Zaniklé šumavské obce (6): Melancholická magie Starých Hutí

14. 10. 2026 Šumava.eu

Staré Hutě (Althütten) u Horní Plané patřily k nejstarším sklárnám v Čechách a později byly selskou vsí s osmi domy. Po roce 1946 byly srovnány se zemí. Zůstala jen kaple – a melancholická magie místa, kterou při své návštěvě na podzim 2025 popsala spisovatelka Stefanie Gerholdová.

Od sklárny k selské vsi

Staré Hutě vznikly po zániku sklárny, jejíž nástupnický provoz byl přeložen do nedaleké Skelné Huti (Glashütten). Staré Hutě byly jednou z nejstarších skláren v Čechách.

V pozemkové knize z roku 1445 je místo zapsáno už jako selská ves, která patřila k obci Honetschlag u Horní Plané a čítala tři osadníky: Petruse, Fenzla a Hanzla Angerera. V roce 1562 se jméno vsi uvádí jako „Althütten“, stejně tak v pozemkové knize a v berním seznamu z roku 1653 s pěti osadníky.

Vývoj počtu obyvatel byl v první polovině 20. století stálý. V nezměněných osmi domech žilo v roce 1900 82 obyvatel, v roce 1921 po konci první světové války 69 a v roce 1930 79 obyvatel.

Obrázek pro představivost: ves v pozadí jsou Staré Hutě. Ale který chlapec to je? A proč ta zvláštní perspektiva?

(Foto: Der Böhmerwald)

Poslední majitelé domů v roce 1945

Posledními majiteli domů v roce 1945 byli Franz a Hedwig Haidingerovi (Maurer), Franz a Anna Karyovi (Bauern), Franz a Theresia Miesauerovi (Schuster), Johann a Maria Stürzlovi (Haneßn), Johann a Maria Wenhartovi (Kulmbauer), Johann a Maria Miesauerovi (Hirta), Rudolf a Maria Domaniovi (Dickbartl, „Schäfer“) a Josef a Theresia Wagnerovi (Osen).

Ve Starých Hutích bylo pět selských dvorů; rodiny Dickbartlových a Thomannových žily v mužské linii přes 200 let na témže dvoře. Po roce 1946 byla ves srovnána se zemí a zmizela z mapy.

Staré Hutě z ptačí perspektivy.

(Foto: Der Böhmerwald)

Zápisky Stefanie Gerholdové

Zápisky spisovatelky Stefanie Gerholdové zachycují její cestu k zaniklé vsi. Na podzim 2025 ji spisovatelské stipendium přivedlo na čtyři týdny do Horní Plané. S krajem ji spojovalo jen málo – její rodina pochází z jiné části Čech. Právě tady na Šumavě ale podle svých slov přišla na stopu „přítomnosti nepřítomného“, která je v sudetských oblastech cítit všude.

Bylo to v jejím třetím týdnu, když jí cestou z procházky vyšla vstříc Lenka. Jako vedoucí Stifterova muzea se o ni během pobytu starala; mimo jiné jí ze své knihovny půjčila Stifterův román Hvozd (Hochwald), který se v kraji odehrává. To odpoledne měla Lenka pevné boty. Jde prý k zaniklé vsi, vyprávěla, stojí tam už jen kaple. Bývalí obyvatelé, kteří sem jezdí z Německa a Rakouska, ji prý znovu postavili. Každých pár týdnů se tam jde podívat, zda je vše v pořádku.

Foukal studený vítr, zatímco si mezi kravskými pastvinami povídaly. Když se v takovém počasí vydává na cestu, pomyslela si spisovatelka, musí jí na té věci opravdu záležet. Je to magické místo, je tam cítit zvláštní energie, vysvětlila jí Lenka, než se rozloučily.

Snad by tam měla jít také, přemýšlela toho večera. Rány dějin jí tu dosud zůstávaly skryté. A právě tato neviditelnost ji při procházkách nádhernou přírodou zneklidňovala.

Třpyt hvězdného nebe – něco klamného

Šumava viděla mnoho násilí. Za nacismu tu byly pracovní tábory, po válce bylo vyhnáno téměř veškeré německojazyčné obyvatelstvo. Zbytek dokonala železná opona. Hned za Horní Planou začínalo vojenské zakázané pásmo, kam kromě pohraničníků nikdo nesměl.

V bujnosti lesů a třpytu hvězdného nebe viděla něco klamného, co ji naplňovalo nedůvěrou. Nemluvíme o přírodě tak nadšeně i proto, ptala se sama sebe, že nám dovoluje už nic nevidět z našeho pustošení?

Druhý den se vydala na cestu. Místo bylo na mapě zakresleno jako Staré Hutě a leželo asi hodinu chůze daleko. Nějakou dobu šla lesem, pak kolem kopcovitých luk, až se porost po obou stranách úzké asfaltové silnice změnil. Stromy po obou stranách teď tvořily stoupající alej. Zjevně šla přesně po trase, po níž se kdysi do kopce trmácely selské povozy.

Kaple je jediné, co ze Starých Hutí zůstalo.

(Foto: Der Böhmerwald)

Zvláštní melancholie ji přepadla, když se mezi řídkým podzimním listím objevila světlá budova. Byla to kaple. Krátce nato došla k čerstvě opravené stavbě, na jejímž prohnutém hřebeni seděla podsaditá zvonička. Vedle stál kaštan a lavička. Jinak tam nebylo nic. Jen prázdno.

Hodnou chvíli tam prostě stála. Chtěla pochopit to nepřítomné, zjistit, jak se cítí nic. Vtom se z kaštanu uvolnil list. Zdálo se jí, že slyší, jak padá. Když dopadl na zem, zašustil. Závan vzduchu pohnul větvemi. Sdělovaly jí něco? Zůstává něco v tom chybění? To nechápala.

Nechybělo mnoho – a viděla by ty lidi

Dřevěnými dveřmi vstoupila do kaple. Za železnou mříží s kovanými úponky stál jednoduchý oltář s dřevěným křížem. Barevné sklo okna tlumilo světlo. Především ji ale zaměstnávala ozvěna. Šeptala jí ze stěn, ačkoli sama nevydala ani hlásku.

Althütten, jak se Staré Hutě nazývaly německy v době, kdy ještě byly vsí, byly poprvé zmíněny jako osada v roce 1445. V roce 1945 měla ves osm dvorů. Největší se jmenovaly po svých majitelích Dickbartl, Klum-baun, Hannesn, Osn a Baun a žilo tu kolem osmdesáti lidí. Staré fotografie, které visely v předsíni kaple, ukazovaly statné domy s kaplí uprostřed, mezi nimi pár hus a lidi v selském oblečení. Venku kromě informační tabule nic na někdejší život neukazovalo. Nebo přece?

Nedaleko kaple narazila po chvíli pod trávou na zbytek zdi. Kus louky před ním mohl být zahradou, v sukovitém dřevě se jí zdálo, že poznává starý ovocný strom. Nechybělo mnoho a viděla by lidi, kteří v létě sedí v jeho stínu.

Informační tabule na místě připomíná minulost opuštěné vsi.

(Foto: Der Böhmerwald)

Jako duše, která nenachází klid?

Byla to ta magie, o níž mluvila Lenka? Jak bylo možné, že vnímala něco, co tam vůbec nebylo? Ptala se sama sebe, zda se tu zasypaná historie nevznáší jako duše, která nenachází klid, když nad ní zazněl jemný cinkot. Byla to zvonkohra, kterou někdo zavěsil do stromu.

Zpáteční cesta ji vedla kolem malého lomu. Leželo tam několik jehlanovitých bloků, nejspíš protitankových zátarasů. Místa jako Staré Hutě, která ležela uvnitř vojenského zakázaného pásma, byla po vyhnání obyvatel zbořena. Nezmizela. Náš jazyk dělá násilí neviditelným, píše autorka: „zmizet“ zní tak organicky a šetrně. Zprvu ji to rušilo, pak si ale vzpomněla na zvonkohru a na to, že vzpomínání v sobě vždy nese přání úlevy – a to chtěla respektovat.

Když o několik dní později navštívila Lenku v jejím muzeu, stál u vchodu koš malých scvrklých jablek. Vzpomněla si na starý ovocný strom ve Starých Hutích. Lenka jí vyprávěla, že zná pána, který každý rok putuje k bývalému místu své rodiny, aby v někdejší zahradě natrhal hrušky. Je jich stále méně, dodala, toho roku byly už jen dvě. Jak se zmizelým místům říká česky, chtěla vědět spisovatelka. „Zaniklé obce.“

Svévole zkázy

„Zaniklý“ znamená zmizelý. Stejně jako němčina zamlčuje i české označení svévoli zkázy. České slovo však svým významem sahá o něco dál: „zaniklý“ může znamenat také „untergegangen“ (zašlý) nebo „erloschen“ (vyhaslý). Je to jen nuance, ale ve „vyhaslém“ doznívá právě ta zkušenost, kterou autorka ve Starých Hutích prožila. České „zaniklý“ ji podle jejích slov zve k tomu, aby myslela na všechny hvězdy, jejichž světlo na nočním nebi vidíme, ačkoli už dávno vyhasly. Na Šumavě je jich o pár víc…

Původní díl seriálu „Verschwundenes Behm“ vyšel v partnerském magazínu da Hog’n: Verschwundenes Behm (6): Melancholische Magie von Althütten. Autoři dílu: Jiří Novotný a Stefanie Gerhold. Seriál vzniká ve spolupráci s časopisem „Der Böhmerwald – Natur, Kultur, Geschichte“.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.