Miniatury: Kolikrát jsem spadl

    Kolikrát jsem spadl

   Při sjezdu z Kramat mě překvapuje modrý přísvit stinných květin. Je zrovna čas dřípatek, tak zastavuju, kolo pokládám mezi krajnici a příkop a lehám si na břicho, abych pořídil pár fotek. Hledám roztřepené šaty květů, jako bych chtěl nahlédnout ženě pod sukničku, pátrám po modři prozářené sluncem, i do příšeří lesa totiž vnikají sporé paprsky a lákají snít pod něžnými paraplíčky. Tu zastavuje auto. Řidič zařadí zpátečku a couvá až ke mně. Ptá se mě, zda je vše v pořádku, zda jsem nespadl nebo jestli se mi neudělalo slabo. „Ne, jen tu fotím dřípatky,“ uklidňuju řidiče. Je to starší chlap, tak mu děkuju, že zastavil, to přece v dnešní uspěchané době není nic samozřejmého.

***

   Kolikrát jsem spadl! Nejdivočeji, když mě vezla sanitka z českobudějovické JIPky. Ještě před odjezdem mě nadopovali benzodiazepiny, abych se zbavil úporných bolestí. Ale léky neúčinkovaly dlouho. Ležel jsem v sanitce na lůžku a bolest se dostavila s takovou prudkostí, že jsem se začal svíjet, až jsem se sesunul na podlahu. Ležel jsem tam bez možnosti se nějak vzepřít, natož posadit. Volal jsem na řidiče, ten zabrzdil, a když zjistil, že mě na lůžko zpět nedostane, řekl jen: „A jsme v lese.“ Navrhl jsem mu, že zůstanu ležet na podlaze a nějak se zachytím úchytů lehátka nebo sedačky, jen aby on jel pomaleji do zatáček. Co to však bylo platné, když jsem v ochablých rukou neměl cit? Řidič se snažil zvolnit, přesto jsem se nedokázal udržet ve stabilní poloze a převaloval jsem se ze strany na stranu jako pohozený kuláč.
   Jiný druh pádů mě čekal na asfaltových pěšinkách u kladrubského rehabilitačního ústavu, kde jsem den co den chodil a trénoval nohy. Zle bylo, když se mi podlomilo koleno a sval mě neudržel. Padl jsem na hubu, zarachotilo to, chvíli jsem ležel a pak jsem se dlouze zvedal. Jednou jsem se takhle zřítil na ledu. V tu chvíli mi v kapse začal zvonit mobil. Nezdržoval jsem se vstáváním a vleže, tak jak jsem se tam rozplácl, jsem neodbytný přístroj vyndal a – neznámé číslo. „Kdo je tam?“ ptám se. Ticho. Občas se mi stává, že mi volá neznámé číslo. Ale že nyní, v takové chvíli? Halo? Ticho. Volá tedy Bůh? Zaslechnu-li, co mluví, bude to chtít hodně síly a odvahy. Nebo jsi to ty, moje dávná milá? Občas si s tebou povídám, na druhé straně neprozradí ani dech, že tam jsi.
   Jindy jsem spadl ve chvíli, kdy mi přicházela naproti dívka s velkým psem. Hned se ke mně rozběhla, chce mě zvednout, tahá mě za rameno. „Nechte to,“ říkám jí, „ještě si něco uděláte se zády. Já takhle popolezu po čtyřech a támhle se zvednu o pařez“. Lezu tedy po starém listí a zbytcích sněhu a pes, který se domnívá, že si s ním chci hrát, skáče kolem mě jak zjednaný. Nakonec popadne do mordy klacek a položí ho přede mě. V nemocnicích a rehabilitačních ústavech se naše pády braly vážně. O každém pádu se v Kladrubech musel vést záznam. Mé pády byly mým soukromým cvičením. Naučil jsem se včas před sebe vztáhnout ruku, skulit se, jak had se vplazit mezi šutry. Četl jsem v nohách své slabosti a o každém podklesnutí, které jsem už nebyl s to vyrovnat, jsem věděl dopředu. Málokdy se stalo, že bych si odřel dlaň. Věděl jsem, že nesmím, že každá oděrka je tam průšvihem a už mě nemusí pustit cvičit do bazénu.
   Později, když už se mi nohy zpevnily, brával jsem s sebou na procházku mladou vozíčkářku Lucku. Měla amputovanou pravou nohu pod kolenem, sešroubovanou páteř, zalepené jedno oko. Byla to odvážná tulačka, zdálo se, že pro ni život nemá hranic. Jak pro radost stvořený tažný pták vydala se kamkoliv na této Zemi, aby tam poznávala zajímavé lidi a smála se v paprscích slunce. Naposledy pobývala devět měsíců v Indonésii. Když jela v Thajsku na mopedu, srazil ji protijedoucí řidič, který usnul za volantem. Čekal jsem, že mi bude líčit exotickou přírodu, ale byla stručná. Jak také vybírat z množství zážitků uprostřed krás rovníkových ostrovů? Mně se ale ve večerním oparu po dešti měnil zbídačený kladrubský les v deštný prales. Opar houstl a rudé slunce klesalo mezi kmeny k zemi.
   Lucka byla mladistvě netrpělivá. „Už aby mi dali druhou nohu,“ říkala. Nemluvila o protéze ale o druhé noze. „Musím se tam vrátit. Nerozloučila jsem se s nimi. Měla jsem tam tři kamarády, Thajce, Peruána a Itala,“ tvrdila, zatím co jsem ji tlačil po asfaltové cestičce. Přejížděl jsem popadanou kůru po přibližovaném dříví a boule, které tu vytvořily kořeny stromů protlačující se vzhůru skrz zemi. Funěl jsem a pak jsme zastavili u nějaké lavičky, kde jsem se musel na chvíli posadit, odpočinout si. Lucka vytáhla z batohu krabičku cigaret a zapálila si. Vydechovala labužnicky kouř. Většinou mlčela. Nebo si i zanadávala, když jí hned něco nešlo. Ukazuje mi fotku z Thajska, ještě před havárií: Rozesmátá dlouhovlasá blondýnka, za ní sluneční pláž. Vypravuje mi o prvních dnech v Kladrubech. Na její pokoj přišel opilý sanitář a schoval si u ní pod peřinu lahev vína. Pak ji odvezl k Piškotovi, tak se jmenuje ústavní restaurace vedle recepce, sahal jí na nohy, ona ho napomínala, ať ji nechá, zároveň však nevěděla, jak to v ústavu chodí, jestli tu podobné chování nepatří k místnímu folklóru. Naštěstí si jich všimli hosté a zavolali pomoc. Sanitáře druhý den propustili.
   Vezl jsem ji takhle jen čtyřikrát. Pak se vymluvila na nastuzení, možná se bála, že mi je přítěží, když mám co dělat sám se sebou. Jen párkrát jsme ještě seděli U Piškota. A jednou jsme se potkali na vyhlídce u sochy Naděje. Dívali jsme se do dálky na Vlašim a za ni k hoře Blaník a vysílači na Mezivratech, zatímco slunce zapadalo do houstnoucích cirrů nad hornatým obzorem. Lucka pak těžce stoupala po rampě ke své budově. Bylo vidět, kolik námahy ji stojí každý záběr do poháněcích obručí, ale pomoc už ode mě nechtěla. Pochopil jsem, že to chce zvládnout sama. „Sahají na mě stařenky. Říkají mi beruško malá. Copak jsem malá?“ vyprávěla mi při jiné příležitosti pohoršeně. Mladí vozíčkáři, mezi které Lucka patří, měli zvláštní schopnost, kterou ti staří už postrádali. Uměli si i ze své těžké situace občas dělat legraci. „Můžu hrát piráta,“ řekla nám Lucka U Piškota. „Budu mít dřevěnou nohu, oko už zalepený mám, ještě papouška na rameno, pravej pirát.“ „Tady všichni už chodí,“ vyjádřil se kdosi nadšeně o pokrocích pacientů. „Jak kdo,“ namítla smutně Lucka. „Ty zase o to líp sedíš,“ dodal po chvíli kamarád.

