Pondělní glosa: Energie

27. 7. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

V pondělí ráno přijela z velké dálky pacientka.
Čekal ji mnohahodinový, vysoce specializovaný zákrok, kvůli kterému cestovala právě k nám. V ordinaci bylo všechno připravené. Špičkové materiály, mikroskopy, lasery, další top přístroje i smluvená laboratoř. Desítky milionů korun investovaných do technologií. A především tým – mnoho perfektně sehraných lidí a věcí, které musí v jednu chvíli fungovat jako jediný celek.
V pondělí k nám navíc přijíždějí stážovat další lékaři, kteří sledují jak co děláme.
Všechno se postupně zkoncentruje do zvláštního klidu. Jako orchestr, který už sedí na svých místech, naladil nástroje a čeká, až dirigent zvedne ruce.
Naše pódium má jednu unikátnost. Hlavní herec je současně jediný divák.
Pacient celý výkon sleduje v přímém přenosu na obrovských obrazovkách pod obřím zvětšením.
Když prolítne zorným polem moucha, máte pocit, že vám před nosem právě prolít orel.

Někteří lidé vstoupí do ordinace a je to, jako by s nimi přišlo hřejivé slunce. Jsou klidní, rozzáření, důvěřují, usmívají se a vyprávějí vtipy. Přinášejí s sebou fantastickou energii.
Takové pacienty zbožňujem.
Ve zdravotnictví jsme totiž propojeni mnohem víc, než si lidé myslí. Nervózní lékař znervózní pacienta. Nervózní pacient rozhodí lékaře. Stačí jedna vystresovaná sestřička, podebraná recepční, kyselý laborant nebo arognatní servisní technik a během několika minut se změní atmosféra celého prostoru.
Emoce jsou nakažlivější než chřipka.

A pak před dům přijela bílá dodávka s nápisem obří energetické firmy. Vystoupil z ní muž a bez jediného varování vypnul proud.
Ne jedno světlo.
Veškerý proud.
Vypnulo se úplně všechno.
V jediném okamžiku ztichly odsávání, kompresory, monitory s propočty na rentgenech a CT, světla, autoklávy, motory, mikroskopy, lasery i všechny křesla s pacientama. Uprostřed výkonů.
Jen lidská krev tekla dál bez ohledu na vyplou elektřinu.

Napadla mě zvláštní otázka:
Kde končí technický problém a kde začíná odpovědnost? Nejen morální ale i hmotná. Nejen u firmy ale i u politiků. U úředníků.
Je morální vypnout soukromému zdravotnickému zařízení elektřinu bez sebemenšího upozornění?
Ne kvůli nám.
Ale kvůli lidem.
Kvůli pacientovi, který leží důvěřivě a bezbranně na křesle a potřebuje pomoc. Proto jsou u nás.
Kvůli času, který už nikdo nevrátí.
Ekonomickou ztrátu ani nepočítáme ač pro jisté lidi jsou peníze vždy až na prvním mistě.

Kde vlastně leží ona morální hranice rozhodování a odpovědnosti v rozličných oblastech?
Dovolil by si někdo bez oznámení vypnout na celý den proud třeba firmě která nemá desítky zaměstnanců jako my, ale stovky? Nebo si to dovolí i tam a podnik musí mít tisíce zaměstnanců, aby někoho napadlo zvednout dopředu telefon?
Anebo mění situaci, když se jedná například o firmu, vyrábějící věci pro armádu, jež poté pomáhá zabíjet lidi? Této firmě se státním zájmem se zavolá a jiné, která ty nemocné životy pomáhá dát do pořádku, nezavolá?

Nevím.
Jedno se ale ukázalo jasně a rychle.
Krize je zvláštní zrcadlo.
Neukáže, jací bychom chtěli být.
Ukáže, jací skutečně jsme.
Jedna paní během několika minut dokázala vulgárně urazit úplně všechny kolem sebe.
Důvod? Že jsme jí nedali dopředu vědět, že nepůjde eletrika.
Přitom nikdo z nás proud nevypnul a nikdo nás ani nevaroval. Nevědeli jsme to.
Ten, kdo jej vypnul, se neobtěžoval omluvit a to ani později. Natož nějaké odškodné.

