Miniatury: Stín krkavce

   Stín krkavce

   Sešli jsme se na Najmance na brigádě. Bude se malovat a ještě dělat dříví na nastávající zimu. Je tu majitel Jára, jeho nová přítelkyně Mirka a šestnáctiletý Luboš, nevlastní syn Járova kamaráda Martina. Zbytek účastníků má dorazit až zítra po poledni. Mirka vaří, přináším v bandasce od pramene vodu, pak s Járou a Lubošem stěhuju nábytek ze sednice do okolních místností. Poté se my tři pouštíme do seškrabávání staré malby.
   Kolik navzájem se překrývajících maleb se objevuje pod mojí špachtlí! Pod bílým vápnem se ukazuje okrový nátěr vyzdobený válečky, úplně vespod je ještě několik blankytně modrých vrstev. A pak už jen omítka. Některé části opadávají samy, stačí zabrat trochu špachtlí, jiné je třeba trpělivě drhnout. Vznikají abstraktní kompozice, jako když se z reklamních ploch strhávají plakáty. Části malby se snášejí na podlahu stejně jako listy ptaček dopadající za oknem na zem. Připomínáme japonské herce s výrazně bílým make-upem.
   Před polednem přijíždí i Ivoš Stehlík z Volar, kdysi dřevorubec, nyní zemědělec, nakladatel a básník. Omluvil se, že nám nemůže pomáhat příliš dlouho, protože očekává vzácnou návštěvu. Vytáhl z auta motorovou pilu a vydal se do lesa kácet soušky. Jára mě poslal s ním, abych nosil klády k dřevníku. Jsem rád, že se vyhnu práci v místnosti, která je plná vápnitého prachu. Odcházím tedy za Ivošem a vychutnávám čistý vzduch. Ivoš mi řeže dvoumetrová polena, se kterými ani nehnu, natož abych je někam odnesl. Nakonec svolí a nařeže mi je na půl. Jenže v zápalu práce postupuje stále hlouběji do lesa, až mám pocit, že se zastaví někde na Kamenné hoře.
   „Dělám to podle sebe,“ dodává omluvně, když vidí, jak se vracím pro další náklad stále nejistějším krokem. Vybavuje se mi báseň z jeho poslední sbírky Mísení krve.

Tak co bych vlastně ještě chtěl.

Jsem ještě plný síly,
jíst a milovat mi chutná,
mohu dýchat,
srdce mi bije,
nohy mne spolehlivě nosí,
mám všechny prsty na rukou,
dobře slyším,
vnímám vůni svojí ženy
a moje oči
se těší z každého detailu
její tváře.

Je mi osmapadesát let,
dožil jsem se vnoučat,
zapomínám, ale jde to,
dokážu pracovat
od kuropění do setmění
a každý den velebím Boha
za to, že jsem
a že i svět je.

***

   Nesu klády pomalu a rytmicky k dřevníku. Otlačená ramena bolí a nohy se mi pletou do klacků, které tu zůstaly po prořezávce. Teď tedy opravdu vím, co to znamená, když někdo někomu hází klacky pod nohy. Co chvíli se mi rozvazují tkaničky. Tyhle body se mi rozpadnou dříve, než naučím tkaničky poslušnosti. Navíc se mi staví do cesty jako zpestření dva mohutné kamenné valy. Je to tak trochu cross country pro lesní dělníky.
   Druhý den se na Najmance objevila výrazná posila: Járova dcera Bětka s přítelem Honzou a kamarády Lenkou a Petrem. Mají s sebou border kolii Windy. Fenka leží v trávě a číhavě mě pozoruje. Před mýma nohama leží větev. Aha, napadá mě, chceš, abych ti ji hodil. A tak se shýbám a už Windy běží za letícím klackem. Zachytne ho ve vzduchu a přináší mi ho. A znovu si lehá do trávy a čeká. Po nějaké chvíli jsem už unavený. Nechce se mi stále zvedat ze židle a shýbat se. Windy to vycítí, přiběhne ke mně a položí mi větev blíž, až na dosah. A když ani pak nereaguju, hodí mi ji rovnou na nohu. Bolí mě ruce z práce, sotva dohodím od chalupy na cestu. Co psy na aportu tak baví? Snad hozený předmět považují za živou bytost. A co teprve když se klacek odrazí od země a dělá salta, jako by psovi opravdu unikal? Teprve pak je to zábava. Windy pak s klackem v mordě oběhne přede mnou kolečko a znovu ho mám u nohou. Je to nekonečné.
   V noci vniká svit měsíce do horní místnosti. Mládež spí, jen Windy zvedne hlavu, když jdu ven močit. Palouk před chalupou je zalitý matně bílým svitem. Pak uléhám, ale do špatně prokrvených rukou se mi dává křeč. Nechám pravou ruku viset z postele k podlaze. Windy přileze ke mně, hladím její srst a ona přitiskne hlavu na moji ruku. V místnosti je ticho, nikoho neslyším ani oddechovat, mladí lidé ještě tak nechrápou.

