Zaniklé šumavské obce (8): České Žleby a touha po „d’Reahn“

14. 10. 2026 Šumava.eu

České Žleby (Böhmisch Röhren) leží v srdci Šumavy u česko-bavorské hranice, v katastru obce Stožec. Dnes patří k oblíbeným turistickým cílům – a zároveň jsou jen torzem kdysi rozlehlé obce, v jejímž osudu se zrcadlí běh dějin 20. století. Pro Heinze Pollaka, syna zdejšího rodáka, zůstává „d’Reahn“, jak vsi říkali místní, místem touhy.

Na Zlaté stezce

Nehostinný kraj u dnešní hranice zůstal kvůli klimatickým podmínkám dlouho neobydlený, přesto tudy pravděpodobně už v mladší době kamenné vedla důležitá spojnice mezi Bavorskem a Čechami. Obchodní cesta, poprvé písemně zmíněná roku 1010 – Zlatá stezka – sloužila především k dopravě soli do Čech, ale i k výměně dalšího zboží oběma směry. Původně vedla údolím Studené Vltavy, teprve ve 14. století byla přeložena a od té doby vede přes později založené osady Bischofsreut a České Žleby.

Z podnětu pasovského biskupa Johanna Philippa von Lamberga byl roku 1705 na Zlaté stezce nedaleko české hranice založen Bischofsreut. Jako odpověď nechal v roce 1709 tehdejší krumlovský vévoda Johann Christian z Eggenbergu založit České Žleby. Později vznikly v okolí další osady – Haidmühle a Auersbergsreut v Bavorsku, Oberzassau, Schillerberg, Stožec (Tusset), Schönberg, Neuthal a Guthausen v Čechách.

Na pohlednici, kterou poskytl Heinz Pollak, jsou České Žleby v době svého rozkvětu.

(Foto: da Hog’n / Der Böhmerwald, pohlednici poskytl Heinz Pollak)

Šestnáct spolků a čtyři hostince

Od roku 1719 do roku 1940, respektive 1947, patřily pozemky Českých Žlebů a okolní lesy v rámci krumlovského panství knížatům Schwarzenbergům, jejichž éra je spojena s významnými lesnickými reformami. Podle plánů Josefa Rosenauera vznikl Schwarzenberský plavební kanál, kterým se dřevo ze Šumavy dopravovalo na Vltavu i na Dunaj. Prastaré kmeny z lesů pod Třístoličníkem se jako rezonanční dřevo zpracovávaly mimo jiné v továrně založené Franzem Bienertem ve Stožci a rozesílaly po celé Evropě.

Kromě knížecích hajných a dřevorubců navštěvovali lesy kolem Českých Žlebů už od počátku 19. století přírodovědci a později i turisté. Důležitá byla postupná výstavba železniční sítě a podpůrné organizace jako Deutscher Böhmerwaldbund a Národní jednota pošumavská. České Žleby později získaly titul letoviska; hostům sloužily čtyři hostince: „Zum Dreisesselberg“, „Zum Böhmerwald“, „Zum Goldenen Steig“ a „Olzinger“.

Se společenskými a politickými změnami od poloviny 19. století se i v Českých Žlebech otevřela cesta k modernizaci a hospodářskému rozvoji. Z malé dřevorubecké osady se 45 domy a 545 obyvateli v roce 1841 se do přelomu století stala ves se 100 domy a 923 obyvateli. Působilo tu tehdy 16 spolků – například spolek vojenských veteránů, dobrovolní hasiči, včelařský spolek, Raiffeisenka, pěvecký nebo střelecký spolek.

Rodiště Rudolfa Kubitschka

I když význam obchodní cesty do Prachatic už nebyl srovnatelný s 16. stoletím, byly České Žleby nejpozději od roku 1838 sídlem pohraničního celního úřadu a později finanční stráže. Jako syn dozorce finanční stráže Pia Kubitschka se tu narodil Dr. Rudolf Kubitschek (1895–1945), jeden z nejvýznamnějších národopisných, jazykových a vlastivědných badatelů Šumavy. Už v roce 1871 byla ve vsi otevřena pošta, od roku 1900 sloužilo obyvatelům i turistům nádraží Soumarský Most (Säumerbrücke) a v roce 1910 byla postavena železnice přes Stožec a Haidmühle do Bavorska.

V letech 1912 až 1914 se dokonce jednalo – bohužel neúspěšně – o povýšení Českých Žlebů na městys. Tyto snahy ukončila první světová válka, která kromě hospodářské nouze a zdražování přinesla smrt 33 mužů z Českých Žlebů a nejméně 70 mužů z dalších obcí farnosti. Jejich osud od roku 1919 připomínaly dva velké obrazy s jejich jmény v kostele.

