← Zpět

Glosy Uzdravuje

Pondělní glosa: Pět procent

10. 8. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

Sedím na břehu malého jezírka na bavorské straně Šumavy.

Na kameni u nezvykle teplé vody poskakuje konipas horský.

Od jihu fouká osvěžující vítr.

Po hladině běží drobné vlnky a v každé z nich se odráží zapadající slunce.

Nevidím vodu.

Jen tisíce malých zlatých hvězdiček.

Najednou z jezírka vyskočí ryba. Možná deset centimetrů nad hladinu. Na okamžik se celá perleťově zaleskne ve slunci a zase zmizí.

Jako by ani nebyla.

Vítr se po chvíli uklidní. Hladina se pomalu vyžehlí. Modrá přechází do oranžové a zapadající slunce se na vodě rozlévá do dlouhého zlatého pruhu.

Zleva, od Annathalu, se z lesa ozve čeština.

Slyším je dřív, než je vidím.

„Ale co když je fakt země placatá?“

„Všechno nám celou dobu zamlčují.“

„Všechno je jinak. Podívej nahoru. Tohle jsou jasný chemtrails. Práškujou nás.“

Za chvíli se vynoří dva mladíci.

„Covid vůbec nebyl. Jen nás chtěli očipovat. Dobře, že jsme se nenechali.“

Mají na sobě moderní dresy. Brýle. Rukavice. Nášlapy. Hodinky měřící tep, výkon, převýšení, teplotu, rychlost a pravděpodobně i okamžik posledního soudu.

Jen obyčejný pozdrav se do výbavy nevešel.

„Ahoj,“ řeknu.

Jeden se na mě podívá ale neodpoví.

Zato se otočí ke druhému.

„A za to horko a sucho může Greenpeace a solární elektrárny.“

Přeji si, aby přestali mluvit a podobných chytristik mě ušetřili.

„Ségra byla tlustá jako prase. Na Ozempicu teď zhubla třicet kilo“.

Jezírko mlčí. Má mysl taky.

A pstruh se pro jistotu už neukáže.

Oba cyklisté po chvíli odjedou. Nejspíš jedou za Kikinou oslavit jimi právě vyhlášený konec klimatické změny.

Sedím tu zase sám.

Tedy s vodou, pstruhem, konipasem a mouchou, která mi stále sedí na koleni.

Čím dál méně rozumím lidem. Davu lidí.

Pod správným úhlem vidím skrz hladinu. Kameny. Rostliny. Ryby.

Pak se zase skloním.

A ve stejné vodě najednou nevidím vůbec nic.

Jen odraz blankytné oblohy. Překrásný efekt. Zrcadlení.

Stejná voda, jen jiný úhel.

Část energie se odrazí. Část projde. Část se pohltí. Část se rozptýlí.

Jeden paprsek projde tam, kde se jiný okamžitě zastaví. Něco téměř neovlivní, jinde předá veškerou svou energii.

Stejně jako tomu je u informace. Vstřebá se, někdy se odrazí, někdy námi celá projde bez jakéhokoliv vjemu.

Jako lidská emoce.

Jako závist. Jako zloba. Jako strach.

Uvědomujeme si vůbec, jak rafinovaně vlastně fungují sociální sítě?

Jejich klíčovým motorem totiž není pravda, ale sdílený strach, závist a potencovaná zloba. Pocit, že je všechno jinak.

Pamatujete, „sdílej, než to smažou.“?

Paprsek, laserová energie, informace ale třeba i empatie se chovají podobně.

Něco námi projde, aniž by to zanechalo sebemenší stopu.

A něco okamžitě reflektujeme zpátky.

I k tomu má každá mezilidská interakce jakýsi svůj práh shody. Nějaký základ, na kterém se musíme potkat, abychom mohli pokračovat dál.

Nemusíme mít stejný názor od A – Z.

Ale musíme se alespoň shodnout, že existuje nějaká společná realita, třeba na písmenech A, B a C. Něco, na čem se shodneme. Třeba , že je dnes 10. srpna 2026.

Když se neshodneme ale ani na tom, že Země je kulatá, těžko se potom pobavíme, co se děje s její atmosférou a klimatem, když nevíme, zdali je placatá. Když se neshodneme, že teploměr není nástrojem globálního spiknutí, obtížně diskutujeme o naměřené teplotě.

A když se neshodneme ani na tom, že v zubu nejsou tajně ukryté čipy, jen velmi těžko se domlouváme na jeho ošetření.

Před lety za mnou přišel kamarád.

„Potřebuji odvrtat horní sedmičku,“ řekl.

„Proč?“

„Dali mi tam čip.“

Chvíli mlčel.

„Sice jsi jeden z nich, co je dává. Jsi iluminát. Ale u tebe uvidím, co při práci děláš.“

„Cože?“ nevěřícně jsem vyvalil oči.

„Ty tu jsi jediný, kdo pracuje pod obrovským zvětšením. Chci zákrok živě sledovat. Čip vyndáš a zalepíš mi to něčím, v čem žádný další čip nebude.“

Dlouho jsem na něj zíral.

Čekal jsem, že mě někdo štípne a já se probudím ze podivného snu.

Nevěděl jsem, kde začít.

U anatomie zubu? U rentgenu ?

Ten práh, od kterého jsme spolu mohli mluvit, neležel nízko.

Neležel vůbec nikde.

Byla to nehratelná situace.

Za poslední týden jsem se na různých místech potkal několik takových lidí.

Jedni řeší, jak se v noci vůbec nadechnout, protože jsou obézní a tuk jim zužuje dýchací cesty.

Další mají tváře oteklé od zkažených zubů, ale zuby si vůbec nečistí.

Jiní hráli automaty a diví se, že jsou v exekuci. Jsou smutní a chtějí odstranit následek.

Všichni chtějí odstranit následek.

Ale příčinu?

O té slyšet nechtějí.

Příčina je obtěžuje hlavně tím, že se o ní mluví.

Mám jedno oblíbené video.

Laserový paprsek vstupuje do vody v průhledné skleněné nádobě. Skleničku nerozbije, ale ve vodě se jeho energie pohltí a vzniknou bublinky a z nich rázová vlna.

Nádoba zůstane nepoškozená.

Přitom energie uvnitř vody může čistit i místa, kam se žádný nástroj mechanicky nedostane. Při správném použití může pomáhat léčit a hojit.

Paprsek se nezměnil.

Změnilo se prostředí, do kterého vstoupil.

Jenže když je sklenička špinavá, část energie se odrazí pryč dřív, než stihne dorazit k cíli.

Možná je to stejné i s námi.

Když jsme rozbouření, vidíme hlavně odlesky.

Když jsme plní zloby, strachu a stále stejného příběhu, který si opakujeme, každou novou informaci jen odrazíme zpátky.

Nevidíme pod hladinu.

Vidíme pouze sami sebe.

A nejhorší je, že takové okno občas nosíme před očima úplně všichni.

I já.