Zprávy

Zaniklé šumavské obce (4): Kundratice a Mouřenec

30. 4. 2026 Michaela Vaňková

Srdcem stále v Kundraticích

Mouřenec ležel vysoko v západní části Šumavy – drsný, odlehlý a obklopený hlubokými lesy. Vesnice se rozprostírala na svahu pod kostelem svatého Mořice, který jako tichý strážce shlížel na roztroušené statky a domy. Jeho věž byla viditelná zdaleka a po staletí utvářela nejen podobu krajiny, ale také život místních obyvatel.

Takto vypadal Mouřenec před odsunem původních obyvatel. Dochovaná pohlednice připomíná podobu obce před druhou světovou válkou.
Foto: Der Böhmerwald / Aussprung

Kostel svatého Mořice patří mezi nejstarší kostely na celé Šumavě. Byl postaven ve druhé čtvrtině 13. století a společně s kostely v Albrechticích, Kašperských Horách a Petrovicích náleží k nejstarším sakrálním stavbám tohoto regionu.

Výjimečné je především jeho umístění. Na rozdíl od většiny venkovských kostelů nestojí uprostřed obce, ale vysoko nad údolím řeky Otavy na dlouhém horském hřebeni. Díky tomu se stal nepřehlédnutelnou dominantou širokého okolí.

Duchovní centrum Šumavy

Kostel stojí osamoceně v krajině, odkud je vidět na keltské hradiště Hefenstein i na hrad Kašperk, který nechal roku 1356 vystavět císař Karel IV.

S tímto krajem je spojována také osobnost svatého Vintíře, jenž dlouhá léta žil jako poustevník na Březníku u Dobré Vody a později založil klášter v bavorském Rinchnachu. Přestože se dosud nepodařilo jednoznačně prokázat jeho podíl na založení kostela svatého Mořice, historikové tuto možnost nevylučují.

Až do poloviny 18. století patřila mouřenecká farnost k nejrozsáhlejším na celé Šumavě. Její území sahalo od Zhůří přes Prášily až téměř k bavorské hranici.

Historická sýpka a kaple v Mouřenci.
Foto: Der Böhmerwald / Aussprung

Po pádu železné opony začala postupná obnova kostela i přilehlého hřbitova. V roce 1993 byly znovu vysvěceny českobudějovickým biskupem Antonínem Liškou. Dnes se zde několikrát do roka konají česko-německé bohoslužby, koncerty a kulturní setkání. Díky spolupráci spolků z České republiky i Německa se podařilo zachránit jednu z nejvýznamnějších památek centrální Šumavy.

Život pod kostelní věží

Před druhou světovou válkou byl Mouřenec malou, převážně německy mluvící obcí. V okolí románského kostela stálo jen několik domů, mezi nimi také škola. Život zde určovala práce na polích, církevní svátky a rytmus ročních období. Dlouhé zimy často znamenaly týdny téměř úplné izolace od okolního světa.

Podobně tomu bylo i v nedalekých Kundraticích. Tato obec ležela stranou hlavních cest a byla obklopena hustými lesy, mokrými loukami a skromnými políčky. Úzké lesní cesty spojovaly vesnici s okolními obcemi.

Každodenní život před válkou

Společenský život se soustředil kolem kostela, hostince a jednotlivých hospodářství. Církevní svátky, křtiny, svatby i pohřby byly událostmi, při nichž se scházela celá obec. Kostel nebyl pouze místem modlitby – představoval duchovní i společenské centrum zdejších lidí.

Kostel svatého Mořice v roce 1973.
Foto: J. Fiedler

Stejně jako v Mouřenci tvořila i v Kundraticích víra přirozenou součást každodenního života. Vše se však změnilo po roce 1945. Politické události, odsun původních obyvatel a následné vylidnění znamenaly konec světa, který se zde po staletí přirozeně vyvíjel.

Zůstaly jen vzpomínky, kostel svatého Mořice a několik málo staveb, které dodnes připomínají někdejší život v této části Šumavy.

Vzpomínky pamětníka Seppa Aussprunga

Sepp Aussprung tehdy a dnes.

Narodil jsem se před devadesáti lety, v roce 1936, v Kundraticích. Byla to malá obec ležící mezi Hartmanicemi, Štěpanicemi a Dobrou Vodou. V polovině třicátých let zde žilo přibližně 330 obyvatel.