Po válce ležely České Žleby sice v Čechách, historicky však v německojazyčném území. Česky mluvící obyvatelstvo je tu doloženo od konce 19. století: v roce 1890 zde žilo osm, v roce 1900 už zhruba 50 Čechů, většinou duchovní a státní nebo schwarzenberští zaměstnanci. Česká menšina tu po roce 1918 založila odbor Národní jednoty pošumavské, českou menšinovou školu a později i vlastní politickou frakci.

České Žleby v roce 1942 z načrtnuté ptačí perspektivy.

(Foto: Der Böhmerwald)

Radikalizace a válka

Výrazný zlom v politickém vývoji přinesla světová hospodářská krize a s ní rostoucí nezaměstnanost. V letech 1931 až 1934 přišlo o práci zhruba 50 obyvatel a následovala politická radikalizace: v letech 1933/1934 vznikly v Českých Žlebech a v Guthausenu frakce Sudetoněmecké vlastenecké fronty, která tu v parlamentních volbách 1935 – už jako Sudetoněmecká strana – získala téměř 70 procent všech hlasů. V následujícím roce stoupl počet nezaměstnaných na 190. Nespokojenost a odmítavý vztah k Československu podporovala propaganda z Německé říše, která Sudetoněmeckou stranu od podzimu 1937 ovládala.

Kvůli vyostřené mezinárodní situaci a agresi Německé říše stavěla československá armáda opevnění i na Šumavě. „Anšlus“ Rakouska dodal odvahu sympatizantům hitlerovského Německa a vedl ke změně strategie Sudetoněmecké strany, která v obecních volbách 1938 získala 94,6 procenta hlasů.

Ze strachu před válkou mezi Německou říší a Československem uprchlo mnoho německých obyvatel Šumavy do Bavorska. K ozbrojenému konfliktu ale nedošlo. Po Mnichovské dohodě obsadil ves německý wehrmacht a Šumava se stala součástí Německé říše. Krátce poté byli někteří sociální demokraté a Češi zatčeni a odvlečeni do koncentračních táborů, bývalí členové Sudetoněmecké strany naopak přijati do NSDAP. Všechny spolky byly rozpuštěny a veškerý spolkový, společenský i politický život podřízen nacistické straně. V následující druhé světové válce přišlo o život 45 mužů z Českých Žlebů a dalších 162 z ostatních obcí farnosti.

920 místních, 500 amerických vojáků, 450 uprchlíků

České Žleby osvobodila 4. května 1945 americká armáda. Počet lidí ve vsi tehdy stoupl na téměř 1 900: 920 místních, 450 uprchlíků z východu a 500 amerických vojáků. S koncem druhé světové války se Šumava opět stala součástí Československa, jehož zástupci – příslušníci četnictva a finanční stráže – dorazili do vsi až začátkem června. Situace Němců v Československu se dramaticky změnila: kvůli protiněmecké náladě byla schválena řada právních norem, které omezovaly jejich práva a vedly k vyvlastnění, vyhnání a nucenému vysídlení.

Rok 1946 ukončil éru staré Šumavy

Mezi létem 1945 a jarem 1946 opustilo až 400 obyvatel Českých Žlebů svůj domov a ilegálně uprchlo do Bavorska. Dalších 522 německojazyčných obyvatel bylo v následujících měsících ve čtrnácti organizovaných transportech s minimem majetku a zavazadel nuceně vysídleno do americké okupační zóny Německa. Mírnější pravidla platila jen pro 96 osob z „antifašistických“ rodin.

Pro soudní okres Volary s 94,9 procenta německého obyvatelstva bylo nucené vysídlení zničující, pro mnoho obcí včetně Českých Žlebů nenahraditelná ztráta. Všechny kulturní a společenské vazby byly přerušeny, tradice a vztah lidí ke krajině nenávratně zničeny. Stejný osud stihl ty, kdo se v době nacismu angažovali, i ty, kdo pod ním trpěli.

Celý proces se navíc neobešel bez násilí. Československý stát, který systémem represivních opatření získal rozsáhlý majetek, nezabránil rozkrádání vlastními zaměstnanci a občany a nakonec ani zániku celých obcí. Rok 1946 ukončil éru staré Šumavy.

České Žleby v době, kdy byl střed obce ještě nedotčený.

