na snímku je bývalý vodní dům v Pasece.
Foto: Der Böhmerwald

Výstavba Lipenské přehrady v letech 1952 až 1959 znamenala zatopení části údolí Vltavy.

Pod vodní hladinou zmizely celé obce.

Mezi nimi také Dolní Vltavice s kostelem svatého Linharta.

Myšlenka vybudovat na horním toku Vltavy soustavu přehrad přitom vznikla už po ničivých povodních v roce 1890.

Tehdejší projekt ale nepočítal se zatopením obcí.

Teprve pozdější návrhy počítaly s přehradou v dnešním rozsahu.

Po válce se jejich realizace výrazně usnadnila tím, že většina pozemků již byla ve vlastnictví státu.

Vojenské újezdy pohltily další obce

Na sever od Lipna vznikl v roce 1950 vojenský újezd Boletice.

Jeho rozloha přesahovala jednadvacet tisíc hektarů.

Zanikly zde například obce:

Ondřejov,
Jablonec,
Vitěšovice.

Podobný osud potkal i vojenský újezd Dobrá Voda, založený roku 1952.

Ten byl zrušen až po roce 1991.

Také zde zmizela řada historických sídel, mezi nimi například Stodůlky.

Krajina se změnila, příroda zůstala

Také místo bývalé obce Grün dnes připomíná už jen její historie.
Foto: Der Böhmerwald

Po pádu komunistického režimu na konci roku 1989 se velká část pohraničí znovu otevřela veřejnosti.

Návštěvníci, kteří se na Šumavu po dlouhých desetiletích vraceli, však nacházeli úplně jinou krajinu, než jakou znali z fotografií nebo ze svých vzpomínek.

Mnohé vesnice zmizely.

Kostely byly zbořeny.

Statky, školy i hospody se rozpadly nebo byly odstraněny.

Kulturní krajinu, kterou po staletí vytvářeli lidé, během čtyř desetiletí postupně pohltila příroda.

Právě tato proměna je jedním z nejvýraznějších symbolů novodobých dějin Šumavy.

Národní park jako nový začátek

Na druhé straně přinesl zánik některých sídel i nečekaný důsledek.

Velké části území zůstaly bez lidského osídlení a příroda zde dostala prostor k přirozenému vývoji.

V roce 1991 byl proto vyhlášen Národní park Šumava, který přímo navazuje na Národní park Bavorský les.

Společně dnes vytvářejí jedno z největších souvislých lesních území ve střední Evropě.

Tam, kde ještě před několika desetiletími stávaly vesnice, dnes rostou mladé lesy, rozšiřují se rašeliniště a vrací se původní živočichové.

Vzpomínky nezmizely

Zmizelé šumavské obce ale nezůstaly zapomenuty.

Na mnoha místech jsou dodnes patrné kamenné základy domů, sklepy, ovocné stromy nebo zarostlé hřbitovy.

Řada místních spolků, historiků i bývalých obyvatel se po roce 1989 pustila do obnovy hřbitovů, kapliček a kostelů.

Na místech zcela zaniklých obcí vznikly pamětní kameny, kříže a informační tabule připomínající jejich historii.

Velkou zásluhu na uchování paměti mají také publikace, historické výzkumy i internetové databáze věnované zaniklým sídlům.

V posledních letech se tématu intenzivně věnují čeští i němečtí historici.

Mezi nejznámější projekty patří například kniha Zmizelé Sudety / Das verschwundene Sudetenland, web zanikleobce.cz nebo rozsáhlá encyklopedie Zaniklé obce historika Jiřího Padevěta.

Genius loci Šumavy

Fyzicky mnoho šumavských vesnic zmizelo.

Jejich jména však zůstala na turistických mapách, směrovkách i ve vzpomínkách lidí.

Stále častěji se stávají cílem turistů, historiků i potomků bývalých obyvatel, kteří se sem vracejí hledat stopy svých předků.

Právě proto mají tato místa dodnes svůj jedinečný genius loci.

Nejde jen o zarostlé základy domů nebo osamělé ovocné stromy uprostřed luk.

Je to krajina, která v sobě nese paměť několika generací.

Paměť lidí, kteří zde žili, pracovali, zakládali rodiny a po staletí utvářeli podobu Šumavy.

Přestože jejich domovy zmizely, jejich příběhy zůstávají.

A právě díky nim lze historii tohoto kraje stále znovu objevovat.

Děkujeme autorovi Luďku Němcovi i partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.

Společně s projektem „Šumava – příroda, kultura, historie“ se online magazín da Hog’n v nejbližší době vydá na objevitelskou cestu: V rámci série „Zaniklé Šumavské obce“ se bude věnovat vesnicím, které byly na české straně v důsledku vyhnání německého obyvatelstva po skončení 2. světové války nejprve opuštěny a poté zničeny. Proti zapomenutí, za bavorsko-české soužití…