Od kouře z francouzských požárů rubínově zbarvené slunce zapadá za špičky smrků napravo od Bučiny, nejvýše položené obce České republiky. Žilo zde 396 Šumaváků. 392 hlásících se k německé národnosti a 4 k české.
Opírám se o dřevěné zábradlí bývalé Pešlovy chaty a koukám k jihu. Na oranžovém obzoru zní zleva rozhledna na Heidelu. Vedle něj Hochstein. Někdy na něm vidím svítící hvězdičky, tedy turisty s čelovkami. Dnes jsou asi otočeni zády ke mi. Napravo tuším Alpy. Dnes nejsou vidět. Ne proto, že by tam nebyly. Jen se schovaly.
Vedle mě stojí Zdeněk. Má předívku Špunt. Znám ho dlouho a je to srdcař. Mám rád lidi s velkým srdcem. Moc.
Na Bučině prožil část života. Krajinu nezná z map. Zná ji podle toho, jaká je.
„Víš jak támhle vzadu jsou prameny Teufelsbachu?“ zeptá se mne a ukáže směr Siebensteinkopf. Tedy Sedmiskalí.
“Jasně”. Je to tam, kde mi v lese před moha lety odstranil větve, abych tudy mohl projet na kole aniž bych se nohou dotkl země. Tedy jehličí.
Na jednom svahu Stráže tady pramení Teplá Vltava. Udává se pod Černou horou ale prameniště je vlastně mezi dvěma horami. Mezi černou horou a Stráží.
Z jednoho svahu Stráže spoluvyvěrá Vltava a z druhé Čertova voda. Teufelsfbach.
Jedna řeka se stala symbolem celé země. A Smetana dle ní sepsal ikonickou skladbu, kterou už jsem na vlastní uši náhodně slyšel leckde na naší planetě.
O druhé říčce většina lidí nikdy nic neslyšela.
Jak zvláštní.
Obě se narodily na stejném místě.
Jen každá dostala jiný směr.
Jedna teče do Černého moře, kdežto druhá do Severního moře.
x
“Čertova voda vzniká ze sedmi drobných pramínků”, říká Špunt.
Jsou tak nenápadné, že by je většina lidí přešla, aniž by si jich všimla.
„V roce 2015 při šíleném suchu vyschly tři.“
Chvíli mlčí.
„Letos se ztratily už čtyři.“
Neříká nic víc a ani nemusí.
Ta dvě čísla řeknou všechno. Je strašné sucho.
Pér metrů pod námi se pomalu otáčí dřevěné mlýnské vodní kolo. Připomíná rodinu Kuffnerů a někdejší Kuffnerovu pilu. Strarý Kuffner měl 4 syny. A jeden po vyhnání z Čech zůstal ve Schwarzentalu pod Bischofsreutem. Přímo na hranici. Po roce 1989 dával tento vyhnanec práci mnoha Čechům. S Františkem jsme objížděli pohraničí a popisoval mi při nich různé příběhy i jeden z nich symbolizuje toto kolo na Bučině, které udělal syn Kuffner na počest své slavné rodiny.
x
Pod kolem je jezírko. A nad druhé.
„Před covidem jsem tu měl skoro pět set ryb“, říká Zdeněk.
„Pak jsme museli hotel zavřít. Lidé zmizeli. Zato přišla vydra. Z Teufelsbachu.“
Usměje se dodá.
„Nikdo jí neřekl, že je covid, ať nechodí”.
„Chodila z Bavor pytlačit a skoro vše snědla – nechala asi jen šedesát kousků.“
Pak se zadívá na proud vody.
„A každý den teď přemýšlím, kam vodu pustit. Je jí málo. Jestli na mlýnské kolo aby se točilo … nebo rybám do jezírka.“
x
Zavibruje telefon.
Kamarád z Indie. Vždy mi fascinuje, že mají posun tři a půl hodiny. Ne tři ani čtyři. Ale tři a půl.
Posílá video ulic pod vodou v Suratu.
„Zítra nejdou děti do školy.“
O pár minut později další zpráva.
Guna z Kuala Lumpur a další přívalové deště.
A tady, na Šumavě, stojíme nad sedmi pramínky a přemýšlíme, jak naložit s každou kapkou.
Svět je zvláštní.
Večer otevírám na notebooku specializované zprávy.
Meteorologové mluví opatrněji než dřív.
Klimatologové připouštějí, že svět se začíná chovat jinak, než jak ho znaly jejich nejdivočejší modely.
Vedle toho běží rozhovor o umělé inteligenci s šéfem OpenAI.
„Dosáhli jsme singularity“, říká. Ač hic, zamrazí mne. Vždyť tento strašidelný moment esa es predikovaly až někdy za tři až pět let…
x
Ještě před pár lety jsme věřili, že jednou dokáže spočítat téměř všechno.
A přesto dnes i ti největší odborníci stále častěji říkají obyčejné slovo :
Nevíme.
A čím jsou chytřejší…
…tím častěji je vysloví.
x
Druhý den přijde do ordinace pacient.
Má 200 kilo.
Ví, že ho váha zabije.
Ví to jeho žena.
Ví to jeho lékař.
Jeho budoucnost umíme předvídat téměř s jistotou.
Jeho srdce brzo vypoví službu. Neutáhne to.
A přesto dnes večer zase vyhraje jeho chuť jíst.
x
Tam, kde budoucnost téměř jistě známe…
…ji často ignorujeme.
A tam, kde ji neznáme…
…ji zoufale chceme předvídat.
x
Večer mi přijde ještě jedna zpráva.
Od Hanky.
Patří k těm lidem, kteří mi po každé glose napíšou pár vět a podělí se o jejich malou radost.
Tentokrát píše o svém Rockym.
Ač obří milovnice psů, nikdy moc neměla ráda čivavy.
Ale když jí ten malý pejsek nečekaně vstoupil do života, přijala ho.
A dnes ji zastavil cizí pán.
„Já čivavy nemám rád“, řekl.
„Ale ta vaše? To je první čivava, která neštěká a poslouchá.“
Usmál jsem se. Ne kvůli Rockymu. Ale kvůli Hance.
Protože mezi řádky bylo napsáno něco mnohem důležitějšího, než říkaly slova.
Rocky se nezměnil proto, že je čivava.
Změnil se proto, že měl vedle sebe člověka, který se mu věnoval a skvěle ho vychoval.
A možná je to stejné i s námi.
Nevybíráme si, u jakého pramene se narodíme.
Nevybíráme si, odkud vyvěrá náš život.
Ale každý den rozhodujeme, jak a co kudy poteče a zdali kolem nás budou srdcaři, nebo numismatici.
Když odjíždím z Bučiny, pořád myslím na Zdeňka, Lajlajiho, Gunu, Hanku.
Na sedm pramenů.
Na Teplou Vltavu.
Na Čertovu vodu.
Na přežranou vydru.
Na ryby.
Na Rockyho.
A najednou mi dochází, že všechny ty příběhy mají společné jediné.
x
Na začátku byly maličké.
Sedm nenápadných pramínků.
Malý rybník.
Jedna vydra.
Jedna čivava.
Jedno jídlo.
Jedno rozhodnutí.
Teprve čas z nich udělá řeku.
Řeka se nerozhoduje u svého ústí.
Rozhoduje se už u pramene.
A člověk také.
Jen tomu většinou porozumí až mnohem později.
MM
PŘEHLED 2026
