Bouřka když nebouří, umře
Za deštivé neděle se prodírá lesem za penzionem Babůrek pohřební průvod. Neseme k vodopádu na Lčovickém potoce urnu s ostatky samotářky Martiny. Déšť zvolna ustává a najednou problikne slunce. Obloha se čistí, celá zblankytněla. Je nás pět, maminka Martiny, její bratranec, který přijel až z Bratislavy, věrná Martinina kamarádka Pavla s přítelem Petrem a já. Nevíme, jak urnu otevřít, není to tak snadné, musíme víko prorazit. Maminku napadlo vysypat popel přímo do tůňky, ale Pavla připomene, že Martina chtěla tím vodopádem projít jako branou. A tak se i děje. Popel stéká s vodopádkem a kreslí v tůni rozšiřující se mapy. Na hladině se objeví bublinky. A jak do nich slunce svítí, odrazí se hned dvakrát, z vnější strany a pak z té vnitřní. A spodní okraj bublin doplní rozverného zářícího smajlíka. Co bublina, to smajlík. Cestou zpět se opět zatahuje. Sedíme s Pavlou a Petrem pod střechou Najmanky, popíjíme pivo, vzpomínáme na Martinu, déšť houstne.
Nahýbáme si z lahváčů –
hovor nahradil
šum deště.
Tento večer trávím na Najmance ještě sám. Rozkýval jsem kyvadlo pendlovek, ale rafičky jsem nechal tak, jak byly. Tikot hodin se mísí s šumem nočního deště. Vzpomněl jsem si na kamarádku, hluboce věřící ženu, která mi občas sděluje své radostné pocity po svátosti smíření, jak se těší na modlitbu a na setkání s
Bohem během svatého rozjímání. A pak plynule přejde k erotickým představám. Náš erotický dialog se stupňuje, zdá se, že ho přestáváme mít pod kontrolou. Přitom si stále vykáme. „Kdyby mi bylo dvacet let, měl byste mě.“ A vzápětí zlom. Dost! Dost! Dialog se opět stočí k náboženským představám, k půstu, modlitbě, mši svaté. Doporučuje mi svého oblíbeného zpovědníka. Radí mi jet do Medjugorje, prožít obrácení. Ale co ty protuberance sexu?
„Démoni si spolu rádi povídají,“ vysvětlí to. I já je teď slyším. Skutečné si povídají i v šumotu deště, jenž zapadá do srsti lesa.
***
Deštivá noc
Odešlas uprostřed hluboké noci,
v okně se načaté víno rdí,
v mracích se jenom déšť urodí.
Z lesa zní tikot. Čas houpe se v bocích.
Kde hranic tma nemá, je ztracen i věštec,
v kamnech se proměnil v popel svět.
Dar s darem se míjí. Ty uprostřed
noci jsi zmizela v převleku deště.
***
V noci jdu poslepu ke schodům sestupujícím z podkroví do přízemí ke vchodovým dveřím. Jsem totiž líný zapálit si svíčku. Každým krokem tápu jak slepec, opatrně před sebe kladu chodidla. Konečně nahmátnu první schod. Hlavně neuklouznout. Ale třebaže se soustředím, noha mi uklouzne a už se řítím po schodech dolů. Hlavou vrazím do stěny, až se mi zajiskří před očima. Přepočítávám kostrčí všechny schody a pak ležím dole a hekám. Ale zdá se, že mi tělo drží pohromadě. Je to malý zázrak.
***
Kráčím ranním lesem. Lhostejný k hustému dešti přijímám ty kapky jako dar. Brzy jsem promočený. Po kůži mi leze kloš jelení. Ne a ne ho setřást. Rozmáčknout tu potvoru také nejde. Kdyby to tak nešimralo, nechal bych ho být. Celý svět bych nechal být, ať si čas dělá, co se mu zlíbí. A přece nenechám. Mezi klacíky poskakuje mladý skokan, patrně skřehotavý. Chci ho vyfotit, ale neposedí. Honím ho s foťákem jako nějakou jurodivou fotomodelku. Nakonec ho chytám do dlaně a vida, tady se na chvíli zklidňuje. Mezi kořeny a skrze pařezy prokvétají plameny oranžových krásnorůžků lepkavých. V šeru hustých smrků svítí. To zemský oheň se tlačí ven na povrch.
***
Přijíždějí vnoučata. Pro jistotu odnáším žebřík na půdu, ta větší, nejstarší, šestiletá, tam rok co rok leze se svým stejně starým bratrancem a dělají tam všelijakou neplechu. Čtyř a půl letá Anička to komentuje: „Na půdu nevylezou. Není tam žebřík. To by museli být lezliti. Slimáci.“ Pak povídá dál: „Jako malá holka chtěla jsem závodit hodně daleko, a víš, na co jsem chtěla závodit? Auto, co jelo hodně rychle a nechtěla jsem ho držet.“ Pak ji vzpomínka odnese jinam: „Babička, když jsem nemocná, říká mi chudáčku. Nebo miminko. Copak jsem mimino? Co je to za babku?“ Nakonec rozvíjí tuhle zajímavou úvahu: „My jsme se taky narodili. To bylo všechno jiný. A babička nám cestou uvařila polívku. A berušky taky rodí? A červ když rodí, miminka okoušou ty houby a to je na tom hroznýho.”
