Šumavské dada
„Byl jsem v nemocnici,“ vypravuje Ivan z Bíčpitu o konci jednoho manželství.
„Mámo, dojdi mi zalít kytky, zavolal jsem. Tady nic není, volala mi pak zpátky, zbyly jen radiátory.“
„Potřeboval bys něco?“ ptá se Katka od pípy cikána July. Ale Jula jí neslyší.
„Tohle bys potřeboval?“ krouží mu malým pivem pod nosem.
„Bagrujou sady,“ mluví Jula do prázdna. „Šest hektarů, všechno to bagrujou, ještě chvíli a bude stát jabko padesát. Hruška devadesát. Kelímek s hroznem stopadesát. Všechno bagrujou. Dvě rajčata za osmdesát.“
„Ať stojí tisíc, je mi to jedno,“ odpoví Míra.
***
„Ve Volarech v roubence na křižovatce na Lipno bydlí Božíček,“ seznamuje mě se svéráznou postavičkou Rosťa. „Říkalo se mu tak proto, že když nadával, vykřikoval vždycky Bože můj! Bože můj! Vyrobil si okapový svod z tolika kolen, že získal ještě druhou přezdívku pan Saxofon. Potřeboval bych opravit trumpetu pro dceru, řekl jsem mu jednou. A co já s tím? ohradil se Božíček. Ty ses vyučil v Kraslicích jako výrobce hudebních nástrojů, ne? Ne. Jak jsi na to přišel? Já jsem pokrývač.“
Míra vypravuje v Bíčpitu o zmijích. Dělá cestáře a narazí na ně každou chvíli. Došel s kolegou k vyvrácené značce. „Vyhrábni to rukou,“ říká mu kolega. „Já značku podržím. Sáhl jsem pod beton a hned jsem je nahmátl. Klubko zmijí. Jedna mě málem ďobla, prokousla mi rukavici, naštěstí tam, kam nedosahoval můj prst. Stáhla mi ji. Měl jsem štěstí. Kdybys do mě řízl, krev by netekla. A pak mezi celnicemi. Ležela tam v příkopu kapota. Zvedl jsem ji a tam jich bylo, asi spářený, takovéhle hadice. Nechal jsem tam všechno, řekl jsem cestmistrovi, už tam nejdu. Kamarád Robert lezl do spacáku, byl ožralý, spal se zmijí celou noc. Jebla ho do ruky, ani si to neuvědomil, až ráno kouká, ruka celá oteklá. Robert už je po smrti. Střihl se nůžkami pod nehet, začalo mu to hnisat, měl cukrovku. Doktoři mu odřezávali kousky prstů, říká se tomu salámová nemoc. Jednoho dne mi nečekaně vrátil dluh, pět set korun. To mohlo klidně počkat, odpověděl jsem mu. A on mi povídá: Drž se. A nechlastej. Měl doma waltra. Večer se odpráskl.“
I Pošťák má zážitek se zmijí. Odpočíval na louce. Natáhl se na deku. Vtom ho bodla do tváře včela. Narovnal se a přímo za ním se vztyčila černá zmije, zasyčelo to. „Existuje prokletí?“ ptá se Pošťák.
***
V Bíčpitu točí pivo nová Ukrajinka, mladá rusovláska Alisa ze Slovjansku. Alisa si udělala si v Kijevu magistra na umělecký dyzajn. Je nesvá. Studentka, která teď musí točit pivo řvoucím opilcům v nejšílenějším pajzlu ve Vimperku.
Káťa se tiskne k Romovi Broňovi. Pak ji cosi popadne. Začne řvát, bije Bróňu pěstmi, Bróňa to pokojně snáší. Vypadá, jako by se mu to líbilo, jako by byl Kátinou agresí poctěn. Pak začne křičet i Míra. „Já tě zmlátím,“ volá na Bróňu. Bróňa se na něj chce vrhnout. „Rozmlátím tu všechno!“ hrozí. Káťa ho drží, navalí se na něj celou vahou svého těla. Pak přijde zezadu k Mírovi, dá mu kravatu, Míra se dusí. Teď řveme i my, ať Míru nechá. „Pusť ho! Umírá!“ Po dlouhé době Káťa sevření povolí a Míra musí ven vzpamatovat se na čerstvém vzduchu. Když se vrací, sedá si ke stolu, kde popíjím s Ríšou a Pošťákem.
„Nemůžeš mu říkat, že ho zmlátíš,“ napomíná Míru Ríša.
„Tys nikdy neřekl?“ koktá opilý Míra, „tys byl mezi kontinent. V Pakistánu, nějakej jehovist.“
„Mezi supy,“ dodá Ríša.
Alisa to vše pozoruje s vyděšeným pohledem. Ptáme se jí, jestli se tohle děje také na Ukrajině. Ona přisvědčuje, ale možná našemu dotazu vůbec nerozumí. Na řetízku jejích brýlí se pohupují malé šperky, dvě stříbrné dlaně. Jsou to ruce, které hledají oporu. U stolku vzadu v lokále hraje Alisyn malý bratříček na tabletu nějakou hru.
„To by mě zajímalo, co hrajou ukrajinské děti za hry,” říká zamyšleně Sugés. Usmívá se pro sebe, mne si prsty bradu. „Třeba jak sestřelit dron nad Kyjevem?“
***
Básník Reichy vyhrál v Bíčpitu čtyřiadvacet piv, protože uhádl, že prohrajeme se Švýcarskem. Pije jenom vinné střiky a frťany, tak si můžeme piva objednávat na něj.
„Prej se to musí vypít hned po zápase, říkal Standa, ale o tom v podmínkách nic není. Vyhrál jsem čtyřiadvacet piv, a když bude mít Standa nějaký kecy, ať přijde za mnou,“ kasá se Reichy a otáčí se na Alisu. „Mám tam samostatný lístek. Bumážku!“
„Řekni jí to česky, rusky nerozumí,“ radí Reichymu někdo.
Alisa má nalepené elfí uši. „Nemusí mít elfí uši,“ říká někdo. „I z Pentagonu utíkají informace.“ Alisa je dnes celá trochu jiná. Vzala si na sebe rafinované šaty, které kontrastují s jejími ostychy. Možná je to nějaký ukrajinský kroj. Nikdy jsem nic podobného u nás na ženě neviděl. Pod prsy i mezi prsy je látka stažená, ňadra se vykreslují každé samostatně, člověk se nemůže dívat jinam, ani když si nahýbá z půllitru.
„Má je stažené,“ vydechuje kdosi obdivně.
„To ani nemusí. Má je pevné. Vždyť je jí jednadvacet let,“ komentuje to další ze štamgastů. „Teď jak šla ven a svítilo dovnitř slunce, bylo vidět úplně všechno,“ pochvaluje si tu chvilkovou příležitost. Bohužel sedím zády ke vchodu, také bych se podíval.
„Ať si Standa říká, co chce, vyhrál jsem čtyřiadvacet piv. A když bude mít nějaký kecy, ať přijde za mnou. Jsem zastupitel za SPD. Ať mi políbí prdel. Káťa vůbec nerozumí hokeji, vsadila tu taky a vyhrála těch piv hned šestatřicet. Můžeme tu klidně načít i její výhru,“ pokračuje sice pro sebe, ale přece stále hlasitěji Reichy. Mluví stále dokola o těch pivech jistě i proto, že sedí k prosluněným a otevřeným dveřím zády jako já. Ostatní číhají: Vyjde ještě Alisa jednou ven? Vrátí se v protislunci dovnitř? U baru sedí její matka, pěkná blondýnka. Zavalitý Tibor se k ní naklání, něco jí vysvětluje nebo se chce jen muchlovat. Bouchá ji do zad, sice kamarádsky, bodře, ale ve svém stavu není schopen to odhadnout.
„Opatrně! Vždyť je štíhlá. Zlomíš ji v pase,“ voláme na Tibora. Ukrajinka se s rozpaky usmívá. Tibor je prý Rumun, tvrdí Pošťák, ale pak vychází najevo, že je to Slovák z Rožňavy. Nebo Čech, co nějakou dobu bydlel na Slovensku? Nevím, to je jedno.
V hospodě to vře, útržky slov létají vzduchem, opilý koráb se pohupuje. „A já tam rozebírám kočičku zrzavou a po sto letech budou rozebírat nějakou chlupatinu,“ řve kdosi.
„Na piedestalu Vatikánu znesvěcených jeptišek sedí na trůnu král antikristů, hříšný papež František!“ recituje Reichy. Došly mu peníze, výherní piva mizí.
„Koupí mi někdo vinný střik?“ ptá se.
„Vinný výstřih?“ Dělám, že nerozumím. Ale nakonec mu ty střiky na revanš kupujeme. Točí se a míjejí bludné planety frťanů.
„Chvátiť? Ješčó adín?“ ptá se Alisa.
***
Sedíme s Ríšou a Dášou před chatou Na Losenici. Je tu ubytovaná škola v přírodě, asi pátá třída jedné hudební základky v Praze. Děláme společnost dvěma učitelkám. Jedna z nich je černovláska s přimhouřeným pohledem. Co chvíli si připaluje cigaretu. Má hrubší hlas. Druhá, rusovlasá a asi mladší, je jemnější. Říká, že umí hrát na kytaru trempské písničky. Ríša přináší černovlásce frťana a připíjí si s ní. Hádáme její jméno. „Věra?“ ptá se Ríša. „Olívie?“ ptám se i já. Kdepak, je to Jana. Pak se zadívám na rusovlásku. To přece nemůže být nikdo jiný než Zuzanka.
„Zuzanka?“ ptám se.
„Ano!“ vydechne překvapeně žena. „Máte intuici.“ Jana působí drsněji. Prý má muže přečtené. Žije s kýmsi, je to boháč, ale ona jeho peníze nepotřebuje. Nechce vypadat jako zlatokopka. Brát si ho nechce.
„Roman je slavný básník,“ začíná Ríša další kolo rozhovorů. „Podívejte se, tady je,“ ukazuje ženám mobil.
„Roman Špuk.“
„Nekecej kraviny,“ napomínám Ríšu.
„Šuk?“ ptá se pobaveně Jana.
„No, šuk taky,“ chytá se nabídnutého tématu Ríša.
Zdola od Losenice vystupuje namáhavě o trochu starší žena v šatech. Belhá se, jako by už nemohla dál, a u ucha má mobil. Pak se zastaví. Předkloní se, opře se dlaní o stehno, usedne na bobek, znovu se vzpřímí, popochází výš a výš, trochu kulhá.
„Takhle si pro mě jednou přijde smrt,“ říká Ríša.
„Má vážný telefonát,“ vysvětluju Ríšovi.
„To je naše lékařka,“ říká Jana. „Má pět dětí.“
Přibíhají k nám holčičky tak jedenáctileté. „Víš, že máš mít čelenku?“ ptá se jedné z nich Jana. Druhé přikazuje, aby si oblékla něco teplejšího. „Připravte ohniště!“ volá na dva chlapce. „Po večeři si opečeme buřty.“
„Co až vstoupí do puberty, to teprve bude něco,“ dívám se za odbíhajícími dívenkami.
„Holky už tam jsou,“ říká Jana. „Dospívají dřív. Kluci do puberty vstoupí později, ale pak v ní setrvají celý život a rovnou z ní vplují do stařecké demence.“
„Chcete ještě frťana?“ ptá se Ríša. Obě ženy se brání. Tak si spolu ještě objednáváme pivo. Najednou se Jana na lavici nadzvedne a zkřiví tvář bolestí.
„Tříska.“
„Tak ke mně natočte výtrusnici, já vám ji vyndám,“ navrhuje Ríša.
„Ne,“ ohrazuje se rezolutně Jana. „To je můj zadek. A moje tříska.“
„Jak by tady pan básník našel rým na výtrusnici?“ zajímá se Zuzanka.
„Jdu napřed,“ rozhoduje se Dáša. „Tady je to na dlouho. To už poznám.“
„Tak si pojď sednout k nám,“ dělám jí u stolu místo.
„Mám ještě práci,“ odmítá Dáša. „Musím obstarat zvířata.“ A odchází po asfaltce zpět do Krousova.
Lékařka odbočila na louku. Našlapuje opatrně mezi trsy trávy. Pak si lehá na bok a stále telefonuje.
„Mobily prý přitahují klíšťata,“ odtuší Jana.
Stoupáme s Ríšou po louce pod Popelnou horu. Slunce nás hřeje do zad, ale od západu už se nasouvají vysoké mraky. Sníme o půvabech Zuzanky.
Text a foto Roman Szpuk
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
