Zprávy

Zaniklé šumavské obce (3): Pevně zakořeněni ve Wiedebruku (Můstku)

4. 4. 2026 Michaela Vaňková

Wiederbruck, Widrabruck, Bruckhäuser… Už samotná různá pojmenování této osady napovídají, že šlo o místo na pomezí – nejen geografickém, ale i historickém.

Osada ležela u Gefildského potoka, kterému místní říkali také Hammerbach nebo Widrabach. Právě zde se setkávaly dvě šumavské obce – České Žleby a Kvilda. Most přes potok nebyl jen obyčejným přechodem. Dal osadě její jméno i smysl existence. Wiederbruck vznikl právě kolem něj – z pohybu lidí, z práce a každodenního života na hranici dvou světů.

Wiederbruck při pohledu od Kvildy.
Foto: Adolf Weishäupl

Přestože domy bezprostředně navazovaly na zástavbu Kvildy, správně patřila osada k Českým Žlebům, vzdáleným několik kilometrů. Stejně tomu bylo i po církevní stránce – obyvatelé docházeli nejprve do místní kaplanství a později do farnosti v Českých Žlebech.

Pro místní to však nepředstavovalo žádný problém. Žili na samém okraji několika správních celků, ale pevně zakořeněni ve svém domově.

Zrození sklářské osady

Počátky Wiederbrucku jsou spojeny se sklářstvím.

Přibližně mezi lety 1765 až 1820 zde pracovala sklářská huť Bruckhäuserhütte, kterou po dlouhou dobu provozovala rodina Fuchsových. Stejně jako na mnoha jiných místech Šumavy přitáhla huť do zdejších lesů nové obyvatele.

Na vykácených pasekách postupně vyrůstaly jednoduché domy osadníků z Českých Žlebů. Ve vesnici se usadily rodiny Honesových, Praschlových, Kochových, Mandlových, Neuburgerových či Fuchsových.

Jeden z domů – pozdější číslo popisné 51 – se stal hostincem. Místem, kde se lidé po těžké práci scházeli, vyprávěli si novinky a alespoň na chvíli zapomínali na každodenní starosti.

Černý chléb země

Wiederbruck dnes.

Život ve Wiederbrucku nebyl nikdy jednoduchý.

Většina obyvatel hospodařila na malých políčkách, jejichž chudá půda poskytovala jen skromnou úrodu. Mnozí proto pracovali v lesích, jiní si doma přivydělávali výrobou dřeváků, řezbářstvím nebo drobnými řemeslnými pracemi během dlouhých zimních večerů.

Ani to však často nestačilo k obživě.

Už kolem roku 1840 proto někteří odešli za prací do Bukoviny, další později do průmyslových oblastí severních Čech. Wiederbruck byl místem, které své obyvatele vychovalo, ale často je také přimělo odejít jinam.

Osadu téměř ze všech stran obklopovalo rozsáhlé rašeliniště Seefilz. Právě zde místní těžili rašelinu, která sloužila jako důležité palivo.

Říkali jí „černý chléb země“ – bylo ji potřeba dobývat tvrdou a namáhavou prací.

Dnes je celé rašeliniště součástí Národního parku Šumava a patří k nejcennějším přírodním lokalitám této oblasti.

Náhlý konec jedné obce

Ještě v roce 1946 stálo ve Wiederbrucku třiadvacet domů a žilo zde přibližně 120 obyvatel.

Téhož roku však byli stejně jako obyvatelé Českých Žlebů odsunuti také zdejší německy mluvící obyvatelé.

Následovalo ticho.

Nebyl to pomalý úpadek vesnice, ale její náhlý konec.

Po roce 1948 zmizela téměř všechna stavení. Dodnes stojí už jen dva domy – poslední svědkové místa, které bývalo živou šumavskou osadou.

Kdo se sem vydá dnes, možná uslyší šumění potoka pod mostem a uvidí mlhou zahalené rašeliniště. Jen stěží si však dokáže představit, že zde kdysi žila desítka rodin.

Wiederbruck nebyl jen zapomenutou osadou na hranici. Byl domovem lidí, kteří svůj život spojili s tvrdou prací, okolní přírodou a silným pocitem sounáležitosti.

Vzpomínky Adolfa Weishäupla

Vzpomínky rodáka Adolfa Weishäupla patří k nejcennějším svědectvím o životě ve Wiederbrucku.

„Musím předeslat, že patřím k lidem, kteří si pamatují události už přibližně od svých čtyř let. Ne každý tuto schopnost má, a proto se mnozí diví, kolik obrazů z mého rodného kraje si dodnes vybavuji.

Dítě však svět vnímá jinak než dospělý. Mnohé události jsem si sice zapamatoval, ale jejich skutečný význam jsem pochopil až mnohem později – díky vyprávění ostatních, knihám o našem kraji i vlastnímu pátrání.