(Foto: repro Pollak)

Z hostince „Zum Böhmerwald“ se stal „Hotel Washington“

Snahy československých úřadů znovu osídlit pohraničí narážely v případě Českých Žlebů a okolí na malý zájem, především kvůli nepříznivým klimatickým podmínkám a odlehlosti. V letech 1946 až 1948 tu bydlely desítky slovenských reemigrantů z Maďarska, Bulharska a Rumunska, jejichž nespokojenost s místními poměry a kulturní odlišnosti úspěšné začlenění neumožnily. Pracovali v horském pastevním družstvu v Českých Žlebech, které se mělo starat o dobytek vysídlených Němců; jeho vedení stanulo v roce 1949 před soudem kvůli zanedbané péči a týrání zvířat, která z větší části uhynula nebo musela být utracena.

Vedle úpadku zemědělství nebyla po roce 1946 v provozu ani většina obchodů a dílen. České Žleby jako ves na hranici mezi dvěma mocenskými bloky ztratily jakoukoli perspektivu dalšího rozvoje. V roce 1950 tu žilo 176 obyvatel, byl tu smíšený obchod, řeznictví, pekařství a hostinec „Zum Böhmerwald“, přejmenovaný na „Hotel Washington“.

Pohraničí střežila policie, která měla bránit útěkům lidí, kteří nechtěli žít v totalitním komunistickém státě. V roce 1949 byli při dramatickém útěku čtyřčlenné skupiny protikomunistického odbojáře Jaroslava Gajdoše přes České Žleby do Bavorska zastřeleni dva pohraničníci. Jen v roce 1951 bylo v úseku volarské brigády pohraniční policie zadrženo 163 prchajících osob a dalších 29 hlášených pokusů o útěk bylo úspěšných. Přes hranici uprchlo i osm pohraničníků. V okolí Českých Žlebů mezi Třístoličníkem a Strážným bylo na hranici v letech 1948 až 1989 zabito nejméně třináct lidí.

Odstřel kostela v roce 1965

V poválečné době byla většina domů v Českých Žlebech srovnána se zemí – především proto, že pro nezájem nebyla naděje prázdné domy znovu osídlit. Řada domů byla prodána a rozebrána Čechy z vnitrozemí, materiál posloužil jinde. Mnoho domů po vysídlení vyrabovali a zničili takzvaní „zlatokopové“, po roce 1952 pak armáda postupně srovnala se zemí všechny domy v hraničním pásmu.

Poslední vlna demolic proběhla v roce 1965 a padl jí za oběť i kostel. Po vysídlení německojazyčného obyvatelstva se bohoslužby téměř nenavštěvovaly a se vznikem vojenského zakázaného pásma, nepřístupného civilistům, se nekonaly vůbec. Kostel ničilo počasí, postupně ale i školní mládež a vojáci. Budova byla v roce 1965 odstřelena; jako důvody se uváděly nehospodárnost opravy, bezpečnost, „obrana státu“ a „pieta“. Ze 156 starých domů zůstalo v Českých Žlebech v 80. letech už jen 34 budov.

Mezi 50. a 80. lety byla v obci práce jen v zemědělství a lesnictví. Počet obyvatel klesl do roku 1980 na 59. V roce 1954 byly České Žleby sloučeny se sousedním Stožcem, který získával na významu hlavně díky železnici a zpracování dřeva. O tři roky později se obce sice zase rozdělily, od roku 1963 až dodnes jsou však České Žleby opět částí obce Stožec. V roce 1974 byla pro malý počet žáků zavřena místní škola.

Opuštěné, zapomenuté, rozpadlé: České Žleby v současnosti.

(Foto: Pollak)

Začlenění v Bavorsku znamenalo změnu povolání

Úplně jinak probíhal po nuceném vysídlení život německých obyvatel Českých Žlebů. Nový začátek závisel na tom, zda dotyčný ze své domoviny utekl přes zelenou hranici, nebo byl vysídlen oficiálním transportem. První případ se týkal zhruba 400 osob z Českých Žlebů, které zpravidla dokázaly dostat přes hranici do bezpečí víc ze svého majetku, což jim usnadnilo začátek v bavorském pohraničí – většinou u příbuzných nebo známých.

Vysídlení vlakovými transporty v dobytčích vagonech postihlo zhruba 500 obyvatel Českých Žlebů, kteří si směli vzít jen málo zavazadel, a v prvních měsících tak byli silně závislí na pomoci okupačních orgánů a dalších organizací. Pracovní začlenění drobných rolníků a řemeslníků bylo většinou problematické kvůli chybějícím financím, nářadí nebo prostorám. Integrace proto pro mnohé znamenala změnu povolání, především odchod do průmyslu – což ovšem mělo zásadní vliv na industrializaci a modernizaci bavorského hospodářství.

