Miniatury: Třasořitky

   Třasořitky

   Je sobota večer. Docházím v hustém dešti k pouťovým atrakcím na břehu Volyňky. Schovávám se pod střechu, kolem mě jezdí elektrická autíčka, řídí je skoro samí Romové, jiní stojí na okraji autodromu a pohupují se do rytmu chytlavé hudby. Také já se nechám zajmout tím rytmem. Pod deštníky se tísní spousta lidí, upíjejí piva a cidery, takřka nad hlavami se nám točí sedačky Techno Poweru, kde však v tom lijáku sedí jen dva lidé, ti z té atrakce jistě slezou, až když budou promočení skrz naskrz.
   Přivírám oči. Sedím bez hnutí, trochu se propadám do limbu. Naslouchám smíchu, hudbě, křepčení, spousta barevných světel kolem mě bliká a pluje, krouží a pulsuje a já vnímám v sobě pevný bod a najednou cítím záplavu štěstí. Sám již ztracen hluboko v sobě přeju všem tu radost, ten rytmus, a jejich odpoutanost mě smiřuje s celým světem a mojí konečností. Jsem šťasten, že tu tenhle život bude pokračovat i beze mě, necítím v sobě smutnou závist jako Maryčka tanečnice z povídky Růženy Svobodové, která ve chvíli umírání vzpomíná na mladé milence, které míjela v lese: Až půjdou na podzim podívat se na hory, až přijdou hledat stopy své dvojhlasné písně, neuvidím jich. Budou již zpívati beze mne! A hudba tu bude hrát a na celém světě budou při ní lidé tančit! Je mi líto života. Tak to prožívá mladý umírající. Ale já už jsem syt života, již jsem toho prožil tolik. Je to stav, kdy jsem nejvíce přející a také všechno zcela nově, intenzivněji vnímám. Kolik toho ještě může přijít a také nemusí. Už za to nenesu odpovědnost a cítím se zcela svobodným.
   Tak přemítám i následující ráno, kdy sedím u mostku přes Volyňku, na zdi nad proudem zakalené vody. Je to nedělní ráno, skoro nikdo tudy neprochází. Na kameni stojí skorec, na druhé straně se ze slehlé trávy zvedá kačer, chvíli stojí, cítí se nesvůj, netuší, co mám za lubem, neví, že tam chci jen sedět a nechat se unášet proudem rozvodněné Volyňky, která včera možná roztáčela mlýnská kola kolotočů, dnes odtéká zdánlivě bez příčiny. Kačer už to nevydrží, sedne do proudu, chvíli se ukrývá za kamenem a pak se rozletí nízko nad říčkou po jejím proudu. Teď si vedle mě na zídku sedá třasořitka. Za chvíli za ní přiletí dvě jiné třasořitky, trochu menší a nenápadněji zbarvené, potřásají křidélky, větší třasořitka jim do zobáčku vkládá něco k jídlu. Jsou to tedy mláďata. Skláním se pod sebe, ve zdivu kvetou drobné nafialovělé kvítky nějakého popence. Tak si lehám na břicho a dívám se na květy, fotím. Pode mnou víří kalná voda Volyňky.

***

   Jedu s Honzou a Pošťákem do Zechovic, dnes na střídačku stále prší, zastavujeme kus za Nuzínem, vpravo se zvedá pole, kde jsme kdysi hledali krystaly křemene, naproti se zvedá cesta loukou, uježděné koleje jsou rozblácené a ujíždí nám po nich nohy. Za chvíli vidíme dvě maringotky s komíny a solárními panely, tady bydlí Novozélanďan Jono De Bono se Švédkou Julií a třemi dětmi. Jono je skvělý hudebník, vyrábí si své hudební nástroje a vášnivě bubnuje, Pošťák tvrdí, že dostal v zahraničí nějakou cenu za alternativní hudbu, obdobu našich Andělů. Nyní Jonovi stačí k životu dvě maringotky a bezpečí rodiny. Vychází nám naproti bosý, tak jsem ho poznal i na prvním ročníku hudebního festivalu v Dobrši, kde podupával bosýma nohama v tamním kostelíku během svého vystoupení. Ukazuje nám maringotky, dva solární panely, mluví o výkonu, bateriích, v těchto věcech se já vůbec nevyznám. Pro vodu jezdí až do Nahořan. V jedné z maringotek ubytoval návštěvu z Anglie, ve druhé maringotce sedí za prosklenou stěnou v polštářích a dekách jeho žena Julie a společnost jí dělají tři malé děti. Jono jim co chvíli mává, volá na ně jménem a dětičky na něj upírají očka a pak nás vede do jakési pyramidy z polykarbonu, tam si děti asi hrají, jsou tu poházené hračky na podlaze ale Jono mluví nadšeně o akustice. Zkoušíme pod průsvitnou klenbou své hlasy a nad hlavami nám bubnuje déšť. A pak se Jono chlubí dvěma malými pódii, pořádá tu hudební minifestivaly, nechce, aby sem přijíždělo více než třicet lidí.
   Vcházíme do příjemně vytopené maringotky, stojíme u dveří, dál se moc nepouštíme, abychom neporušili atmosféru domova, a také se nám nechce zouvat. Vracíme se ven, stojíme pod deštníkem či slunečníkem, který slouží podle počasí, na jakýsi malý gauč z jedné strany tu prší. Rostou tu nové stromy, čtyři duby a divoké třešně, mezi kterými jsou natažené šňůry a na nich visí oblečení, které v tomto deštivém počasí jen těžko uschne. Do třiceti let tu bude stát nový lesík, ale asi se postěhují dál. Někam do Evropy? Ne, prý ještě dál, možná na Nový Zéland, v Evropě je to pro Jona na hraně, staví nad sebe dlaně, aby vyjádřil to ostří ve společnosti, na Novém Zélandu bude bezpečněji. Tady je napětí, prostí lidé to nechtějí, ale z východu se sem tlačí nebezpečí. A zase přátelsky kyne dětem, které tisknou dlaně na velké skleněné okno, Julie je pravá maminka, krev a mlíko a Jono nás doprovází zpět k autu. Honza se otáčí, ukazuje na komíny, které jediné jsou teď mezi korunami vidět. Zdali to tu na pahorku není nebezpečné za bouřky? Zase nám to klouže na uježděných blátivých kolejích, Jonovi, který je stále na boso, to klouže nejvíc. V místě, kde už pod sebou vidíme auto, nám podává ruku a loučí se s námi. Odcházíme nakaženi jeho dobrou náladou, zdravá psýcha z něj vyzařuje do okolí, a i když my tři, Honza, Pošťák a já, jí moc neoplýváme, cítíme, jak na nás Jonova přítomnost léčivě působí.
   Honza nás veze do Zechovic. Pošťák nám vypravuje, jak tady kdysi sekal trávu se strunovkou. Zamotal se mu do ní drát elektrického ohradníku, nemohl strunovku odhodit, tak dostával ránu za ránou, řval, ale kamarád opodál pracoval s motorovkou a neslyšel ho. Nakonec se Pošťák nějak křoviňáku zbavil a skoro
v bezvědomí upadl do trávy. Na statku je trochu chladno a sychravo, asi tu delší dobu nikdo netopil. Rozděláváme oheň, ale než se odhodláváme přiblížit se k jeho hřejivým plamenům se špekáčky, obloha potemní a dává se do prudkého deště. Stojím v tom lijáku a dál opékám, nevadí mi to. Pak sedíme okolo stolu a není nám do řeči. Cítím na hrudi podivný tlak, nemá to nic společného s infarktem, to jen životní okolnosti mě nějak svírají a tísnivé prázdno. A znovu si vzpomenu na Růženu Svobodovou, jejíž postavy z povídek mi nyní dělají společnost. V jedné z nich vystupuje smutný hrdina, černý myslivec, který nerozumí sám sobě. Toužil po lesích, ale často zdálo se mu, že nemá dosti myšlenek, jimiž by je naplnil, ani dosti radosti z nich. Tomu rozumím, vždyť myšlenky se opakují a mnohé se stávají jen bublinami, které dříve nebo později prasknou.

***

   Po celodenních deštích se na Šumavu přivalila těžká mlha. A také skrze ni, jako by ještě doplakávala svůj žal, dává o sobě vědět obloha dalšími a dalšími krůpějemi. V neděli mířím do kostela a nevím vlastně, proč. Snad jen pro tu chvilku posezení u kávy po mši.
   „Narodili jsme se brzy po sobě,“ vypravuje žena, kolem níž se to hemží vnoučaty. „Vyrůstali jsme spolu, každý úplně jiný. I do první třídy jsme šli najednou a octli jsme se ve stejné třídě. Já přišla způsobně domů, udělala jsem si úkoly, on hodil tašku do kouta, vyběhl ven a ve chvíli, kdy já všechno do školy měla hotové, vběhl dovnitř a všechny úkoly měl za pět minut hotové, opsané. Měl šikovné ruce a sílu v nich, a já měla tendenci žalovat. Jednou mě u garáží chytil, chtěl mi dát ránu, ale rodiče ho nachytali a dostal, pak už si netroufl. Já byla nešikovná, všechno mi padalo z rukou. On byl prudký, cholerik, hned by se pral, potřeboval dobrodružství, své hory, vydal se několikrát i do Tibetu. Rodinu on neuměl, se ženou se rozvedli, jít jí naproti nedokázal, neuměla to ani ona, neměla v sobě tu vstřícnost. Kolik let nepromluvil se
svými syny, až teď se všichni sešli nad hrobem otce a on je požádal o odpuštění a oni to přijali. Nevěřila jsem, že bude něčeho takového schopný, nikdy jsem si nemyslela, že tu větu někdy vysloví. Synové jsou teď u něj každou chvíli, s mladším z nich byl dokonce i v horách v Tibetu, tak jsem mu říkala, že už by se taky mohl zklidnit, do bačkor zakotvit, ale to on ne. Starší k němu jezdí i s vnučkou a on je z ní celý paf. Je to zvláštní, že k tomu smíření došlo až nad hrobem jeho otce. Jako by vždycky někdo musel umřít.“
   „Snad že si člověk nad tím hrobem uvědomí i svoji smrtelnost,“ nadhodil jáhen, sám již dosti nemocný. Kdykoliv se s ním potkám, zamíříme nad hlubinu, náš hovor se dotýká smrti a víry, také pochybností, zda něco po smrti ještě následuje. Žena, která nám vypravovala o bratrovi, na nás kouká, myslím, že nám nerozumí, ještě nerozumí, její víra ve věčný život a radost z jakéhosi pokračování po smrti je čistá, naivní, bez poskvrny. Tak tomu bývá u lidí, kterých se jejich osobní smrt ještě hmatatelně nedotýká.
   Odcházím rozloučit se s poutí, které už v neděli nějak dochází dech. Sedím u stolku, kde popíjejí Ukrajinci. Jejich čeští kamarádi – všichni už dost na šrot – je učí česky. „Dobrú chuť,“ přiťukávají si kelímky s pivem. „Smahnóho. Dobre pivo. Idi do piči. Idi na chuj. No vidíš, ještě se naučiš.“

Text a foto Roman Szpuk


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota

6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom