Zaniklé šumavské obce (9): Knížecí Pláně a „griemi Nul“

Bučina, Chaloupky a Knížecí Pláně ležely těsně vedle sebe a po roce 1945 zanikly. Jejich dějiny a vzpomínky dvou pamětnic, které prožily dětství ve Fürstenhutu, zachytil Gernot Peter.

DE Verzi v němčině najdete na hogn.de · Die deutsche Fassung finden Sie auf hogn.de ↗

Bučina a Chaloupky: svobodní sedláci u hranice

Dějiny tří vsí jsou podle autora dobře prozkoumané – psali o nich Rudolf Kubitschek, Adolf Weishäupl, Karl Keusch i Herbert Fastner. Bučinu (Buchwald, místně „Buchet“) a rozptýlenou osadu Chaloupky (Hüttl) založili podle kvildského kaplana Josepha Donta roku 1774, přímo na hranici u kašperskohorské větve Zlaté stezky. Nejstarší soupis uvádí 13 stavení a 100 obyvatel, osadníci pocházeli převážně z území královských svobodných sedláků. Farou patřily nejdřív ke Kvildě.

Osadníci museli les vymýtit a pole vyčistit od kamení, mezitím bydleli v chýších z kůry. Přibyl hostinec pro obchodníky, řemeslníci, později celnice směrem na Finsterau. Bučina byla sevřená ves ve výšce 1160 metrů; na jejím horním konci stál rychtářský dům rodu Peterů a dodnes tu rostou staré buky, po nichž dostala jméno. Koncem 19. století sem jezdili první turisté za horským vzduchem, výhledem na Alpy a k prameni Vltavy. Vesnici proslavil i zdejší rodák, spisovatel Johann Peter (1858–1935).

Bučina, jak vypadala kdysi.

Foto: da Hog’n / Der Böhmerwald

(Foto: da Hog’n / Der Böhmerwald)

Knížecí Pláně: dřevařská ves Schwarzenbergů

Knížecí Pláně (Fürstenhut) založil kníže Schwarzenberg v letech 1802 a 1803 jako plánovanou osadu dřevařů – po stavbě Schwarzenberského plavebního kanálu se dřevo dalo plavit až do Lince a Vídně. Zakládací smlouvy počítaly s 82 domy. Osadníci byli nájemci a zároveň knížecími zaměstnanci: ročně odváděli 16 dní roboty bez mzdy a ke sňatku potřebovali svolení. Pozemky mohli vykoupit do vlastnictví až v roce 1913.

Historický snímek Knížecích Plání.

Foto: da Hog’n / Der Böhmerwald

(Foto: da Hog’n / Der Böhmerwald)

Lidé sem přišli z Bavorska i z Čech, z německého i českého jazykového území, a podle původu bydleli na třech „stranách“ – „Bojerseitn“, „Böhmseitn“ a „Interseitn“. Od roku 1861 měly Pláně vlastní faru a kostel, k níž patřily i Bučina, Chaloupky a Stodůlky. Středem obce byl novogotický kostel se hřbitovem, škola a hostinec; po kostelní stezce sem chodili na mši i věřící z bavorského Finsterau.

Hlad, vyhnání a železná opona

Drsné klima dávalo skromnou úrodu, v 19. století se opakoval hlad a umíralo mnoho dětí; mnozí proto odcházeli. Po druhé světové válce museli obyvatelé odejít úplně. Většina přešla hranici „načerno“ a uschovala pár věcí u známých ve Finsterau, jen asi třetinu odvezli přes sběrný tábor ve Vimperku dobytčími vagony do Bavorska. V Arnstorfu dodnes připomíná zdejší „kolonii“ Fürstenhuter Straße.

Po roce 1956 byly vsi úplně zničeny, železná opona vedla přímo přes ně. Dnes jsou součástí nejpřísněji chráněného jádra Národního parku Šumava. Připomínají je pamětní desky, obnovený úsek železné opony, hotel Alpská vyhlídka na Bučině, Hájenka na místě bývalé hájovny na Pláních a kamenný památník ve tvaru knihy, věnovaný Johannu Peterovi.

Na Bučině je k vidění kus železné opony.

Foto: da Hog’n

(Foto: da Hog’n)

Setkání o svatém Janu

Rodáci a jejich potomci se dodnes scházejí o „Johanni“, v sobotu po 24. červnu – plánský kostel byl zasvěcen Janu Křtiteli. Na mši pod širým nebem u hřbitova přijíždějí lidé z Německa, Rakouska i okolních českých obcí. Hřbitov, který byl srovnán se zemí, obnovili rodáci po roce 1989; dnes o něj pečuje obec Borová Lada, o Bučinu obec Kvilda. Velkou mezeru zanechal odchod Franze Strunze (1927–2023), který setkání desítky let pořádal.

Věnečky z kopretin a přetočené hodiny

Na setkání v roce 2026 přijely Irma Oechsner (nar. 1931) a její neteř Anna Müller (nar. 1937), obě rozené Selbitschka, a večer ve Finsterau vyprávěly o dětství mezi Pláněmi a Mannheimem. Anna se na Pláně vrátila s matkou na čtyři roky poté, co otce povolali do wehrmachtu a jejich mannheimský byt zničily bomby; otec je nezvěstný u Stalingradu. Vzpomínala na pasení krav, věnečky z kopretin, zimní draní peří u sousedů a babiččiny příběhy o bludičkách v rašeliništi. Začátkem června 1945 musela matka se třemi dětmi odejít do dvou hodin.

Irma Oechsner (vlevo) a Anna Müller vyprávějí o svém dětství.

Foto: da Hog’n

(Foto: da Hog’n)

Irma žila na Pláních do patnácti let. Před školou musela hodinu stloukat máslo, a tak potají přetáčela hodiny – matka na to přišla až po letech. Obě si pamatují ruské zajatce, kteří pomáhali na seně a vyřezávali dětem dřevěná letadla. V létě se sbíraly borůvky na prodej do Bavorska; otec prý do kbelíku přilil vodu, „pak to víc váží“. Na stůl přicházely omaštěné brambory, sterz, koblihy i „griemi Nul“ – strouhané nudle.

Zpracováno podle článku Gernota Petera v online magazínu da Hog’n: Verschwundenes Behm (9): „Griemi Nul“ in Fürstenhut. Seriál vzniká ve spolupráci da Hog’n s časopisem „Der Böhmerwald – Natur, Kultur, Geschichte“. Video v záhlaví: ilustrace AI z filmu Fürstenhut, Šumava.eu.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n a časopisu Der Böhmerwald za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.

PŘEHLED 2026

1. Zaniklé šumavské obce (1): Genius loci krajiny, která zmizela
2. Zaniklé šumavské obce (2): Paseka – ráj Aloise Bergera
3. Zaniklé šumavské obce (3): Pevně zakořeněni ve Wiederbrucku
4. Zaniklé šumavské obce (4): Srdcem stále v Kundraticích
5. Zaniklé šumavské obce (5): Horní a Dolní Světlé Hory aneb „Lebuachert“
6. Zaniklé šumavské obce (6): Melancholická magie Starých Hutí
7. Zaniklé šumavské obce (7): „Laufzettel“ z Lověšického Rovného
8. Zaniklé šumavské obce (8): České Žleby a touha po „d’Reahn“
9. Zaniklé šumavské obce (9): Knížecí Pláně a „griemi Nul“