Miniatury: V zajetí barev

    Geniální malíř odešel zpod noční oblohy od rozpracované fresky. Dokončil zatím podmalbu, která dosud nezaschla a přelévá se po nebeské klenbě. Purpurové pásy vsakují do vesmíru, ustupují, brzy se drží jen tyrkysová zář při obzoru. Svítí klidně a intenzivně, chladně sálá, ozařuje louku okolo stanice. Zdá se, že děj slábne a svinuje se do prázdna, ale brzy po půlnoci nabírá opět na intenzitě. Spíš se hodilo sloveso propuká. Připomíná velmi pomalou explozi rozkvetliny, moudrou odpověď na množící se modlitby pozemských květin. Snad stihne pozorovatel číst, co žár rekonstruuje. Co zdánlivě zmizelo v mezihvězdném prostoru, rozsvěcuje se znovu v podobě žebroví, vějířů, padáčků, škeblí, rozet a kapucí, jinde zase připomíná skvrny, možná modřiny, podlitiny, jejichž ostrůvky se zjevují i v zenitu a pak dál, na jihovýchodě i jihozápadě. Stojím pod oblohou a mlčky žasnu nad němými gesty barev, nejčastěji v purpurových odstínech, v červené, oranžové, ale i sytě fialové až do modra. Je neuvěřitelné, že se toto divadlo obejde bez hudby, třeba velebného varhanního fortissima, jak je dokázal rozezvučet náš vynikající improvizátor Jaroslav Vodrážka. Co bude tématem fresky? Poslední soud? To ne, spíš hra, neboť i nebešťané si jak děti hrají a nakonec ke své hře přizvou v chrámu v Efesu mudrce Hérakleita: Život je dítě, které si hraje, hraje s kostkami: království náleží dítěti. (zlomek B 52).
    Mám jít spát? Rozložil jsem si matraci přímo na louce před stanicí, ale bráním se dřímotě. Pátravě hledím do krvavého přísvitu, ve kterém hvězdy připomínají bójky. Hledám v nich podobu Boží tváře. Jde-li o tvář, jak jí rozumím, musí být pro mě nějak čitelná. Nemohu hledět do abstraktní tváře, nemohu tuto tvář ani jen myslet. Tvář jako hlubina – kdo jí porozumí? A pak to chce odvahu a připravenost, pozornost, protože toto setkání přijde z míst, odkud se nenadějeme. Podle litevského filosofa Emmanuela Lévinase se naivní lidská existence rozpíná a prosazuje, dokud se nesetká s tváří druhého. Oslovení tváří druhého je poslední událost bytí, základní, neredukovatelná situace lidství, původnější než zkušenost světa. V tváři, kterou minu bez povšimnutí, se už nikdy nepotkám. Tato polární zář je možná závojem tváře, která dosud musí zůstat skryta. Možná bych ji zmeškal, přehlédl jak nočního chodce, už skoro ne z tohoto světa. Neviděl bych, jak za polární září dýchá, jak tam na mě kdosi čeká a mým jediným úkolem je nyní bdít. Kdybych si nepřečetl avízo astronomů, že je taková polární záře pravděpodobná, lehl bych si pod hvězdy a brzy usnul, byl jsem přece tak unavený, do práce jsem vyjížděl na kole po páté ranní1.
    Dívám se k severu, žasnu nad zeleným přísvitem i nad fialovo purpurovými nahnutými sloupy. Sám, sám se všemi myslitelnými barvami! Jako v zajetí rosy, v jejích krůpějích se lámou paprsky. V jedné chvíli sjel k severu meteor. Zahořel na pozadí akční fresky aurora borealis. Nejspíš už podobnou příležitost vidět něco takového mít nebudu, i proto je pozorovat závoj právě teď lepší, než hledat budoucí odpověď v temnotě. Být nyní znamená vždy trochu jít naproti. Teď je ten pravý čas, teď je ta jedinečná chvíle. Myslím na Boëthia čekajícího na smrt, jak o něm píše Michael Ignatieff ve své knize O útěše: Bylo načase vidět se pod zorným úhlem osudu, pochopit, že mám vymezenou lhůtu, a využít zbývající čas k vyjasnění své duše, než bude příliš pozdě. Polární zář pulsuje, vstupuje do mě a vyjasňuje moji duši. Kde asi dohořel srpek měsíce, který zprvu dokresloval dramatičnost planoucí oblohy? Kde zapadl za obzor? Patrně daleko na severozápadě. Náhle si vzpomenu na jinou vzácnou a jedinečnou noc, kdy jsem byl svědkem úkazu, který jsem ovšem mohl vidět jen já. Bylo to v noci z 21. na 22. 7. 2015. Spal jsem na boubínské rozhledně. K hraničnímu hřebeni Šumavy klesal stejný srpek měsíce. Nevěděl jsem, kde přesně se dotkne obzoru. Ale byl jsem vzhůru a čekal s teleobjektivem 300 mm. A srpek zmizel za obzorem přesně za vrcholem Velkého Roklanu. Dokonce na chvíli působil jako roh té bájné hory. Kdybych takovou vzácnost chtěl vypočítat od astronomů, kdo ví, zda by toho byli schopni.

***

    Ráno jsem zapomněl zavřít dveře na verandu. Najednou se na ní objevily desítky, možná stovky masařek. Až z nich šla hrůza, jak nahlas bzučely, tlačily se na prosklenou stěnu a snažily se dostat ven. Tak temná a těžká těla, duté nárazy do skla a nemožnost ukázat jim cestu ven. Schovaly se tu snad v noci před slunečním větrem, který se tak rozzářil v nejvyšších vrstvách atmosféry?

Text a foto : Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1. – 5. Polární záře na Churáňově v noci z 10. – 11. 5. 2024
6. – 8. Západ měsíce za Roklan pozorovaný z Boubína v noci z 21. na 22. 7. 2015.


Poznámky:
1) Aktualizováno 10. 5. v 19:30. Pozorovatelé Slunce jsou ohromeni obří skupinou skvrn v aktivních oblastech AR3664 a 3668. Slunce ukazuje, čeho je v maximu aktivity schopné. Jedna velká skupina skvrn zapadla a už ji vystřídala další, jedna z největších v pozorované historii. Rozlohou skvrn se dá přirovnat ke slavné Carringtonovské z roku 1859. A silné erupce zde také nastávají. Očekává se, že výrony plazmatu s tím spojené způsobí polární záře o víkendu 10. – 12. 5. Nebo taky ne, ale pravděpodobnost je nyní vysoká. Večer 10. 5. po 19. hodině dorazila rázová vlna částic slunečního větru uvolněných při první z mnoha erupcí na Slunci asi dva dny zpět. Záznamy sondy mezi Zemí a Sluncem naznačují, že skokově narostla rychlost slunečního větru, hustota částic a došlo k výraznému poklesu Bz komponenty magnetického pole. To vše naznačuje, že by mohly právě teď začít polární záře. Nikdo neví, jak dlouho tato výhodná situace potrvá, ale hned od soumraku je asi třeba sledovat obzor na severu.


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota

6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom