Zprávy

Zaniklé šumavské obce (2): Paseka – ráj Aloise Bergera

27. 2. 2026 Michaela Vaňková

Přibližně kolem roku 1750 bylo rozhodnuto o osídlení horního údolí Vltavy na panství Vimperk. Mezi nově zakládanými osadami byla také Paseka. Osidlovací privilegium bylo vydáno 14. dubna 1751.

Do té doby pokrývaly tuto část Šumavy husté lesy, které tvořily přirozenou hranici mezi vimperským panstvím a statkem Velký Zdíkov.

Dobová pohlednice Paseky ze sbírky Reinholda Finka.
Foto: Der Böhmerwald

Teprve v 18. století zahájili Schwarzenbergové systematickou kolonizaci pohraničních oblastí. V hlubokých lesích tak vznikala nová dominikální sídla doslova „uprostřed divočiny“.

V roce 1780 žilo v Pasece šest kolonistů. Později k nim přibyli knížecí dřevorubci, kteří byli povinni pracovat pro schwarzenberské panství.

Mezi prvními osadníky byli například Matthäus Kübelbeck, Jakob Zageka, Bartl Swatosch nebo Johann Temerl. Jejich jména se dochovala v archivních seznamech Schwarzenbergského panství.

V polovině 19. století měla Paseka již čtrnáct domů.

Život v tisícimetrové nadmořské výšce

Paseka ležela v nadmořské výšce okolo jednoho tisíce metrů. Jednotlivé historické prameny uvádějí hodnoty mezi 996 a 1 057 metry.

Zdejší klima patřilo k nejdrsnějším na celé Šumavě.

Během mimořádné zimy 10. února 1929 zde byla naměřena teplota −41 °C.

Ještě v roce 1945 stálo v Pasece 45 domů a žilo zde 236 obyvatel.

Osada patřila pod obec Nové Hutě v tehdejším soudním okrese Vimperk a ležela přibližně osm kilometrů západně od města.

Ve vsi fungovala jednotřídní škola i dobrovolný hasičský sbor.

Správa obce i farnost sídlily v Nových Hutích a právě církevní život určoval rytmus každodenního života místních – od narození až po poslední rozloučení.

Vzpomínky Aloise Bergera

*^{Alois Berger nosí Šumavu stále ve svém srdci.}*

Narodil jsem se 18. června 1933 v Pasece.

Přestože od té doby uplynuly desítky let, vzpomínky na rodnou obec jsou stále živé. Jako by to bylo teprve včera.

Náš statek byl velký.

Měli jsme prostorný chlév s kravami, mladým dobytkem i voly, které jsme používali při práci na poli i k tahání vozů.

Pro nás děti byl chlév přirozenou součástí každodenního života.

Každý z nás měl své králíky, o které jsme se starali. Když se narodila mláďata, byla to vždy velká událost.

Ve chlévě jsem trávil spoustu času.

Možná i proto, že můj otec byl od narození tělesně postižený a obtížně chodil.

Nikdy však na práci nezůstával sám.

Pomáhali mu sousedé, ostatní sedláci i mladí lidé z vesnice.

Velkou roli hrálo také to, že pocházel z mimořádně početné rodiny – měl patnáct sourozenců. U nás doma proto bylo téměř neustále živo.

Škola a dětství

Do školy na Šumavě jsem chodil od první do sedmé třídy.

Osmou třídu jsem dokončil až po válce v Bavorsku.

Paní učitelka mi zpočátku nechtěla uvěřit, kolik toho už umím, a nejprve mi vystavila vysvědčení pouze za sedmou třídu.

Kráva Mannina

Naše pastviny byly dětským rájem.

Rostly tam houby, pobíhali zajíci, objevovala se srnčí zvěř a příroda byla všude kolem nás.

Často se k nám přidávaly i další děti.

Jezdili jsme na kravách jako na koních, pili jsme čerstvé mléko přímo z vemene a navzájem se jím postřikovali.

Někdy jsme při hrách úplně zapomněli na čas.

Krátce nato se krávy samy vracely do chléva a doma nás čekalo pořádné pokárání.

Nejvíce si pamatuji krávu jménem Mannina.

Byla neobyčejně chytrá.

Když utekla z pastviny a někdo na ni zavolal, zastavila se a otočila.

Jakmile se ale sama rozhodla vrátit domů, už ji nic nezastavilo. Šla svou cestou bez ohledu na to, kdo za ní běžel.

„Hlad jsme nepoznali“

Paseka dnes – z někdejší obce zůstalo jen několik stop.

V Pasece jsme neměli vlastní kostel. Na bohoslužby jsme chodili do Nových Hutí, v letních měsících někdy také do Chlumu. V obou případech nás čekalo několik kilometrů pěší cesty.

Na nedělní mši jsme měli vyhrazený slavnostní oblek, který jsme si museli oblékat každou neděli.

Jenže cestou ke kostelu jsme míjeli potok plný ryb.

Pro kluky to bylo velké pokušení.

Často jsme se u vody zastavili, pozorovali ryby nebo se pokoušeli některou chytit. Domů jsme pak přicházeli se špinavým oblečením, což naši maminku příliš netěšilo. Nedělní oblek málokdy zůstal čistý.

Na jídlo si ale stěžovat nemůžeme.

Vařilo se hlavně hodně polévek. Když se doma poráželo prase, následovala tradiční zabijačka.

Většina masa se udila.

Klobásy i šunky visely ve velkém komíně a celý dům byl provoněný kouřem a uzeným masem.

Hlad jsme nikdy nepoznali.

S českými sousedy jsme vycházeli dobře

Naše hospodářství bylo v častém kontaktu s českými sousedy.

Oni měli mouku, my máslo.

Můj otec udržoval velmi dobré vztahy s lidmi z okolí. Pomáhal tomu i jeho bratr, který žil v Rakousku a obchodoval s dobytkem.

Když k nám přijel na návštěvu, celý statek ožil.

Nakupovali i prodávali se voli a dobytek se po železnici z Vimperka rozvážel do různých částí země.

S českými sousedy jsme nikdy neměli žádné problémy.

Ani za války.

Dodnes vidím dlouhé zástupy lidí, kteří přicházeli s batohy plnými mouky. Chodili od domu k domu a směňovali ji za máslo nebo jiné hospodářské produkty.

Lidé spolu jednali slušně a s respektem.

Pomoc byla samozřejmostí

Paseka z ptačí perspektivy.

Obyvatelé Šumavy byli nesmírně pracovití.

Většina práce se tehdy vykonávala ručně.

Rozsáhlé louky kosilo najednou sedm nebo osm mužů.

Brzy ráno přišli a bez dlouhého domlouvání se pustili do práce.

Za odměnu dostali společnou snídani, kterou jsme jim my kluci nosili přímo na louku.

Vzájemná pomoc byla naprostou samozřejmostí.

Stejně tomu bylo i při svážení sena.

Když se večer mladí lidé vraceli z práce ve Vimperku, často ještě zamířili na pole pomoci sousedům složit vozy se senem.

Nikdo neřešil, komu práce patří.

Bylo přirozené pomoci tam, kde bylo potřeba.

Voli místo koní

Rašelinu jsme těžili až směrem k Jezerní slati.

Společně se dřevem z vlastního lesa nám sloužila k vytápění domu.

Pole i louky byly odděleny kamennými mezemi.

Dobře se zde dařilo ječmeni a bramborám.

Žito ani pšenice se kvůli drsnému podnebí příliš nedařily.

Prasata jsme poráželi přímo doma.

Řezník přijel na statek a všichni přiložili ruku k dílu.

Koně jsme nikdy neměli.

Veškerou práci zastávali voli.

Na našem hospodářství jsme potřebovali vždy dva páry.

Otec často odjížděl na několik dní obchodovat s dobytkem.

Nakupoval a prodával voly, což doma ne vždy budilo nadšení.

Bez nich se však tehdejší hospodářství neobešlo.

Dětství, které mě provázelo celý život

Když dnes vzpomínám na své dětství na Šumavě, uvědomuji si, jak zásadně mě ovlivnilo.

Byl to jednoduchý život.

Neměli jsme stroje.

Neměli jsme nadbytek.

Ale měli jsme práci, vzájemnou pomoc a hluboký vztah k přírodě.

Každý věděl, co má dělat.

A každý pomohl druhému, aniž by o tom bylo potřeba dlouze mluvit.

„Na její slzy nikdy nezapomenu“

Když se dnes procházím místy, kde kdysi stála naše vesnice, vždy mě přepadne hluboký smutek.

Domy zmizely.

Cesty, po kterých jsme jako děti chodili do školy nebo na pastviny, dnes téměř nelze najít.

Přesto v mé paměti stále existují.

Slyším hlasy sousedů, dětský smích na pastvinách, klapot dřeváků na cestě do školy i vůni čerstvě usušeného sena a uzeného masa, která se linula naším domem.

Když si vzpomenu na den, kdy jsme museli odejít, stále to bolí.

Museli jsme opustit všechno, co pro nás znamenalo domov.

Maminka se snažila být statečná.

Ale na její slzy nikdy nezapomenu.

My děti jsme tehdy ještě nechápaly, že odcházíme navždy.

Teprve mnohem později jsem si uvědomil, co všechno jsme tehdy ztratili.

Nový život v Bavorsku

Přesto jsem během života pochopil ještě jednu věc.

To, co jsem se jako dítě naučil na Šumavě, mě provázelo po celý život.

Práce.

Disciplína.

Úcta k lidem i ke zvířatům.

A především soudržnost lidí na venkově.

Právě díky těmto hodnotám jsme po válce dokázali začít znovu.

V Bavorsku jsme si postupně vybudovali nový domov.

Nebylo to jednoduché, ale uměli jsme pracovat a věděli jsme, že bez poctivé práce nic nevznikne.

Domov není jen místo

Často přemýšlím nad tím, co vlastně znamená slovo domov.

Dnes už vím, že domov není jen místo na mapě.

Je to především vzpomínka.

Dokud si člověk pamatuje lidi, krajinu i příběhy svého dětství a předává je dál, domov nikdy úplně nezmizí.

Proto svůj příběh nekončím hořkostí.

Končím jej vděčností.

Jsem vděčný za to, že jsem mohl vyrůstat na Šumavě.

Byla to krajina tvrdé práce, prostého života a silných mezilidských vztahů.

Právě tam jsem získal hodnoty, které mě provázely celým životem.

Alois Berger

Alois Berger se letos dožil 94 let.

Po válce společně se svou manželkou Edith založil firmu zaměřenou na výrobu přesných strojírenských součástí.

Z malé rodinné společnosti postupně vznikla Berger Group, která dnes zaměstnává přibližně 2 600 lidí po celém světě.

Jeho život však není spojen pouze s podnikáním.

Společně s manželkou dlouhodobě podporují řadu spolků, kulturních organizací i charitativních projektů.

Prostřednictvím Nadace Edith & Aloise Bergerových pomáhají nejen v Ugandě, ale také například Potravinové bance v Memmingenu nebo Centru prevence násilí.

Přesto Alois Berger často říká, že největším bohatstvím jeho života zůstává dětství prožité na Šumavě.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.