***
Po několika dnech déšť konečně ustává. Slunce pálí už od rána. Okapem propadávají do sudu okřídlení mravenci. Slavnost se mění v tragédii. Na ostrovech zmítajících se křídel a nožek se drží zbylí přeživší. Jdu pro naběračku, snažím se ty zoufalce zachránit, ale vždycky tak nešikovně zavadím o okap, že jím na hladinu sjedou další mravenci jak po skluzavce a mohu začít znovu. Je to nekonečná práce. Večer s Dominikem rozděláváme oheň. Tu si Dominik všimne mláděte ještěrky. No ano, tady na kládě, která slouží jako sedadlo při táboráku, se sluní rok co rok. Vzácné místo. Teď je večer, paprsky už jsou šikmé, ještě hřejí. Za chvíli se slunce schová za les. Ještěrky jsou obezřetné, stačí náš nepatrný pohyb a hned mizí pod kládou. Některé jsou už větší, dokonce vidím na jejich bocích počínající zelené zbarvení samečků. Jiné jsou úplně malinké, jsou to ještěrčí miminka s velkou hlavou. A pak už se slunce propadá lesem na západě. Mraky se zbarvují do okrova a brzy se rozpouštějí. Obloha je úplně jasná. Mají létat Perseidy. Nespatřím-li letos jedinou Perseidu, může to být tím, že jich nejsem hoden, nebo mi prostě slábne zrak.
V noci stojím sám pod temnou oblohou. Dlouhé minuty marně čekám. Dochází mi dnes poprvé: ani možnosti zastavit se a začít zase znovu nejsou neomezené. Jednoho dne bude dobráno. Žádný nový začátek nám už nabídnutý nebude, jen definitivní konec. Nakonec si jednu Perseidu vyprosím krátkou modlitbou. Jen tak se v hlubokém tichu mihne, jako by na obloze krotitel švihl Pegase. Ale poezie mlčí. Už ji nepopoháním. Je to stejné jako s deštěm, s kroužícím kánětem, které jsem pozoroval nad loukou, se stékajícím lidským popelem. Vzpomínám na dávnou karpatskou moudrost, kterou zaznamenal Jaromír Tomeček ve své knize Doteky ticha: Doma, v mládí, daleko od polonin, mě učili, že co mohu učinit dnes, nemám odkládat na zítřek. Ne, říkal Logojda, stokrát ne, co nemusíš udělat dnes, s tím nespěchej, všechno musí uzrát jako kukuřičný klas: jitro je moudřejší večera. Která z denních zpráv umí rozedranou lidskou duši utišit tak jako ta prostá věta pastevce Logojdy.
***
Na okno svítí slunce, v jeho šikmých paprscích leze po skle lumek, ostře se rýsuje na pozadí tmavého lesa. Vybírám z kamen popel. Je k nerozeznání od popela Martiny. Všichni jsme popel a v popel se obrátíme. Odpoledne se po sedmi dnech vracím do civilizace špinavý jak prase. Sjíždím na kole, v zadním kole mám prasklý drát. Přibrzdím jen Na Koreji, dám si dvě piva a pokračuju domů. V chodbě se třepotá rehek, asi letošní mládě, které už ale dobře létá. A tak ho chytám, aby se nepobil o skleněné dveře na terasu jako naše duše o iluzi svobody. Je v tom cosi slavnostního držet ve dlani ten malý opeřený život. Otevírám dlaně, odlétá radostně houpavým letem. Pak se zvedl průvan a roztřískal okno. Míjí nás mohutná bouře. Límec kumulonimbu se naklání až k nám, ale na střechy Vimperka dopadne jen pár obřích krůpějí, které zasáhnou i mně, zatímco vyndávám u kontejneru na sklo z rámu okna střepy. Po bouřce jedeme s vnučkami k Pravětínskému potoku. Vzaly si s sebou nádobíčko pro panenky a stále mi nosí různá blátivá kafíčka a polévky. Na východě duní nová bouře, zřejmě ta, která spustila obří kroupy na Vlachovo Březí. Šestiletá Emička se bojí. Ale Anička to vidí jinak: „Bouřka když nebouří, umře.“
Text a foto: Roman Szpuk
Fotografie:
1) Krásnorůžek lepkavý
2) Dutohlávka červcová
3) Střep v lese
4) Svíce
5) Skokan skřehotavý
6) Mládě ještěrky
7) Zátiší kufru s Leninem
8) Lumek
9) Popel Martiny
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
