Zaniklé šumavské obce (7): „Laufzettel“ z Lověšického Rovného

14. 10. 2026 Šumava.eu

Osada Lověšické Rovné (Ruben) ležela na pravém svahu nad Vltavou v nejseverovýchodnější části zátoňské farnosti a byla jejím nejvýše položeným místem. Dnes je z ní osamělé místo s pohádkovým výhledem – a vzpomínky na rok 1946, kdy její obyvatelé dostali v krumlovském táboře světle zelenou kartu, které říkali „Laufzettel“.

Od Rowne k Rubenu

Osada byla založena spolu se všemi okolními osadami v první sídelní vlně od zhruba roku 1250. Poprvé se objevuje v roce 1379 v urbáři Rožmberků pod jménem Rowne. Leží asi dva kilometry východně od Lověšic (Lobiesching) v nadmořské výšce 750 metrů a je tak nejvýše položeným místem farního obvodu.

Z Rowne se stalo v roce 1445 Rowny, v roce 1600 Rowna a v roce 1686 Ruben. Ve farních matrikách se psalo Rum, Rhum, Rhumb, Rumb, Ruhm a Ruben. Podle berní ruly z roku 1653 tvořilo osadu šest usedlostí. Od roku 1918 se místo pro odlišení od Rubenu u Kladného označovalo jako Lobieschinger Ruben / Lověšice Rovné.

O významu jména neexistuje jasný výklad. U Ruperta Essla se objevuje překlad „krajina bohatá na jámy“, což by vlastně ukazovalo na nerostné suroviny a hornictví, to však dosud není doloženo. Kvůli vysoké poloze trpěli obyvatelé Rovného dlouhými zimami, „Behmwindem“ a častými bouřkami.

Letecký snímek pořízený mezi lety 1947 a 1950 ukazuje mohutné troj- a čtyřstranné dvory.

(Foto: Der Böhmerwald)

Osamělé místo s pohádkovým výhledem

Šest větších selských dvorů se čtyřmi výměnky se tísnilo kolem návesního rybníka a božích muk. Osadu doplňoval kuželník uprostřed vsi, strojovna a tři drobní hospodáři – švec, tkadlec a Waldmann – při cestě na Straßhäusl.

V roce 1930 žilo v Rovném 69 obyvatel, kteří se živili výhradně zemědělstvím a lesnictvím. Hospodařilo se klasickým trojpolním způsobem pro vlastní potřebu lidí i zvířat a pro skromný prodej. Hlavními plodinami byly žito, oves, brambory a len; intenzivně se využívaly i ovocné a zeleninové zahrady.

V létě 1995 měla prastará jakubská jabloň v Handlosnově zahradě ještě bohatou úrodu. O několik let později ji zničil sníh a stáří. Hodina pěší chůze do farní a školní obce Zátoň (Ottau) byla v létě i v zimě každodenní cestou dětí do školy. A v neděli šla skoro celá ves do zátoňského kostela. Dnes je Rovné osamělé místo s pohádkovým výhledem na výšiny Malšína, Hochdorfu, Svérazu a Světlíku na protější, levé straně vltavského údolí.

Na náčrtu jsou vidět Wuidlův dvůr (č. 5), Handlosnův dvůr (č. 4), před ním Altschinka (č. 6), Guwův a Tuschlův dvůr (č. 2 a 1), které stojí těsně u sebe, ševcův a tkalcův dům (zcela vpravo, č. 12 a 13), Schinkův dvůr (č. 7), bednářův dům (č. 9) a Baurnův dvůr (č. 10).

(Foto: da Hog’n / Der Böhmerwald)

Svědectví pamětníků

Svědectví pamětníků sepsal Edmund Koch podle zápisků a vyprávění svého prastrýce Johanna Puritschera (1929–2016) a svého otce Aloise Kocha (1933–2017).

Když v květnu 1945 skončila strašlivá a těžká druhá světová válka, táhla se fronta napříč Šumavou. Američané pronikli přes Hesensko a Bavorsko na východ až do Chebska a na Šumavu; její území bylo podle tohoto svědectví v roce 1945 pod americkou okupací a později předáno ruské okupační moci.

Šumavané přečkali válku až do kapitulace v květnu 1945 relativně dobře, domovina zůstala do té doby zpustošení ušetřena. Velkou oběť ale musela osada Rovné v té strašné válce přinést: Thomas Biebl z Wuidlova domu č. 5 padl v těžkých bojích na východní frontě 26. února 1944 v jednadvacátém roce života. Byl jediným padlým z osady. Několik selských synů se v poválečných měsících vrátilo do rodné vsi těžce zraněných na těle i na duši.

Ustupující a rozpadající se wehrmacht se snažil dostat přes Šumavu co nejrychleji do Bavorska. Zůstalo po něm velké množství válečného materiálu; Šumava byla plná těchto vražedných nástrojů, které později sbírali Američané a Češi. Sedláci z Rovného pomáhali prchajícím vojákům i civilistům, kde to jen šlo. Dávali chléb a brali do svých stájí mnoho koní, aby vojákům pomohli při útěku. I Handlosnův dvůr přibral ke svému valachovi dva vyhublé bývalé vojenské koně.

Vyhnanci ve vlastní domovině

Když se v roce 1945 vítězné mocnosti shodly a bývalé Království české, Morava, Moravské Slezsko a Slovensko byly opět spojeny v Československo, dostali Češi zpět veškerou vládní moc. Ještě téhož roku byli mladí chlapci a dívky německého původu nakládáni na nákladní auta a odváženi do pracovních táborů ve vnitrozemí Československa. Kam se dostali, jejich příbuzní nevěděli.

Mnoho útrap, týrání a strachu museli tito chlapci a především dívky vydržet. Kdo odmítl nastoupit na nákladní auto, šel do vězení. Mnoho mladých lidí uprchlo do Rakouska a Bavorska. Když byli mladí odvezeni, přišli na řadu hospodáři a jejich rodiny. Ušetřeni nezůstali ani staří lidé.

Přídolí (Priethal) obklíčilo v září 1945 české vojsko a lidé byli sehnáni na náměstí. Potom byly na rozkaz vyrabovány domy a veškerý majetek vyházen na náměstí. Po této akci si směl každý bývalý majitel vzít ze svých věcí 30 kilogramů oblečení a odnést je zpět do domu. Ostatní věci byly naloženy na nákladní auta a odvezeny.

Domy, ať menší nebo větší selské usedlosti, převzali Češi nebo Slováci, později i Sintové a Romové, které Rusové vyhnali z Podkarpatské Ukrajiny. Také němečtí udavači, kteří nyní spolupracovali s Čechy, si přivlastňovali, co se dalo. Bývalí majitelé museli pracovat jako čeledíni a děvečky, nebo se vystěhovat. Většinou nastalo to druhé. Stali se vyhnanci ve vlastní obci a domovině. Kdo neposlechl, pro toho nečekaně přijel nákladní vůz. Odvlečení vedlo do dolů, do pracovního tábora nebo do vězení. Mnoho Šumavanů znovu prchalo do Rakouska nebo Bavorska, což bylo stále nebezpečnější.

Dobrácký komisař „pan Ferdo“

Ti, kdo těmto opatřením – většinou díky dobrotě komisaře – unikli, museli pracovat pro český stát a stát je také platil. Stejně to bylo v zemědělství: dobytek a výrobky se odváděly, peníze dostával komisař. Na konci měsíce dostala každá osoba 600 korun.

Z Rovného byli v říjnu 1945 odvedeni Ludwig Biebl (narozený 14. dubna 1922), Mathias Puritscher (narozený 16. října 1897) a jeho syn Mathias (narozený 24. ledna 1928). Ludwig Biebl a mladý Mathias Puritscher se brzy vrátili, zatímco otec Puritscher musel až do vysídlení 24. září 1946 zůstat ve vězení v Českých Budějovicích. V krumlovském táboře mohl své blízké opět obejmout, protože Američané přebírali do západních zón jen celé rodiny.

Komisař příslušný pro Zátoň, kterému se říkalo „pan Ferdo“, byl velmi dobrácký. Svou činnost dokázal vykonávat jen s velkým množstvím alkoholu. Vyhošťování pokračovalo a stále znovu bylo slyšet, že lidé museli během několika hodin opustit svůj dům. Byli naloženi na žebřiňáky a odvezeni do tábora v Českém Krumlově, kde dostali světle zelenou kartu s nápisem „Transportzettel für Evakuanten“. Říkalo se jí „Laufzettel“. Byla popsána česky, anglicky a německy.

„Brzy se zase vrátím domů!“

Plná hořkosti a smutku byla srdce, když Šumavané museli s bolestí opustit své hrdé statky. Domy, které stály sto let, se vším živým i mrtvým inventářem, všechen dobytek, všechno nářadí zůstaly zpátky. Leckdo si při odvozu myslel: „Brzy se zase vrátím domů!“ – a tuto nespravedlnost nedokázal pochopit.

Tehdejší obyvatelé ukryli leckterý cenný kus v zemi, leckterý poklad v lese. Mnoho zlatých mincí ze starých časů zůstalo dodnes ve svém věčném úkrytu. Lidé plakali a při posledním pohledu na tichou ves vztahovali ruce k nebi. Na malém návrší před Wuidlovým křížem u cesty do Lověšic zastavili, zpátky už ale nesměli. Z Lověšic se k nim přidali poslední obyvatelé té osady. Tak byla vyklizena jedna osada za druhou.

V Zátoni se musely odevzdat klíče od domů. Podle vzpomínek odevzdali vysídlenci jiné klíče, protože to pořád nemohli pochopit – všichni se chtěli vrátit do rodného domu. V Zátoni museli usednout na žebřiňáky ke svým věcem, s nimiž byli odvezeni do tábora v Českém Krumlově.

1 200 osob na jeden transport

Díky dobráckému komisaři panu Ferdovi, který toto vyhánění nesledoval s lehkým srdcem, si mohli obyvatelé Rovného vzít víc oblečení než lidé z jiných vsí. V krumlovském táboře je Češi kontrolovali a leckomu odebrali velké množství věcí.

Táborem byly baráky vedle krumlovského nádraží; za německé okupace sloužily jako zajatecký a zásobovací tábor. Po osmi dnech, někdy i delším pobytu v táboře byly rodiny naloženy do dobytčích vagonů (krytých nákladních vozů) – zhruba 30 osob s veškerým majetkem na vagon – a přes Plzeň a Furth im Wald převezeny do Bavorska.

Vlak měl 40 vagonů, takže na jeden transport přišlo o domov 1 200 lidí. Šumavané nevěděli, kam cesta povede. Ve Furth im Wald byli příchozí prohlédnuti a zaregistrováni a po několika hodinách posláni dál do cílové stanice. Mnoho transportů z Krumlova mířilo do Schwabachu a do Mnichova-Allachu, kde byly vlaky rozděleny a posílány do jednotlivých menších stanic.

Boží muka jako symbol osady

Když předkové dorazili do Bavorska, ocitli se v rozbombardované zemi, kde vládla bída, hlad a nouze. Z Bavorska byli vesničané rozptýleni po celém Německu. Když Rovné nakonec zůstalo bez lidí, přišli Češi a odvedli zvířata ze stájí. Některá se bála a utekla do lesů, kde zdivočela a v zimě pohynula hlady.

Staleté domy se základy silnými 60 až 70 centimetrů byly o několik let později odstřeleny a srovnány se zemí. Dnes lze už jen stěží rozeznat, že tu kdysi osada Rovné stála. Na bývalé návsi stála ještě dlouho statná lípa. Své větve rozprostírala jako ochranu nad božími mukami, která této ničivé zuřivosti unikla. Boží muka, u nichž se kdysi věřící vesničané modlili za Boží požehnání pro pole a dobrou úrodu, byla restaurována. Kéž zůstanou zachována jako symbol osady Rovné, uzavírá Edmund Koch.

Původní díl seriálu „Verschwundenes Behm“ vyšel v partnerském magazínu da Hog’n: Verschwundenes Behm (7): Die „Laufzettel“ aus Ruben. Autoři dílu: Edmund Koch (podle zápisků a vyprávění prastrýce Johanna Puritschera a otce Aloise Kocha), historická část Der Böhmerwald. Seriál vzniká ve spolupráci s časopisem „Der Böhmerwald – Natur, Kultur, Geschichte“.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.