Zaniklé šumavské obce (4): Srdcem stále v Kundraticích

30. 4. 2026 Šumava.eu

Poslechnout článek

Mouřenec (Maurenzen) ležel vysoko v západní Šumavě, odloučený a drsný, pod kostelem sv. Mořice; Kundratice (Kundratitz) patřily k jeho farnosti. Po roce 1945 zůstal kostel a vzpomínky – ty sepsal Sepp Aussprung, narozený v Kundraticích roku 1936, a i po 80 letech je podle svých slov srdcem stále v Kundraticích.

Kostel jako tichý strážce

Ves Mouřenec se tiskla ke svahu pod výrazným kostelem sv. Mořice, který jako tichý strážce shlížel na roztroušené dvory a domy. Kostel vysoko nad vsí byl zdaleka viditelný a utvářel nejen obraz krajiny, ale i sebepojetí obyvatel.

Sv. Mořic je jedním z nejstarších kostelů na Šumavě. Byl postaven ve druhé čtvrtině 13. století a patří vedle kostelů v Albrechticích, Kašperských Horách a Petrovicích k prvním kaplím v tomto kraji. Mezi těmito stavbami měl Mouřenec zvláštní strategické postavení: kostel byl postaven vysoko nad meandrující Otavou na dlouhém hřbetu, který k severovýchodu strmě spadá do jejího údolí. Na rozdíl od ostatních jmenovaných kostelů není sv. Mořic vázán na žádnou vesnickou ani městskou zástavbu.

Jak to kdysi bývalo: pohlednice připomíná Mouřenec před vyhnáním.

(Foto: Der Böhmerwald / Aussprung)

Svatý Vintíř a největší farnost

Kostel stojí volně v krajině na dohled od keltského útočištného hradiště Hefenstein a od hradu Kašperk, který nechal roku 1356 postavit císař Karel IV. Svatý Vintíř (asi 955–1045), který založil také klášter v bavorském Rinchnachu, žil dlouhá léta ve své poustevně na Březníku u Dobré Vody. Zda mu lze připsat i založení kostela sv. Mořice, není jednoznačně prokázáno, není to však nepravděpodobné.

Mouřenec patřil až do poloviny 18. století k plošně největším farním obvodům této lesnaté oblasti. Sahal od Zhůří u Železné Rudy a od Prášil až téměř k bavorské hranici.

Po pádu železné opony kostel a hřbitov v roce 1993 znovu vysvětil českobudějovický biskup Antonín Liška; několikrát ročně se tu konají dvojjazyčné mše, koncerty a kulturní akce. Spolupráce podpůrných spolků v Německu a Česku je příkladná a zajišťuje pokračování přeshraniční průkopnické práce započaté po převratu v roce 1989.

Sv. Mořic v roce 1973.

(Foto: J. Fiedler)

Mouřenec a Kundratice před rokem 1945

Před rokem 1945 byl Mouřenec malou, převážně německojazyčnou vsí; v okolí románského kostela stálo jen několik domů, mezi nimi i škola. Rytmus roku určovaly setba a sklizeň, církevní svátky a počasí. Zima často přinášela týdny odloučení.

I v Kundraticích byl církevní život hluboce zakořeněn v každodennosti. Kundratice byly před rokem 1945 vsí v českém pohraničí a patřily k farnosti sv. Mořice. Ležely stranou větších cest a působily tiše a odlehle. Husté lesy, vlhké louky a chudá pole utvářely okolí, úzké cesty spojovaly ves se sousedními obcemi.

Společenský život se odehrával v úzkém rámci. Kostel, hostinec a společenství dvorů tvořily střed vesnického života; církevní svátky, křty, svatby a pohřby byly důležitými událostmi, při nichž se scházela celá ves. Kundratice tak byly před rokem 1945 typickou šumavskou vsí – místem, jehož klidná, přirozeně vzniklá struktura se po válce nenávratně ztratila.

Církevní život tvořil v Kundraticích a Mouřenci do roku 1945 duchovní i sociální základ vesnického společenství. V odlehlé šumavské krajině byl kostel mnohem víc než místem modlitby – byl středem převážně německojazyčného, katolicky utvářeného obyvatelstva. S politickými zvraty, válkou a událostmi poválečné doby se tento postupně utvářený náboženský a sociální řád náhle zhroutil. Co zůstalo, je kostel sv. Mořice a vzpomínky na dobu, kdy víra a všední den byly nerozlučně spojeny.

Sýpka a kaple v Mouřenci.

(Foto: Der Böhmerwald / Aussprung)

Výše zobrazená sýpka v současnosti.

(Foto: Der Böhmerwald / Aussprung)

Svědectví Seppa Aussprunga

Svědectví pamětníka Seppa Aussprunga je pod textem podepsáno jmény Sepp a Christian Aussprungovi. „Já, Sepp Aussprung, jsem se narodil před 90 lety, v roce 1936, v Kundraticích,“ začíná. Kundratice byly malá ves mezi Hartmanicemi, Štěpanicemi a Dobrou Vodou; v polovině 30. let tu žilo kolem 330 obyvatel.

Jeho otec Alois Aussprung, ve vsi známý jako „Kolbinger Loisl“, vedl spolu s matkou Theresií, „Kolbinger Theres“, hostinec „Zum weißen Lamm“. K tomu patřila malá krejčovská dílna a skromné hospodářství. Ves se táhla od hostince ke statku se zámkem rodiny Haschekových; mezi nimi ležel požární rybník a domy seřazené podél silnice. Velké selské dvory – i Bonpfeiferhof jeho prarodičů – ležely trochu stranou.

Už jako děti museli pořádně pomáhat: dvě sestry pracovaly v hostinci, Sepp a jeho dva bratři měli na starosti dobytek ve chlévě. Zvlášť v pozdním létě byla práce náročná – seno se muselo sklidit, aby se přežila zima.

Sepp Aussprung – tehdy a dnes.

(Foto: Der Böhmerwald / Aussprung)

Židovský soused byl zavražděn

Obecnou školu navštěvoval Sepp se sourozenci v sousedních Hartmanicích. Cesta trvala asi 20 minut pěšky a vedla kolem polí rodiny s pomístním jménem „Laisau“, která nechal otec odvodnit, aby dávala lepší výnosy. „Ještě si dobře pamatuji, jak jsme my kluci běhali k oknům pozorovat americké bombardéry, které letěly směrem na Plzeň shodit svůj smrtonosný náklad na Škodovy závody,“ vzpomíná. V zimě, když ležel vysoký sníh, jezdili do školy dokonce na lyžích; vyrobil je jeho prastrýc Mani Lang v bočním údolí Kundratic, v Mirkau, z jasanového dřeva.

Sousedem byl Žid Hermann Meister, známá osobnost vsi. Často sedával na lavičce a vyprávěl dětem příběhy. Jeho dcera přestoupila ke katolické víře, vzala si úředníka a odstěhovala se do Vídně – pro něj velké zklamání. Zůstal sám; o jeho stravu se staraly sousedky, mezi nimi Marie Schneiderová i Seppova matka. V roce 1942 přijel do vsi nákladní vůz a odvezl ho. Dětem řekli, že jde do domova pro staré lidi. „Teprve o mnoho let později jsem se dozvěděl, že Hermann Meister byl v roce 1943 zavražděn v koncentračním táboře Terezín.“

„Loisle, teď už stačí!“

Farním kostelem Kundratic byl sv. Mořic v Mouřenci. Tam Seppa pokřtil farář Franz Andraschko. Duchovní s výrazným plnovousem dostával při každém křtu od rodičů látkový kapesník. Po křtu bratra Helmuta, pátého dítěte, řekl s úsměvem otci: „Loisle, teď už ale těch kapesníků stačí.“

Cesta do kostela trvala asi hodinu pěšky. Vedla kolem statku rodiny Müllerových v Pavínově (Pawinow), kde jim vlídná správkyně často darovala na cestu máslový pletenec. Zvlášť namáhavé byly pohřební průvody: u každého křížku u cesty se rakev postavila a modlilo se, cesta tak mohla trvat přes dvě hodiny. Protože mouřenecký kostel byl velmi odlehlý, chodili většinou na bohoslužby do Hartmanic, do kostela zasvěceného sv. Kateřině; tam Sepp za faráře Franze Pflegera také ministroval.

Mouřenec kolem roku 1960.

(Foto: Der Böhmerwald / Aussprung)

Smutný pohled po roce 1990

Po otevření hranic v roce 1990 se Sepp Aussprung poprvé vrátil do Kundratic. Rodný dům ani statek prarodičů už nestály – byly zbořeny už v 50. a 60. letech. Jedna starší žena ve vsi si ale ještě pamatovala jeho rodiče. „Bylo dobré nebýt úplně zapomenut.“

Navštívili i mouřenecký kostel. Sotva se dal najít, zarostlý stromy a keři; hřbitov připomínal džungli, cesty nebyly k rozeznání a pěšinu si museli namáhavě prosekat. Pozdně románský kostel byl zvenčí nezměněný, ale střecha byla shnilá, okna a vstupní vrata zničená, oltáře poškozené, náhrobní desky svévolně rozbité. „Smutný pohled. O to větší byla naše úleva, když jsme ve věži ještě našli gotický zvon z roku 1329.“

Naštěstí se brzy nato založil podpůrný spolek pro zachování sv. Mořice a v následujících letech kostel znovu zazářil v novém lesku. Naposledy navštívil Kundratice v roce 2019, krátce před pandemií covidu. Při procházce vsí je český manželský pár, rodina Holubových, spontánně pozval na kávu a moučník. „V tu chvíli jsem věděl: i když tu už nežiji – srdcem jsem se do Kundratic zase vrátil.“

Mouřenec v celku.

(Foto: Der Böhmerwald / Aussprung)

„Vyrůstali jsme s prací“

Je to už 80 let, co musel s rodiči a sourozenci opustit Šumavu. Vzpomínky na dětství v malé obci Kundratice u Hartmanic se podle něj stále vracejí – někdy zcela náhle, jako známá vůně nebo vzdálený zvuk.

Rané dětství bylo bezstarostné; válka byla v odlehlé vsi sotva znát. Vše se změnilo až v roce 1942, kdy byl otec povolán k vojenské službě a musel se zúčastnit tažení ve Francii. Matka najednou zůstala sama s pěti dětmi, malým hostincem a hospodářstvím. Od té doby museli všichni pomáhat, jak jen mohli – zvlášť při senoseči: „Vstávali jsme ještě před východem slunce a večer jsme unavení a spokojení padali do postelí. Tehdy to bylo samozřejmé – vyrůstali jsme s prací a nic jiného jsme neznali.“

Dárek od amerického vojáka

Dne 5. května 1945 vstoupily do vsi přes Dobrou Vodu americké jednotky; přišly od Železné Rudy. „Poprvé v životě jsem viděl vojáky tmavé pleti – pro mě úplně nový pohled.“ Vojáci zabrali hostinec, v jídelním sále postavili polní lůžka. Jednotka pod velením kapitána Larryho A. Blakelyho byla k dětem přátelská a vstřícná; dostávaly čokoládu a žvýkačky – v té době nedostatku pravý svátek.

Vozidla byla umístěna ve velké stodole statku, postavené v roce 1936, která dodnes stojí naproti kundratickému zámku. Sepp Aussprung obzvlášť rád vzpomíná na malou dílnu, která tam byla zřízena – technika ho fascinovala už jako dítě, a tak tam byl často k nalezení. „Jeden americký voják mi daroval kleště – dárek, na který jsem byl náramně pyšný.“

Hostinec a obchod se smíšeným zbožím v Kundraticích.

(Foto: Der Böhmerwald / Aussprung)

Původní díl seriálu „Verschwundenes Behm“ vyšel v partnerském magazínu da Hog’n: Verschwundenes Behm (4): Im Herzen noch immer in Kundratitz. Autoři dílu: Sepp a Christian Aussprungovi; historická část Der Böhmerwald. Seriál vzniká ve spolupráci s časopisem „Der Böhmerwald – Natur, Kultur, Geschichte“.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.