Můj otec Alois Aussprung, kterému se ve vsi říkalo Kolbinger Loisl, provozoval společně s maminkou Theresií hostinec U Bílého beránka. Kromě hostince jsme měli také malé hospodářství a maminka si přivydělávala jako švadlena.

Naše vesnice se táhla od hostince až ke statku se zámečkem rodiny Haschekových. Mezi nimi se nacházela požární nádrž a domy postavené podél cesty. Velké selské dvory, včetně hospodářství mých prarodičů, stály poněkud stranou.

Už jako děti jsme museli pomáhat. Zatímco moje dvě sestry pracovaly v hostinci, já se svými bratry obstarával dobytek. Nejnáročnější období přicházelo na konci léta, kdy bylo potřeba sklidit seno, aby zvířata měla dostatek krmiva na dlouhou zimu.

Tragický osud židovského souseda

Historická sýpka dnes.

Do obecné školy jsme chodili do Hartmanic. Cesta pěšky trvala asi dvacet minut a vedla kolem našich polí, kterým se říkalo Laisau. Otec je nechal odvodnit, aby poskytovala lepší úrodu.

Dodnes si živě vybavuji naši třídu v prvním patře školy. Když nad námi během války přelétaly americké bombardéry mířící na Plzeň, utíkali jsme k oknům a pozorovali jejich let.

V zimě jsme do školy často jezdili na lyžích. Vyrobil nám je můj prastrýc Mani Lang z jasanového dřeva. Byly jednoduché, ale vydržely opravdu hodně.

Naším sousedem byl Hermann Meister, známá postava celé vesnice. Často sedával na lavičce a vyprávěl nám dětem různé příběhy.

Jeho dcera přestoupila na katolickou víru, provdala se za státního úředníka a odstěhovala se do Vídně. Pro pana Meistera to byla velká životní rána a zůstal v Kundraticích sám. O jídlo se mu starali sousedé, mezi nimi i moje maminka.

V roce 1942 přijel do vesnice nákladní automobil a Hermanna Meistera odvezl. Nám dětem tehdy říkali, že odjíždí do domova důchodců.

Teprve po mnoha letech jsem se dozvěděl pravdu. Hermann Meister byl deportován do terezínského ghetta, kde v roce 1943 zemřel.

„Loisli, už těch kapesníků bylo dost!“

Mouřenec kolem roku 1960.

Naším farním kostelem byl kostel svatého Mořice na Mouřenci. Právě tam mě pokřtil farář Franz Andraschko.

Byl známý svým výrazným plnovousem a moji rodiče mu při každém křtu darovali jako pozornost látkový kapesník.

Když pokřtil mého nejmladšího bratra Helmuta, páté dítě v naší rodině, obrátil se s úsměvem na otce a pronesl:

„Loisli, myslím, že už těch kapesníků bylo dost.“

Ke kostelu jsme chodili pěšky přibližně hodinu. Cestou jsme míjeli statek rodiny Müllerových v Pavínově, kde nám správkyně často dávala na cestu čerstvou máslovou pletýnku.

Nejnáročnější bývaly pohřební průvody. U každého kříže podél cesty se rakev položila na zem, lidé se pomodlili a teprve potom pokračovali dál. Cesta na hřbitov tak mohla trvat i více než dvě hodiny.

Protože byl Mouřenec poměrně daleko, navštěvovali jsme častěji bohoslužby v Hartmanicích. Tam jsem také ministroval.

Návrat po desetiletích

Po otevření hranic v roce 1990 jsem se do Kundratic poprvé vrátil.

Rodný dům už nestál. Stejně tak zmizel statek mých prarodičů. Oba byly zbořeny v padesátých a šedesátých letech.

Přesto mě jedna starší žena poznala a pamatovala si moje rodiče.

Byl to zvláštní okamžik. Uvědomil jsem si, že přestože vesnice téměř zmizela, vzpomínky lidí zůstaly živé.

Smutný pohled

Celkový pohled na Mouřenec.

Při první návštěvě jsme zamířili také ke kostelu svatého Mořice. Nebylo snadné jej vůbec najít. Celé okolí bylo zarostlé stromy a křovinami, hřbitov připomínal džungli a původní cesty zcela zmizely pod náletovou vegetací. Museli jsme si doslova prosekávat cestu.