Události, které tehdy dospělí prožívali velmi emotivně, jsem si jako dítě uchoval spíše jako pozorovatel.“

Vzpomínky pamětníka Adolfa Weishäupla

Adolf Weishäupl vzpomíná na své dětství ve Wiederbrucku.

Narodil jsem se v roce 1940 ve Wiederbrucku, kterému místní říkali jednoduše Widrabruck, v domě č. 52. Žil jsem zde s maminkou Rosou, rozenou Honesovou, a starší sestrou Annou, narozenou v roce 1933.

Sestra krátce navštěvovala měšťanskou školu v Prachaticích. S pokračující válkou se však cesta stala příliš nebezpečnou, a proto se vrátila do obecné školy v Českých Žlebech. Po skončení války až do našeho odsunu v červnu 1946 už německé vyučování neprobíhalo. Do české školy německé děti tehdy nenastoupily.

Ivan nebyl dělník. Stal se členem rodiny

Můj otec Adolf Weishäupl sloužil během války v německé armádě. Dům patřil mému dědečkovi Josefu Honesovi, narozenému v roce 1864. Babička Anna, rozená Pillerová, zde žila až do listopadu 1944.

Naše hospodářství bylo malé. Maminka pomáhala babičce nejen s domácností, ale také na polích.

Protože oba synové rodiny byli na frontě, byl nám přidělen nuceně nasazený dělník z Ukrajiny jménem Ivan.

Přestože tehdejší předpisy přikazovaly zacházet s nuceně nasazenými jinak, u nás tomu tak nebylo.

Ivan se stal součástí rodiny.

Dodnes si pamatuji, jak si se mnou hrál a podle obrázkových knížek mě učil první ukrajinská slovíčka.

Protože byli prarodiče již starší, pomáhali nám během letních prací příbuzní i sousedé. Na Šumavě to tehdy bylo samozřejmostí. Lidé drželi při sobě a navzájem si pomáhali.

Nejbližší vztahy jsme měli s příbuznými z rodiny Honesových. Často jsme navštěvovali dům Stefana Honese, rodinu Veita Petera i Ludmillu Honesovou, která bydlela téměř osamoceně u odbočky směrem na Vimperk.

Naopak s příbuznými z otcovy strany jsme se vídali jen zřídka. Žili totiž v průmyslové oblasti severních Čech a na Šumavu přijížděli jen výjimečně.

Mezi lidmi ve vesnici převládaly přátelské vztahy. Otevřené nepřátelství bylo spíše výjimkou.

Každý večer modlitba za tatínka

Na dětství si vzpomínám především prostřednictvím obrazů.

Z okna našeho domu jsem viděl Kvildu. Občas jsem maminku doprovázel do tamního konzumu na nákup.

Do Českých Žlebů jsme chodili hlavně v neděli do kostela. Dědeček měl louku nedaleko Trömlovy kaple a odtud byl na obec krásný výhled.

Celý náš život tehdy ovlivňovala válka.

Dodnes si pamatuji poslední otcovu dovolenou z fronty na jaře roku 1944.

Na podzim téhož roku padl do sovětského zajetí a od té chvíle byl veden jako nezvěstný.

Každý večer jsem se s maminkou modlil Otčenáš za jeho šťastný návrat domů.

Každý den se také nahlas četly noviny s nejnovějšími zprávami z fronty. Teprve později jsme pochopili, že mnohé z nich byly jen válečnou propagandou.

Nejhorší byly okamžiky, kdy do vesnice dorazila zpráva o padlých.

Samotná válka se nám ale dlouho zdála vzdálená. Občas jsme slyšeli dunění bombardování nebo jsme na obloze pozorovali velké svazy letadel.

Nedostatek jídla jsme naštěstí nepociťovali. Díky přídělovému systému měli lidé alespoň základní potraviny.

Deset bomb nad rašeliništěm

Dům č. 50 ve Wiederbrucku.

Na jednu událost z listopadu 1944 nikdy nezapomenu.

Dvě stíhačky přelétly nízko nad naší vesnicí. Krátce nato každé letadlo shodilo deset bomb na Wiederbrucké rašeliniště, kde místní běžně těžili rašelinu.

Právě jsem stál u okna, takže jsem všechno viděl.

Zřejmě nenašly žádný vojenský cíl, a tak se pilotům jednoduše hodilo zbavit se nákladu.

Naštěstí nikdo nepřišel o život a žádné škody nevznikly.

Kdo však místo zná, může dodnes v terénu rozeznat zbytky bombových kráterů.

Konec války

Začátkem května 1945 mě probudil nezvyklý hluk.

Po silnici od Kvildy přijížděla americká armáda.

Nekonečné kolony vojáků, vozidel a techniky mířily do Čech.

Lidé je mlčky pozorovali z oken svých domů.

V naší vesnici se nebojovalo.

V dalších dnech jsme však z dálky slyšeli střelbu, protože některé německé jednotky se Američanům stále bránily.

Pro nás válka skončila.

Začínalo však období, které mělo osud naší rodiny i celé vesnice změnit navždy.