Šumava zůstala pro mnoho vyhnanců důležitou součástí jejich identity. V roce 1975 začala dodnes živá tradice rodáckých setkání vyhnanců z farnosti České Žleby v Haidmühle. Iniciátorka setkání Anna Reitingerová z Neuthalu se v roce 1984 stala spoluzakladatelkou sdružení „Arbeitsgemeinschaft ehemalige Pfarrei Böhmisch Röhren/Haidmühle“, které v roce 1986 zřídilo v Haidmühle vlastivědnou světnici s mnoha exponáty k historii Českých Žlebů. Téhož roku převzala bavorská obec patronát nad vyhnanci z farnosti České Žleby.

Rekreační domy a stopy minulosti

Důležité změny přinesl konec komunistické vlády v Československu: v roce 1990 se mohlo rodácké setkání poprvé konat přímo v Českých Žlebech a zároveň začala obnova zničeného hřbitova. Na památku zničených osad a farního kostela byly osazeny pamětní kameny. Každý rok se v Českých Žlebech konají bohoslužby pod širým nebem.

České Žleby jsou dnes – i s mnoha rekreačními domy a několika hotely – ve srovnání s dobou před vysídlením německojazyčného obyvatelstva jen malou osadou, která ale stále nese stopy minulosti: na hřbitově, kde lze na náhrobcích dosud číst jména někdejších obyvatel, i podél vesnických cest, kde dodnes stojí ruiny zbořených domů.

Hřbitov v Českých Žlebech byl postupně obnoven.

(Foto: Der Böhmerwald)

Poprvé v rodné vsi otce: vzpomínka Heinze Pollaka

Osobní vzpomínku na ves připojil Heinz Pollak, který se rodnou vsí svého otce intenzivně zabývá. V životě každého člověka jsou podle něj dny, které se zvlášť vryjí do paměti. Pro něj je to neděle 1. července 1990 – den, kdy vstoupila v platnost dohoda o bezvízovém styku mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo. Už brzy ráno měl jasno: chce ten den do Českých Žlebů, do rodné vsi svého otce. O „d’Reahn“, jak lidé vsi říkali, slyšel od otce a příbuzných mnoho a z vyprávění si poskládal spoustu obrazů.

Hraničním přechodem Philippsreut projel bez problémů a krátce nato byl v Leimsgrubu. Když tam odbočil z hlavní silnice, stoupal v něm pocit známý z prvního rande: Jaké bude první setkání? Naplní se očekávání? Budou obrazy v hlavě odpovídat skutečnosti? Jak bude otcova rodná ves vypadat?

Heinz Pollak se intenzivně zabývá rodnou vsí svého otce.

(Zdroj: da Hog’n)

První dům po levé ruce si podle něj označení „dům“ už nezasloužil: ruina, cesta k ní zmizela ve vysoké trávě, na štítu chyběla prkna, část zdiva se zřítila, v patře zela okna bez skla. Na průčelí rozluštil vybledlý nápis „Fr. Lichtnecker, Schlosserei“. Jak se později dozvěděl, po vyhnání rodiny Lichtneckerových v domě bydleli Rumuni; od roku 1980 stojí prázdný a chátrá. O pár metrů dál konečně cedule „České Žleby“. Tam, kde na pohlednici, kterou měl s sebou, stálo řeznictví Smitka a hostinec Olzinger, se rozkládalo parkoviště, na němž nechal auto. To má být ta vesnice, ve které podle mnoha vyprávění kdysi kvetl život? Obklopoval ho jen žalostný zbytek toho, co ukazovala stará pohlednice.

Přísný řídící učitel Strunz

Text zažloutlého propagačního prospektu mu připomněl význam obce před rokem 1945 a staré fotografie mu pomohly s orientací. Budova na rohu u cesty dolů do Stožce musela být konzum – Fritz Robl z Volar mu kdysi vyprávěl, že v jeho patře krátce bydlel jako výpomocný učitel a že odtud bylo jen pár kroků do školy. Tvrzení starého přítele sedělo: na návrší šikmo naproti stála budova, v níž se podle stavebního slohu dala snadno poznat škola.

