← Zpět

Glosy Uzdravuje

Pondělní glosa: Životnost

19. 7. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

Hrdě otevře pusu.

Sedm zubních implantátů.

Jeden za sedm tisíc eur. Dohromady skoro padesát tisíc euro. A většina z nich není starší než pět let.

„A teď bych chtěla ještě dva,“ říká Češka, která za mnou přijela z nitra Německa.

Vedle ní sedí tatínek, náš pacient. A už dopředu se za ni trochu přimlouvá.

„Jen jste drazí,“ dodává.

Koukám do pusy.

Vidím, že se moc nečistí.

A že se kouří.

Hodně.

„Jakou životnost podle vás mají vaše zuby a implantáty?“ ptám se.

„No přece navždy.“

Tady se na chvíli zastavím.

Existují totiž dvě úplně rozdílné věci.

První je tráva na zahradě. Posekáte ji a ona doroste. Některé tkáně v těle se zahojí. Třeba sliznice.

A pak je tu pozlacená váza po prapředcích.

Když ji rozbijete, můžete ji slepit. Můžete si dokonce koupit jinou. Krásnější. Dražší.

Ale už to nikdy nebude ta vaše původní váza.

Zubní sklovina nedoroste. Stejně jako nejde vrátit čas při vývoji dětského mozku, pokud jej v citlivém období zásadně ovlivníme digitálními technologiemi.

Zubní implantát může být fantastická náhrada.

Může.

Ale nemusí.

„Vy si myslíte, že když něco rozbijete a nahradíte to, bude ta náhrada navěky?“

Mlčí. „Ano“ dodá po chvilce.

„Když doma rozbijete deset váz po předcích, jak se asi budete chovat k jedenácté? K vaší jedenácté a mojí první?“

Podívá se na mě.

„Tatínek říkal, že jste drazí. Ale že to u vás funguje.“

Můžeme řešit cenu. Materiál. Laser. Mikroskop. Značku implantátu. Zkušenost lékaře.

Ale životnost zubů nezačíná v ordinaci.

Ona se ale znovu vrátí k penězům.

„Kolik tedy stojí jeden implantát u vás?“

V duchu kroutím hlavou. Navenek nehnu ani brvou.

„Kompletní řešení obvykle přes tisíc eur. Podle situace. Jaké implantáty máte vy?“

Vyvalí oči.

„Nevím. Nějaké italské.“

„Za sedm tisíc eur jeden – a nevíte jaké?“

„Já jsem za ně dala skoro padesát tisíc! A vy to máte sedmkrát levnější?“

„Stále si nerozumíme,“ říkám.

„Pracujeme laserem a pod mikroskopem. Používáme pravděpodobně nejkvalitnější švýcarské implantáty značky Straumann ne nějaké no-name špagety. My dodáme kvalitu naší práce. Ta ale musí být doplněna kvalitou vaší péče. Neřešte stále peníze, ikdyž jsme mnohokráte lacinější. “

„Chci u vás termín. Hned.“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože kouříte a nedostatečně čistíte. Implantovat vás teď nebudu.“

„Proč“

„Protože Vám to nebude fungovat. Budete neštastná. Bude Vás to bolet. Budete mít ty implantáty, co umí odejít.“

Někdy je nejdražší zákrok ten, který lékař udělá.

A někdy je nejpoctivější faktura ta, kterou vůbec nevystaví.

„Navíc vám ze současných sedmi implantátů pravděpodobně brzy odejdou dva,“ dodávám.

Vytřeští oči ještě víc.

„Jak odejdou? Kam?“

To je na implantátech zvláštní. Nemají nožičky, a přesto dokážou odejít.

Vzpomněl jsem si na kamarádku.

Když jsme se nedávno po letech potkali, plakala. Zemřel jí manžel.

„Na co?“ zeptal jsem se opatrně.

„Rakovina plic. Malobuněčný karcinom. Za dva roky bylo po něm.“

A pak dodala :

„Ale mohl si za to sám. Kouřil padesát cigaret denně.“

Slza jí tekla po tváři přesně podél nosu. Jako když Ester Ledecká pustí na svahu stopu, kterou už nejde vzít zpátky.

Její manžel nikam nešel a přesto odešel.

Snažil jsem se změnit téma.

„A Jakub? Tvůj syn?“

Najednou se rozzářila.

„Ten je skvělý. Je úplně nahoře. Třetí pozice v korporátu. Neskutečně šikovný.“

„V jaké firmě?“

Na sekundu se zarazila.

„Philip Morris. Znáš ji, ne?“

Zalapal jsem po dechu. Kdo by neznal největšího výrobce cigaret na světě.

Někdy člověk ani neví, kde přesně stojí. A co všechno drží v ruce.

Můj milý pacient Václav, člověk s neuvěřitelným přehledem a starým šlechtickým rodem za zády, mi jednou řekl:

„Máme zábavu, my mezi sebou hledáme kurvítka. Věci, které se úmyslně dávají, aby se něco po čase zničilo. Teď jsem jedno kurvítko našel. “ říká vítězně.

Rozebral doma nefunkční kávovar. Uvnitř bylo sedm koleček. Šest plastových, jako nových.

A to sedmé – papírové. Z kartonu.

Odešlo právě toto papírové.

„Klasické kurvítko,“ usmál se hořce.

A mně tehdy došlo, jak zvláštní svět jsme si postavili.

Dostaneme do správy dům, město, vztah, les, vlastní tělo. A místo abychom je chránili, zvelebovali a pokud možno předali co jde, další generaci, udržované, zvelebované, přemýšlíme, jak vydělat na tom, až se něco rozbije.

U zubů a implantátů je kurvítkem pak naše vlastní chování.

U měst někdy systém, ve kterém je výhodnější blbě opravovat stále znovu než jednou pořádně.

Z cizího přeci krev neteče.

A přitom dlouhá životnost je jedna z nejkrásnějších věcí, o které se můžeme maximálně a poctivě snažit.

Nejen řešit peníze, kolik něco stojí. Teď.

Co alespoň přemýšlet, kolik nás to bude stát za deset let. Celkem. Kolik oprav, času, bolesti a dalšího materiálu si to vše v celku vyžádá. A co po nás jednou zůstane.

Po dentální hygieně se mě paní zeptala:

„Proč jste tak levní? Zaplatím Vám ráda víc, ale ty implantáty mi už prosím udělejte“

Usmál jsem se.

„Ne, neudělám. A pamatujte si, vše není o penězích“.

Paní si ještě chvíli počká.

Než pochopí, že životnost se za peníze koupit nedá.

Až pochopí, co jsou to kurvítka.

A hlavně až přetaví slova ve skutky.

Životnost totiž nezačíná u lékaře.

Začíná u každého z nás.

Protože ruku na srdce — největším kurvítkem pro planetu, přírodu i pro sebe sama je…

člověk.