Zprávy

Zaniklé šumavské obce (5): Horní a Dolní Světlé Hory aneb „Lebuachert“

24. 6. 2026 Michaela Vaňková

Kdysi tvořily Horní a Dolní Světlé Hory živou a rozlehlou osadu v srdci Šumavy.

Dnes po ní zůstávají jen ruiny, ovocné stromy a vzpomínky pamětníků. Přesto krajina dodnes vypráví příběh lidí, kteří zde po generace žili v úzkém spojení s přírodou.

Krajina mezi lesy a potoky

Horní a Dolní Světlé Hory, německy Ober- und Unterlichtbuchet, kterým místní říkali jednoduše „Lebuachert“, ležely v drsné, ale krásné krajině šumavských lesů nedaleko dnešní hranice s Bavorskem.

Území se rozprostíralo v oblasti takzvané Kvildské kotliny, kde se sbíhá několik potoků. Krajinu lemovaly zalesněné svahy a vrchy, zatímco podmáčené louky, rašeliniště a mokřady určovaly charakter zdejší přírody. Mnohé z původních názvů míst dodnes připomínají podobu krajiny i způsob života tehdejších obyvatel.

Jednotlivé části obce, jako Haselberg, Hamsberg nebo Formhäuser, byly rozesety po slunných svazích a menších návrších. Jednoduché cesty spojovaly jednotlivé statky, mlýny a společné pastviny, které tvořily základ každodenního života.

Pohlednice z Dolních Světlých Hor je jedním z cenných svědků dávno zaniklého světa.

(Foto: Der Böhmerwald / Neubauer)

Život v odlehlé šumavské obci

Dolní Světlé Hory vznikly kolem roku 1760 po povolení osídlení knížetem Schwarzenbergem. Horní Světlé Hory byly založeny na konci 18. století jako dřevorubecká osada.

V době největšího rozmachu žilo v celé obci až 900 obyvatel. Samotné Horní Světlé Hory čítaly přibližně 95 domů a až šest stovek obyvatel. Fungovaly zde hostince, obchody, řemeslnické dílny i vlastní sýrárna, jejíž výrobky byly známé daleko za hranicemi kraje.

Obyvatelé se živili především zemědělstvím a prací v lese. Přestože šlo o odlehlou oblast, udržovali úzké vztahy se sousedním bavorským Mitterfirmiansreutem, od něhož je odděloval pouze hraniční potok.

Název Lichtbuchet pravděpodobně odkazuje na světlé bukové lesy, které kdysi pokrývaly zdejší svahy.

Druhá světová válka znamenala konec

Po roce 1945 zasáhl obec osud, který potkal mnoho šumavských vesnic. Původní obyvatelé byli vysídleni a museli opustit své domovy.

Z kdysi živé obce zůstaly jen základy domů, terasy, několik ovocných stromů a ruiny bývalé školy. Krajina však dodnes uchovává stopy po někdejším životě.

Horní a Dolní Světlé Hory se tak staly místem vzpomínek a symbolem zaniklého světa, který byl po staletí spjat se šumavskou přírodou.

Vzpomínky Anni Neubauerové

Cenným svědectvím o životě v Horních Světlých Horách jsou vzpomínky Anni Neubauerové, která se zde narodila v roce 1934.

Její rodina hospodařila na statku po několik generací. Otec Ludwig Neubauer, známý pod domovním jménem „Hansei Ludwig“, byl vášnivým hospodářem a zručným řemeslníkem.

V zimě, kdy pole odpočívala pod sněhem, vyráběl dřeváky a pracoval se dřevem. Když bylo Anni šest let, vyrobil jí první lyže.

Rodina Neubauerových na dobové fotografii.

(Foto: archiv rodiny Neubauerových)

Hospodářství a život v souladu s přírodou

Na polích se pěstovalo vše, co drsné šumavské podnebí dovolovalo – žito, ječmen, oves, len, mák a dokonce i tabák.

V zahradě rostly okurky, mrkev, červená řepa, kedlubny, fazole, hrách, zelí i saláty. Rodina zpracovávala ovoce na marmelády a zavařeniny. Pěstovaly se rybízy, jahody, maliny, ostružiny i brusinky.

Nejraději měla Anni borůvky. Dodnes si pamatovala na višně, které její otec vysadil u domu a které podle jejích slov chutnaly „neodolatelně dobře“. Některé z těchto stromů stojí dodnes.

Součástí hospodářství byla také těžba rašeliny, která sloužila jako palivo i podestýlka pro dobytek.

„Blasl, jdeme domů“

V chlévě měli šest krav a každá měla své jméno. Vedoucí kráva se jmenovala Blasl.

Když malá Anni pásla sama krávy a ovce, stačilo večer zavolat: „Blasl, jdeme domů!“ Kráva se vydala směrem ke statku a ostatní zvířata ji poslušně následovala.

Veškeré polní práce obstarávaly právě krávy. Rodina si totiž nemohla dovolit koně ani voly.

Škola s biologickou učebnou

Horní Světlé Hory měly novou obecnou školu, která byla na svou dobu velmi moderní. Součástí budovy byla dokonce biologická učebna.

V jediné třídě se společně učily děti od první do čtvrté třídy, celkem přibližně čtyřicet žáků.

Učitelem byl Emil Spitzenberger, kterého Anni vzpomínala s velkou úctou. Vedl děti k lásce k přírodě a často s nimi vyrážel do okolních lesů a luk. Během vycházek nejen poznávali rostliny a živočichy, ale také společně zpívali.

Jeho životním mottem bylo:

„Každý den jeden dobrý skutek.“

Tajemní pomocníci při senoseči

Jednou se učitel rozhodl proměnit své motto v čin. Brzy ráno vzal děti na louky a společně rozhrabali kupky sena, které hospodáři připravili večer předtím.

Když ráno sedláci dorazili na pole, byla práce už hotová. Několikrát se tato dobročinná akce opakovala a lidé začali přemýšlet, zda jim nepomáhají pověstní skřítci – hejkalové či „Heinzelmännchen“.

Nakonec se však prozradilo, že za tajemnými pomocníky stojí školní děti a jejich učitel.

Ruina bývalé školy v Horních Světlých Horách připomíná generace dětí, které zde vyrůstaly.

(Foto: Der Böhmerwald / Neubauer)

Krajina, která nezapomíná

Dnes už Horní a Dolní Světlé Hory na mapách téměř nenajdeme. Přesto staré cesty, ruiny, ovocné stromy i vyprávění pamětníků připomínají, že zde po dlouhá desetiletí pulzoval život.

Mezi lesy a loukami Šumavy lze dodnes objevit stopy po světě, který zmizel, ale zcela nezanikl v lidské paměti.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.