Řídící učitel Strunz prý byl velmi přísný, disciplína a dochvilnost pro něj byly nejvyšší principy. Heinz Pollak se dodnes usmívá nad anekdotou, kterou spisovatelka Rosa Tahedlová zachytila v jedné ze svých knih: ředitel jednou pokáral kolegy, že přišli do školy podle hodin na kostelní věži o minutu pozdě. Učitelé se bránili, že pro ně není směrodatná kostelní věž, ale úřední rozhlasový čas – a podle něj přišli přesně. Načež ředitel Strunz: „To nemohu nechat být. Pro naši školu platí čas kostelní věže, protože kdo ví, jak dlouho ten váš rozhlasový čas potřebuje, než se dostane z Mnichova do Českých Žlebů.“

„Před 75 lety jsem se v tomto domě narodil“

Bývalý obchodní dům Fehr pod školou znal z fotografie, na níž je jeho teta jako dítě u prvního svatého přijímání; snímek musel vzniknout kolem roku 1935. Ze školy se stal hostinec. A právě ve chvíli, kdy před ním stál, vyšel ze dveří bývalý rodák z Českých Žlebů Johann Kölbl, známější jako „Kajtanschmied“. Znali se už dlouho.

Kölbl mu ukázal, kde stál kostel svaté Anny a fara. Vraceli se ke středu vsi kolem dřevěné hasičské zbrojnice. Před svým domem, Kajtanovou kovárnou, kovář zvážněl: „Před 75 lety jsem se v tomto domě narodil, vyučil jsem se tu kovářskému řemeslu.“ Téměř s posvátnou úctou přejel rukou po umně kovaných pantech vrat kovárny a rozloučil se. Na jeho slova si Heinz Pollak vzpomněl o několik let později, když stál v Bischofsreutu u jeho otevřeného hrobu. Škola v Českých Žlebech, před níž se tehdy náhodou potkali, stojí dodnes. Hasičská zbrojnice a Kajtanova kovárna už léta ne – na jejich místě dnes stojí budova národního parku s restaurací.

„Vzpomínka na vyprávěné legendy“

Pak vstoupil sám na hřbitov. Mezi řadami hrobů se pásly ovce. Při pohledu na něj mu přišla na mysl slova expresionistického básníka Georga Trakla: „K slzám dojímá pohled na zpustlý hřbitov na pahorku. Vzpomínka na vyprávěné legendy.“ Na podstavci hřbitovního kříže je vytesán letopočet 1897 – kamenný kříž přežil dvě světové války. V koutě za zchátralou kapličkou označují bílé dřevěné kříže dětské hroby. Vzpomněl si na prastrýce, kterému zemřelo šest dětí v útlém věku, ale žádné z jejich jmen nenašel. Nenašel ani hrob pradědečka a prababičky z otcovy strany; pradědeček tu byl pohřben v roce 1944, prababička v roce 1947. Objevil jen náhrobek prababičky z matčiny strany: „Zde odpočívá Josefa Spannbauer, nar. 24. 1. 1878, zemř. 19. 5. 1940.“ Ze smaltového obrázku nad nápisem se na něj prababička usmívala.

Procházel dál mezi hroby, kolem převrácených náhrobků a rzí rozežraných železných křížů. Zaujaly ho dvě hrobky – rodiny Smitkovy a rodiny Bienertovy. O dobrých křenových klobásách z řeznictví Smitka a o Bienertově továrně na rezonanční dřevo ve Stožci otec často vyprávěl. V duchu se rozloučil s rodáky z Českých Žlebů i dalších osad farnosti, které v textu jmenuje jejich německými jmény – Steinköpfl, Schönberg, Guthausen, Schillerberg, Tusset (Stožec) a Neuthal: „Ačkoli se neznáme, byli jsme si právě docela blízko!“ Poškozená železná brána hřbitova za ním zapadla.

S množstvím různých dojmů a pocitů České Žleby opustil. Na konci vsi se ještě krátce zastavil a naposledy pohlédl na těžce poraněnou, téměř úplně zničenou ves, kterou mu pohlednice ukazovaly tak jinak. Znenadání se mu vybavily verše Huga von Hofmannsthala o bezejmenném stesku po domově, který tiše pláče v duši po životě.

Po první návštěvě Českých Žlebů následovalo mnoho dalších. Ves se mu dávno stala místem touhy. „Přeji si vroucně, abych ještě často mohl jít domů, i když to chození domů někdy cítím jako chození domů do ciziny,“ uzavírá Heinz Pollak.

Původní díl seriálu „Verschwundenes Behm“ vyšel v partnerském magazínu da Hog’n: Verschwundenes Behm (8): Die Sehnsucht nach „d’Reahn“. Autoři dílu: Heinz Pollak a Luděk Němec (výňatky z knihy „České Žleby – Böhmisch Röhren“, 2021). Seriál vzniká ve spolupráci s časopisem „Der Böhmerwald – Natur, Kultur, Geschichte“.

Děkujeme partnerskému magazínu da Hog’n za jejich dlouhodobou práci při dokumentování historie zaniklých šumavských obcí a za uchovávání paměti tohoto jedinečného kraje.