Vzpomínky na pochod smrti z Helmbrechts

Jednou z nejbolestnějších vzpomínek Adolfa Weishäupla jsou události z posledních dnů války, kdy přes Wiederbruck procházel pochod smrti vězeňkyň z koncentračního tábora Helmbrechts.

Na tuto událost vzpomíná také Gottfried Petraschka, kterému bylo tehdy devět a půl roku:

„Obyvatelům Wiederbrucku se naskytl strašlivý pohled na vyčerpané židovské ženy a dívky, které příslušníci jednotek SS hnali směrem na České Žleby. Prosily o jídlo a pití. Moje babička Maria Honesová jim házela na cestu chléb a vařené brambory. Stráže SS se dívaly jinam a pomoc mlčky tolerovaly. Ne všude to však bylo možné.“

Gottfried stál se svým bratrem Stefanem, bratrancem Josefem a několika dalšími chlapci u silnice a sledoval průvod z bezprostřední blízkosti.

„Když jsme uslyšeli první výstřel, běželi jsme na místo. Nedaleko mostu ležela zastřelená mladá žena nebo dívka. Ten obraz jsem nikdy nezapomněl.“

Krátce nato zazněl druhý výstřel.

Na okraji Wiederbrucku našli další zastřelenou mladou ženu.

Podle pozdějších svědectví byly obě oběti pohřbeny přímo na místě. Nikdo neviděl, že by jejich těla byla odvezena jinam.

Pochod pokračoval směrem na České Žleby.

Krátce před obcí bylo podle svědků zastřeleno dalších dvanáct až čtrnáct žen. Po příchodu americké armády byla jejich těla exhumována a pohřbena v hromadném hrobě.

Teta Gottfrieda Petraschky, Ludmilla Honesová, zhotovila pro jednu z obětí jednoduchý dřevěný kříž a až do svého odsunu v roce 1950 o hrob pečovala a zdobila jej lučními květinami.

„Vím, co se stalo s naším domovem“

Naše rodina byla odsunuta v červnu roku 1946.

Maminka přitom nikdy nepoužívala slovo vyhnání. Vždy říkala pouze, že jsme byli odsunuti.

České Žleby byly během roku 1946 téměř úplně vysídleny.

Kvilda měla zpočátku jiný osud. Část jejích obyvatel mohla zůstat déle, což však nakonec nepřineslo mnoho výhod. I odtud lidé postupně odešli. Jen několik příslušníků rodiny Honesových zůstalo a jejich potomci zde žijí dodnes jako čeští občané.

Na počátku šedesátých let umožnila československá vláda některým vysídleným Němcům navštívit rodný kraj.

Tuto možnost využila řada bývalých obyvatel Šumavy.

Já jsem mohl Wiederbruck navštívit v letech 1965 a 1972.

Moje návštěvy byly překvapivě klidné.

Nebyly plné velkých emocí.

Spíše jsem na vlastní oči viděl, co se z našeho domova stalo.

Většina domů byla opuštěná a bez údržby rychle chátrala. Demoliční čety postupně odstraňovaly zbytky ruin.

České Žleby přežily hlavně proto, že zde vznikla pohraniční posádka a obec měla význam jako turistické středisko.

Vesnice, které znovu ožily

Historický plán Wiederbrucku.

Při první návštěvě působily České Žleby velmi smutně.

Celé části obce zmizely.

Kostel byl ve špatném stavu a hřbitov zarostlý vysokou trávou.

Podobně vypadala i Kvilda.

Teprve po roce 1990 začala obnova obou obcí.

Wiederbruck však takové štěstí neměl.

Leží mezi rozsáhlými rašeliništi, která dnes chrání Národní park Šumava. Nová výstavba zde není možná.

Kdyby tomu tak nebylo, věří Adolf Weishäupl, že by zde dnes opět stály domy.

Při svých návštěvách objevil, že základy většiny staveb zůstaly zachovány. Po posečení trávy jsou dodnes dobře patrné obrysy někdejších domů.

„Když tam stojím,“ říká, „vzpomenu si: tady jsem se narodil, tady jsem jako dítě žil a takhle dnes vypadá můj rodný domov.“

Domov, který zůstal ve vzpomínkách

Adolf Weishäupl přirovnává svůj osud k básníkovi Andreasi Hartauerovi, autorovi známé Böhmerwaldlied.

Také on odešel ze Šumavy jako malé dítě a po mnoha letech se na rodná místa vrátil.

Vzpomínka na dům, louky a krajinu však zůstala stejně silná jako tehdy.

Wiederbruck dnes téměř zmizel z mapy.

Most přes potok stále spojuje oba břehy, rašeliniště zůstávají chráněnou součástí šumavské přírody a les pomalu pohlcuje poslední stopy někdejší osady.

Přesto příběhy lidí, kteří zde žili, nezmizely.

Díky jejich vzpomínkám lze dodnes pochopit, jak vypadal každodenní život v malé pohraniční osadě, kde se po generace střetávaly lidské osudy, práce i příroda.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.