Samotný pozdně románský kostel sice stále stál, jeho stav však byl žalostný. Střecha byla shnilá, okna i vstupní vrata zničená, oltáře poškozené a náhrobní kameny na hřbitově rozbité.

Byl to bolestný pohled.

O to větší radost jsme měli, když jsme ve věži objevili gotický zvon z roku 1329, který jako zázrakem přežil všechny válečné i poválečné události.

Naštěstí se krátce nato podařilo založit spolek, jehož cílem bylo kostel svatého Mořice zachránit. Díky obrovskému nasazení dobrovolníků z České republiky i Německa prošel kostel během následujících let rozsáhlou obnovou a dnes znovu září v celé své kráse.

Naposledy jsem Kundratice navštívil v roce 2019, krátce před pandemií covidu. Při procházce obcí nás česká rodina Holubových spontánně pozvala na kávu a domácí koláč.

Právě tehdy jsem si uvědomil, že i když už zde dávno nežiji, v srdci jsem se do Kundratic znovu vrátil.

Je to už osmdesát let, co jsme museli s rodiči a sourozenci opustit Šumavu. Přesto se mi vzpomínky na dětství v malé obci u Hartmanic stále vracejí – někdy nečekaně, jako známá vůně nebo dávno zapomenutý zvuk.

Vyrůstali jsme prací

Hostinec a obchod se smíšeným zbožím v Kundraticích.

Moje rané dětství bylo bezstarostné. V naší odlehlé šumavské vesnici jsme válku dlouho téměř nevnímali. To se změnilo až v roce 1942, kdy byl můj otec povolán do armády.

Maminka zůstala sama s pěti dětmi, hostincem i hospodářstvím. Od té chvíle jsme všichni museli přiložit ruku k dílu.

Nejvíce práce bývalo při senoseči. Ještě před východem slunce jsme vyráželi na louky a večer se vraceli domů unavení, ale spokojení.

Bylo to tehdy naprosto samozřejmé. Vyrůstali jsme prací a jiný život jsme si neuměli představit.

Američané přijeli od Železné Rudy

Dne 5. května 1945 dorazily do Kundratic americké jednotky. Přijely přes Dobrou Vodu od Železné Rudy.

Poprvé v životě jsem tehdy viděl černošské vojáky. Pro malého kluka to byl nezapomenutelný zážitek.

Američané obsadili náš hostinec a ve výčepní místnosti si zřídili provizorní ubikaci. Jednotce velel kapitán Larry A. Blakely.

K nám dětem se vojáci chovali velmi přátelsky. Dostávali jsme od nich čokoládu a žvýkačky – v poválečné době to pro nás byly doslova poklady.

Dárek, na který nikdy nezapomněl

Vojenská vozidla byla zaparkována ve velké stodole hospodářského dvora, která byla postavena v roce 1936 a dodnes stojí naproti bývalému kundratickému zámku.

Ve stodole byla zřízena malá dílna. Už jako chlapce mě technika fascinovala, a tak jsem tam trávil spoustu času.

Jednoho dne mi jeden z amerických vojáků daroval obyčejné kleště.

Pro někoho bezvýznamná věc, pro mě tehdy obrovský poklad. Dlouhá léta jsem na ně byl nesmírně pyšný.

Sepp a Christian Aussprungovi.

Vzpomínky, které přetrvaly

Kundratice dnes téměř zmizely z mapy Šumavy. Přesto jejich příběh dál žije ve vzpomínkách rodáků, v obnoveném kostele svatého Mořice i v lidech, kteří se snaží uchovat historii tohoto kraje.

Právě podobná svědectví připomínají, že za názvy zaniklých obcí se skrývají skutečné lidské osudy. Příběhy rodin, jejich každodenní práce, radostí i bolestných okamžiků tvoří nedílnou součást historie Šumavy a zaslouží si být připomínány i dalším generacím.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.

Společně s projektem „Šumava – příroda, kultura, historie“ se online magazín da Hog’n v nejbližší době vydá na objevitelskou cestu: V rámci série „Zaniklé Šumavské obce“ se bude věnovat vesnicím, které byly na české straně v důsledku vyhnání německého obyvatelstva po skončení 2. světové války nejprve opuštěny a poté zničeny. Proti zapomenutí, za bavorsko-české soužití…