Ve čtvrtek jsem pak po skoro dvaceti letech potkal člověka, kterého jsem do té chvíle nikdy osobně neviděl ale občas jsme si psali a vedli dlouhé debaty o společnosti, přírodě, politice, korupci a bezpáteřnosti.
Celých těch dvacet let jsme si každý po svém snažili držet, v tom, co děláme, rovnou páteř.
On nikdy nepodlehl davu. Naopak se před mnoha lety postavil sám, fyzicky a s transparentem, proti mohutnému davu, kde byl fyzicky téměř lynčován.
Nepodlehl mámení peněz ani investorů.
Nepodlehl funkcím ani touze po moci.
Nepodlehl slávě, popularitě ani možnému společenskému vyššímu postavení.
Jeho páteř je v mých očích jak podle pravítka. Muzejní kousek člověka s rovnou páteří.

Jsou zkrátka lidé, kteří jsou zakořeněni jako tisícileté sekvoje a neohýbají se podle směru větru. Takových lidí si vážím ze všech nejvíc.
Po tříhodinovém rozhovoru s ním jsem byl nabitý jako elektromobil po noci u rychlonabíječky.
Jen je to jiný druh energie.
Ne ta ze zásuvky.
Ale ta lidská.
Stanislavu Grossovi se připisuje vzpomínka, že mu Miroslav Kalousek jednou s úsměvem řekl: Čím větší lumpárny spolu uděláme, tím větší přátelé z nás budou.
Možná je to vtip. Možná hořká pravda.
Protože ani přátelství, blízkost a pocit sounáležitosti nejsou automaticky dobré. Záleží také na tom, co lidi spojuje.

Věda dnes ví, že štěstí ani nenávist nemají jeden jediný hormon.
Oxytocin už dávno není označován pouze jako „hormon lásky“. Přesnější je chápat ho jako hormon sociální vazby. Pomáhá nám rozpoznávat, koho považujeme za svého — a koho už ne.
Posiluje důvěru, spolupráci a ochotu pomáhat. Současně však může zesilovat odstup vůči těm, které za „své“ nepovažujeme.
Ani nenávist nemá svůj jediný hormon.
Je to prostě stav.
Směs dlouhodobého stresu, kortizolu, adrenalinu, přetrvávajícího hněvu, opakovaných negativních myšlenek a stále stejného příběhu, který si člověk vypráví sám sobě. Namlouvá si ho sám sobě až mu skálopevně věří. A báji i posouvá a ohýbá dál, podlé svého ega.
Mozek se v tom doslova naučí žít.
A právě proto jsou negativní a toxičtí lidé tak nebezpeční.
Ne proto, že mají jiný názor.
Ale proto, že dlouhodobě mění chemii vlastního mozku — a často i mozku lidí kolem sebe.

Možná proto dnes mnohem víc než dřív přemýšlím, koho si pouštím do života.
Ne proto, že bych chtěl žít v nějaké umělé pozitivní bublině.
Ale protože stejně jako si hlídám, co jím a co piji, začínám si bedlivě hlídat také to, čím krmím svou mysl.
Negativita je rovněž potrava.
A stejně jako může špatné jídlo pomalu ničit tělo, mohou špatné informace a toxická společnost pomalu ničit duši.

Projekt Uzdravuje ukazuje, že není důležité být neustále šťastný.
To by ani nebylo normální.
Důležité je nenechat v sobě dlouhodobě bydlet zlobu, nenávist, chtivost, závist, pýchu a zášť.
Je to jen další varianta našeho NE.
A v dnešní době je možná mnohem důležitější vědět, čemu říci NE, než slepě přikyvovat všemu, co se nám nabízí.

Jeho Svatost dalajlama to vyjádřil před pár lety takto:
„Kamkoli přijdu, vnímám sám sebe jako jednoho z osmi miliard lidí, kteří dnes žijí. Fyzicky, duševně i emocionálně jsme si podobní. Od narození všichni toužíme po šťastném životě a máme na něj právo.
Mnozí z mých přátel však sdílejí názor, že současné vzdělávací systémy dostatečně nepřipravují lidi k většímu soucitu, který je jednou z podmínek štěstí.
Jako lidský bratr se snažím lidem připomínat, že každý z nás v sobě nese semínka lásky a soucitu.
Mít chytrý mozek totiž nestačí.
Potřebujeme také vřelé srdce.“

Po minulém týdnu opět více cítím, že energie, která rozhoduje o našem životě, možná vůbec neproudí dráty.
Proudí mezi lidmi.

PŘEHLED 2026