   Dneska už nepadám. Tedy alespoň prozatím. Vrátil jsem se zpět na meteorologickou stanici. Po horkém vstupu jara, kdy jsem 7. dubna naměřil na Churáňově absolutní dubnový rekord 24,5 °C, se na Šumavu po dvou studených frontách vrátil sníh. Drobné lístečky bříz pokrývá vrstva bílých krystalů. Teplota se drží jen slabě nad nulou, ale v noci klesla až na -1,6 °C. Ptákům tohle nevadí. Okolo krmítka si sedají hned čtyři samečci hýla. A zaslechl jsem dokonce lindušku lesní, její sestupnou kaskádu tónů, jak se z výšky spouští na paseku. Po ránu začíná skřípat rehek, hnízdečko si udělal mezi stanicí a garáží. A v korunách smrků na sebe pokřikují sýkory uhelníčci Tady jsem! Vidím tě! I dotěrné cilp-calp budníčka nejmenšího zaslechnu.
   Po obloze přecházejí přeháňky. Rychle zasypou les i louky záplavou krupek, které pak vystřídají vznešenější sněhové vločky. Snášejí se k zemi tak pomalu, že přeháňkový kumulonimbus už se dávno převalí k východu a ony ještě tančí na pozadí blankytné oblohy. Zatím co krupky odskakují od prohřátých cest v podobě bílých jisker, vločky se drží na korunách stromů, v borůvčí a zvolna zakrývají i nejteplejší místa. Pak se přižene další kumulonimbus a všechno se opakuje.
   Vydávám se na rychlých pět kilometrů. Je to okruh, který stíhám tak akorát mezi relacemi. Obcházím Poleckou slať, po modré pokračuju na Zlatou studnu a pak cestou přímou jak podle pravítka stoupám Na Hřebenovku. Tam odbočím doleva a znovu okolo Polce a přes stadion na Zadově se vracím ke stanici. V listopadu 2007 jsem celý okruh uběhl za 23 minut 25 sekund. Dnes mám za sebou infarkt, zničené levé koleno a svaly stále ochablé po GBS. Ta rovinka ze Zlaté Studny na Hřebenovku je moje výzva. Deru se do kopce přes bolest. Zkouším i běžet. Snesu tak sto kroků, pak měním běh v chůzi. Dýchám hrozivě, kulhám. Tu jsem si vzpomněl, že běh je vlastně také pádem, jen řízeným.
   U konce stoupání vidím před sebou štíhlou postavu. Jak se k ní blížím, rozeznávám mladého chlapce. Vybíhá sprintem poslední čtvrtinu stoupání, pak se shora vrací zpět a znovu běží do kopce. Když jej míjím, je zrovna na cestě dolů. Běžím, ale běhu se to příliš nepodobá. Ani řízenému pádu. Nemám ho ve svých rukou. Bráním se mu, pot ze mě leje. Mladík vidí moji tvář. Ihned vše chápe. „To dáš,“ říká mi tiše. „Už jsi nahoře.“
   Někdy mám pocit, že ve všem, čeho jsem v životě dosáhl, je nějaký klam. Jen nevím, zda z mé, nebo z Boží strany. Ale teď ten pocit nemám. Dokončuju úporný výběh a k chůzi se vracím až za křižovatkou.

Text a foto : Roman Szpuk 


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota

6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom