Pondělní glosa: Vločky

14. 9. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

„Pojď už domů!“ volá na mě maminka.
„Ještě chvilku,“ nechce se mi.
„Budeš nemocnej.“
„Čekám na mínus dvacet. Už to bude každou chvilku.“

Píše se 12. ledna 1987.
Stojím venku a dívám se na teploměr. Smráká se. Je mínus devatenáct stupňů.
Jsem opřený o vánočně ojíněný kříž. Ne kostelní. Anténový.
Několik placatých síťových antén nad sebou a vedle sebe, dráty, kabely.
Takových konstrukcí tehdy bylo v českém pohraničí mnoho. Mířily přes hranice. Hledaly Rakousko. Německo. ARD, ZDF, ORF.
Tam, odkud se dal občas ulovit jiný svět. Pravda. Svoboda.
Byl to pocit přesycený touhou. A nadějí.

Jinovatka obalila každý drátek a z celé té technické obludy udělala bílou krajku. Z nízkého šedého nebe propadávají drobounké přemrzlé vločky a zachytávají se v ní.
Nahoře na Šumavě musí teď být pětadvacet pod nulou, odhaduju. Přestože je zataženo.
U nás, v sedmi stech dvaceti metrech nad mořem, tlačím očima rtuť k mínus dvaceti.
Už jen kousíček.
Ten sloupeček úplně hypnotizuju.
„Tak pojď už!“ slyším.
Ještě jeden pohled.
Dvacet.
„Už jdu!“ křičím radostně.

Doma je teplo.
A taky sněží. V televizi.
Tedy jestli se té malinké černobílé obrazovce vůbec dá říkat televize.
Zrní tak dokonale, že obraz musí člověk spíš tušit než vidět.
A zrnění vypadá skoro jako sněžení.
Z přístroje trčí vzhůru anténový prut a zezadu do něj vede zelený koaxiální kabel od toho obrovského ojíněného anténového kříže venku.
Na tak velký orchestr snahy překvapivě málo obrazu.
Naladěna je ORF 2.
Analogový kanál 43 z lineckého Lichtenbergu.
Při troše štěstí se chytne i ARD na kanálu 7 z Brotjacklriegelu nad Degendorfem.

„Vidíš tam něco?“ volá maminka z lineckým těstem provoněné kuchyně.
„Jo, krásně.“
Touha něco vidět je obrovská. Přitom na obrazovce tuším jen jakýsi přízrak. Obrys.
„Co vidíš?“
„Asi člověka,“ jásám. „Buď jsou tam dva, nebo jeden dvakrát.“
V předsíni ležící fenka vlčáka Belyna přizvedne levé ucho, jako by rozuměla.
Běžně je venku ale v tomto nečasu ji máme doma v teple.
Její mandlové oči na mne láskyplně koukají.
Je šťastná a vděčná. Vůbec se nehýbá, jako by tam nebyla.
Je plná naděje, že bude spát v teple a ne v třeskutém mrazu.

Obraz má obří duchy. Občas se ze sněžení vynoří zřetelnější obrys hlavy.
Zvuk je ale statečnější. Ten přes hranice přelezl téměř bez ztráty na kvalitě.
„Reykjavík.“
„Ronald Reagan.“
„Michail Gorbačov.“
Ještě před pár měsíci, v září 1986, se jejich setkání teprve domlouvalo. Jedenáctého a dvanáctého října pak na Islandu jednali o něčem donedávna nepředstavitelném.
O snížení strategických jaderných arzenálů o polovinu.
Dohoda se tam ještě nezrodila.
Ale naděje ano.

Zdroj : Wikipedia/Summit v Reykjaviku

Němčině moc nerozumím. Ale tu snahu o lepší zítřek cítím.
Ač skoro nic nevidím.
Ve škole z cizích jazyků je jen ruština a ta samá paní učitelka Jaroslava mě učí po večerech německy. Soukromě.
Mám ji moc rád.
Nejen proto, že má narozeniny na můj svátek.
Angličtina je v tu dobu pro mě jazyk z jiného vesmíru.
Svět pro nás končí na Knížecích Pláních a Bučině. I ty jsou za dráty a pro normálního smrtelníka nedosažitelné. Na západ o nich je konec světa.
Jaké to tam asi je?
A jaké to asi je ve Finsterau? V Mauthu?

Jedno německé slovo v televizi ale padá často.
Hoffnung.
„Co to znamená?“ ptá se maminka.
„Hoffnung? Hoffnung je naděje, mami.“
Vůbec netušíme, že si maminku za pár desítek měsíců Bavorští lékaři vyberou jako nejšikovnější v jejím oboru z naší oblasti.
Že „na tom konci světa“ bude pracovat a učit se skvělé věci, o kterých tady za komunismu nemáme ani páru, že existují.
Za oknem je mínus dvacet, ale svět začíná tát.
Studená válka se chýlí ke konci.

Téměř čtyřicet let poté.
Září 2026. V pátek jedenáctého uplynulo pětadvacet let od dvojčat.
Anglicky už umím.
Malé televize se změnily na větší, barevnější, postupně placatější.
Počet programů se ze dvou vyšplhal na stovky.
A nakonec se nám celá televize přestěhovala do mobilu.
Na obrazovkách vidíme každý vlas, každou vrásku, každou kapku potu člověka na druhém konci planety.
Informací máme tolik, že bychom jimi tehdejší černobílou televizi mohli zasypat tak, že by ani kousek té obří antény nebyl vidět.
Jen Hoffnung. Naděje.
Té jako by bylo méně a méně.

Tehdy jsme jemně ladili anténou, abychom vůbec nějakou informaci měli.
Dnes telefon vypínáme, abychom se jejich přívalu ubránili.
Jeden tvrdí jedno.
Druhý přesný opak.
Třetí vysvětluje, kdo zaplatil prvního.
Čtvrtý dokazuje, že druhý lže.
Pátý má video, ve kterém dokazuje, že video čtvrtého je podvod.
A šestý vysvětluje, že všechno je jinak.

Kde je pravda?
„Najděte si původní zdroj,“ radí další.
„Kritické myšlení,“ nabízí návod jiný.
„Ještě chvíli a pořídím si na hledání pravdy stopovacího psa,“ říká další.
Hlavně aby ten pes neměl vlastní podcast.
To bych ani Belyně nepřál.
Pak se podívám na hodiny.

Hodiny pryč.
A pravda nikde.
Hodiny našeho života pryč.
Platíme časem. Spolu se zdravím tím nejcennějším, co máme. Uvědomujeme si to vůbec?
Peníze nejsou na prvním místě, jak nám mnozí namlouvají.
Na slunci tající vločka by mohla vyprávět.

Sněhu v našich zimách jako by ubývalo.
Vloček ale přibylo.
Jen už nepadají z nebe. Chodí do školy, studují, nastupují do práce. Je jim dvacet, pětadvacet.
„Prý jsme sněhový vločky,“ říká mi Petr, úžasný IT klučina.
„Prý nic nevydržíme,“ dodává.
„A kdo to říká?“
„Vy,“ koukne na mě.
Tak to jsme zase něco vymysleli.
„Vy jste se ničeho nebáli?“ zeptá se mne.
Chvíli přemýšlím.
„Já se bojím, že se všechno změní, než dostuduju. Že to, co teď studuju, už pak nebude existovat,“ dodává.
To mě trochu odzbrojí. Těžko mu můžu slíbit opak. V jeho oboru obzvlášť.
Mlčím.

Možná nejsou křehčí oni.
Možná jsem jen já měl jeden zrnící televizní kanál a jim dnes do kapsy řve celý svět.
A ve finále jsme na tom v něčem stejně.
Pípne mu telefon. Přečte si něco anglicky. Anglicky odpoví. Úplně samozřejmě.

„Od kolika umíš anglicky?“
„Od pěti.“ odpoví mi.
„Já se německy učil i z televize, na které nebylo nic vidět. Jen to strašně zrnilo,“ směju se.
„V Česku se nemluvilo o těch, co foukli ven. Ani když byli nejlepší na světě. Mlčelo se o Lendlovi, Navrátilové, Mandlíkové. Jen John Neagele a Ivan Medek na Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky nám říkali, jak skvělí hokejisté v NHL jsou Michal Pivoňka a Jaroslav Pouzar“.
Vyprávím mu o knihách, které nesměly vycházet. Jak u nás neexistoval Milan Kundera.
O filmech, které nesměly do kina. Jak se zamlčoval světový úspěch Miloše Formana.
O kapelách, které nesměly koncertovat a cizí západní u nás nemohli hrát.
O hranici pár kilometrů od nás, přes kterou se nesmělo jet.
„Do Rakouska a Německa jste fakt nemohli?“
„Ne. Nemohli.“
„To je divný. Ale tak já tam můžu a stejně nejezdím.“

Zapípá mi mobil.
Kamarád Tonda přeposílá zprávu o ruském exprezidentovi Medveděvovi. Vyhrožuje Litvě, že pokud na svém území rozmístí jaderné zbraně, může zmizet po jaderném útoku z mapy.
Druhé pípnutí. Od toho samého.
Tentokrát šéf Anthropicu leadra v AI Dario Amodei. Bije na poplach a vyzývá ke zpomalení vývoje umělé inteligence. Obává se, že už za šest až devět měsíců by nekontrolovaná AI mohla ovládnout lidstvo.
„Takže se máme mnohem líp, než jste se měli vy,“ pokračuje Petr.
„V něčem nesrovnatelně ano.“
A ukážu na jeho telefon.
„Jen je těžký v tom co držíš najít pravdu. A ještě těžší poznat, kdy ji raději nehledat.“
„A co mám podle tebe dělat?“
„Občas ho vypnout.“
„To je rada pro dnešní svět? Vždyť IT studuju. Je všudypřítomné.“

Mlčím a pro jistotu vypínám i ten svůj.
Vzpomenu si na leden 1987.
Na ojíněný kříž antén.
Na mínus dvacet.
Na vůni lineckého, televizní zrnění, obrysy hlav a Reykjavík.
A na jedno německé slovo.

Hoffnung.
Naděje.
Možná nezmizela.
Snad jen zase trochu sněží.

•

PŘEHLED 2026