***

   Vstávám se světlem a čtu si výklad Ježíšova horského kázání od Petra Beneše. Dostal jsem se k textu o čistotě oka. Nějak to souvisí s prostotou vidění, s okem jednoduchým, píše Beneš. Ten přívlastek haplús ve spojení s okem je etymologicky snad vysvětlitelný jako něco bez záhybů a složenosti.
   Zvedám od knihy hlavu. Vchodovými dveřmi vidím Járu a Mirku. Znehybněli v objetí. Stojí venku v přízemní mlze, nevnímají nic kolem sebe, jen vzájemnou blízkost. Nechci je rušit, raději znehybním také a jen se dívám. Není to šmírování, mám účast na něčem tak prostém a přitom hlubokém. V jejich objetí se ukrývá pradávná touha ženy a muže stát se jedinou bytostí.
   Slunci už trvá déle, než se přehoupne přes ohraj lesa na jihovýchodě. Sedíme u stolku přímo pod korunou plané třešně. Kolik je kolem rosy! Kape na nás i z listů nad našimi hlavami, krůpěje nám dopadají na hlavy i na Mirčinu výbornou mrkvovou pomazánku. Jára nám všem nabízí své už hodně uleželé syrečky. Nakonec neodolám. Nemám naštěstí dobrý čich, mohu vychutnat jejich ostrou chuť podpořenou ještě nakrájenou cibulkou. Pak Mirka vstane od stolu a za ní dopadne list do šálku s čajem.

Ráno –
nad nedopitými sklínkami
bloudí vosa.

***

   Každý večer, když se setmí, rozdělávají mladí oheň. Staví na něj grilovací kámen, zatím co v lese okolo nás se ozývá postupka kulíška nejmenšího. A pak se za lesem rozlije svit vycházejícího měsíce. Grilujeme naložené maso, burgery i zeleninu. A pak jeden po druhém hrají na kytaru, zpívají. Jsou to většinou trampské písničky. Jára a Mirka otevřeli láhev vína, upíjím a doprovázím kytaristy i zpěváky na bubínky. Propadám se do příjemné únavy, nechávám čas volně plynout, jen plameny ohně stoupají k obloze, jak je jim určeno od nepaměti.
   Máme před sebou poslední čtvrtý den. Jára není spokojen ani se dvěma nátěry, bude to chtít ještě třetí, hlásí. Přijíždí další pomocník s motorovou pilou, Bohouš, sto patnáctikilový silák. Kácí u valů suché břízy. Sedím vedle něj v chumelenici pilin. Vlečeme pak klády spolu, on je nakládá na kolečko, já si je pokládám na rameno.

Na rameni kláda –
přes cestu mi přeletěl
stín krkavce.

   Pak štípu dříví a ukládám je s Honzou ke stěně dřevníku. Zbyla na mě největší sekera Fiskars, těžký ale jinak skvělý nástroj, s něčím takovým jsem ještě dříví neštípal, ale už mi nezbývá energie ani k tak jednoduché práci. Přitom jak se čas krátí a blíží se další večer, tempo se zrychluje.
   Vracím se na kole do Vimperka. Stačí malý kopec a raději kolo tlačím. Zastavuju se na Kramatech. Panuje tu takřka ještě letní atmosféra, v nepřirozeném horku stojí u hráze ve vodě žena s malým chlapcem, muž sedí vedle nich na zemi. Na mém břehu postává kroužek mladých. „Ukaž motýla,“ vyhrnuje chlapec kamarádovi rukáv. A kamarád se pochlubí tetováním i na druhé paži. „A co máš ještě?“ zajímá se jedna dívka. Chlapce tím uvede do rozpaků. Asi má tetování na intimních místech, protože dívka odpovídá: „Tak já se nebudu dívat.“

Text a foto Roman Szpuk


1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky