Pondělní glosa: Nabíječka

17. 8. 2026 Jitka Řezanková

Poslechnout článek

Od Ždáreckého jezírka přijel cyklista.
Nejdřív kolo.
Pak dlouho nic.
A potom cyklista.
Elektrokolo vypadalo, že stálo víc než moje první auto.
Karbon, elektronické řazení, displej, navigace, odpružení, světla. Na řídítkách telefon.
Zastavil a místo pozdravu se sebevědomě s olomouckým nádechem zeptal:
„Můžu si tu někde dobít baterku?“
„Kola?“
„Ne. Telefonu.“
Vytáhl powerbanku.
„Ta je taky vybitá.“
Podíval jsem se na jeho kolo.
„No a kolo má dvanáct procent“, jako by mi četl myšlenky.
„A vy máte kolik“? opáčil jsem.
Zarazil se.
„Co já?“
„Kolik máte procent?“
Zasmál se.
„Já tak tři.“

Vedle mě sedící Hubert vše sledoval.
„U Ždáreckého jezírka za krásného počasí se potkávali lidi ze Strážného, z Ruetů, z Filipovo i Zadního Středního i Předního, z Furstenhutu, Buchwaldu a i z Finsterau“ dodal.
„Až z Finsterau?“ podivím se dálce.
„Ano“.
Asi na obyčejném kole jezdili kluci z Finsterau okukovat místní holky, hledám důvod.
Hubert napsal o bývalých vesnicích a osudech Šumaváků, domů a přírody několik fantastických knih. Obětoval knihám kus svého života a ač není nejmladší, vypadá skvěle. Je to typický Šumavák plný energie.

Koukám na elektro a přemýšlím, co vše nabíjíme.
V ordinaci mám snad patnáct přístrojů, jež se musí nabíjet.
Telefon každou noc.
Hodinky každých pár dní.
Sluchátka.
Notebook.
Auto.
Kolo.
Powerbanku, kterou nosíme proto, abychom mohli nabíjet věci, které jsme zapomněli nabít.
Když má telefon dvacet procent, začínáme být nervózní.
Když má pět, je kdekdo opravdu hodně nervozní.
A když máme pět procent my?

Přitom uvnitř našeho těla máme několik bilionů buněk a v obrovském množství z nich pracují malé elektrárny.
Mitochondrie se jmenují.
Slovo, které většina z nás někdy slyšela ve škole a následně ho odložila někam mezi sinice a hlavní město Hondurasu.
Jenže bez mitochondrií bychom daleko nedošli.
Pomáhají z živin a kyslíku vyrábět ATP – univerzální energetickou měnu buňky.
Mozek ji nutně potřebuje.
Svaly ji bezpodmíněčně potřebují.
Srdce jí spotřebuje obrovské množství.
A protože různé buňky mají různou spotřebu energie, mají také rozdílné množství mitochondrií.
Tam, kde se hodně pracuje, jich bývá hodně.
A proto je v současnosti silový trénink jedním z velkých hitů kol longevity.

Přitom mitochondrie původně nejspíš vůbec nebyly naše.
Jejich předchůdcem byla před více než miliardou let samostatně žijící bakterie.
Jedna buňka ji pohltila.
Jenže místo obvyklého:
„Sežeru tě,“
následovalo:
„Nechceš tu zůstat?“
„A co budu dělat?“
„Energii.“
A vznikla jedna z nejúspěšnějších spoluprací v dějinách života.
Funguje dodnes. A funguje skvěle.
Mitochondrie mají dokonce vlastní DNA.
A tu dědíme prakticky pouze od matky.
Takže až vám někdy maminka řekne:
„Beze mě bys nebyl nic,“
nehádejte se.
Minimálně vaše mitochondrie stojí na její straně.

Mitochondrie mě zajímají ještě z jednoho důvodu.
Skoro dvacet let pracuji s lasery.
Laser si většina lidí představuje jako něco, co řeže, pálí nebo vrtá bez vrtačky.
Jenže světlo nemusí pouze ničit.
Při správně zvolené vlnové délce, výkonu a dávce může s tkání komunikovat úplně jinak.
Říkáme tomu fotobiomodulace. Možná jste už slyšeli pojem „červené světlo“.
Určité vlnové délky červeného a blízkého infračerveného světla /NIR/ mohou ovlivnit právě buněčné procesy mitochondrií a za vhodných podmínek i tvorbu ATP.
Jinými slovy:
Někdy laserem něco odstraníme.
A jindy světlem buňce jen pošeptáme:
„Pracuj a nech se nabít“.

V ten moment vzpomenu na Šubíra, neskutečného dobráka z jihovýchodní Asie.
Když medik potřeboval půjčit peníze, někdo šel škemrat, jak pes za Zdeňkem Srstkou na Strahov.
Druhým dobrákem byl Šubír. Měl obrovské srdce a studoval postgraduál na medicíně na téma : Mitochondrie.
Všichni mu neřekli jinak, než „Mitochondrie“.
Když jsem jej potkal, vždy se mu rozzářili oči a zajásal.
„Marku, ty muset pozdravovat v Jižních Čechách“.
„Budu Šubíre, budu“ a usmál jsem se.
„Já být v Čechách 5 let a mít sex dvakrát. Jednou v Prachatice a jednou Český Krumlov“ vždy zavzpomínal.
„Já milovat Jižní Čechy“.
„Budu, budu, Šubíre. Všechny“ a chechtali jsme se spolu jak utržený od řetězu.
A to neviděl krásy Ždáreckého jezírka.

Šla by teď udělat reklama na
skvělou technologii a nabíječku na dobití člověka, zavolejte, přijďte.
Ale to by bylo příliš jednoduché.
My všichni ale máme několik mnohem starších nabíječek a Šubír by mohl vyprávět.
Co mitochodrie mají rádi.
Spánek.
Pohyb.
Kyslík.
Rozumné jídlo.
Regeneraci.
A především pravidelné používání vlastního těla.
Když sval opakovaně potřebuje více energie, organismus se tomu přizpůsobuje.
Vznikají nové mitochondrie.
Ty stávající mění svoji funkci.
Celý systém se učí zvládat větší energetickou zátěž.
Tělo totiž není telefon.
Je mnohem chytřejší.
Telefon používáním vybíjíme.
Člověka může správné používání dlouhodobě udělat výkonnějším.

Cyklista mezitím seděl na Knížecích Pláních.
Telefon už měl v zásuvce a powerbanku vedle něj.
Kolo dostalo nabíječku taky.
Na stole tři kabely.
„Tak,“ řekl spokojeně. „Všechno se nabíjí.“
Za chvíli sbalil všechny věci, oblékl mikinu, nasadil helmu a vyrazil směrem Bučina.
Chvíli jsem za ním koukal.
Na displeji telefonu měl skoro sto procent.
Kolo už také něco dostalo.
A pak mi došlo, že jediná baterie, která se tam celou dobu nabíjela bez jediného kabelu, byl on sám.
Seděl.
Jedl.
Pil.
Odpočíval.
Smál se.
Dýchal šumavský vzduch.

Aby za chvíli mohl zase šlapat.
Možná jsme někdy posedlí nabíjením úplně špatných věcí.
Hlídáme procenta telefonu, kola, auta, hodinek.
Jen na displej vlastního těla se podívat neumíme.
Možná je to dobře.
Protože mitochondrie žádnou zásuvku nemají.

Jejich nabíječka se jmenuje život.

PŘEHLED 2026