Pondělní glosa: Adaptace

31. 8. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

Ta voda je pitná?“

Zprava z lesa přichází vandrák přitoulaje se od Finsterau se dvěma prázdnými lahvemi v rukou.

„Aktuální rozbor v kapse nemám. Ale o kus dál pramení Teplá Vltava. Tady tomuto potůčku se říká Čertova voda. Když ji vypijete, budete večer řádit jako ďábel.“

Mladík zbystří.

„Tak to si načepuju obě flašky. Po okraj“

Otevře první láhev a voda začne cinkat o její dno.

Voda teče dopředu.

Já se v hlavě vracím o patnáct let zpátky, jak sem se přivandroval do zvláštních míst

„Je tady volno?“ ptám se.

Expremiér zvedne hlavu.

„Ano. Jasně. Ta židle čeká na vás”.

Sedám si vedle něj. Nervozita mi svazuje tak moc, že si i při sednutí málem rozbiju hubu.

Píše se rok 2011. Jsem na irské ambasádě v Praze na Malé Straně, na setkání lidí, kterým hodně vadí korupce.

Za chvíli přichází ministryně.

„Je tu volno?“ zeptá se mě.

„Ano. Jasně. Ta židle čeká na vás.”

Sedne si z druhé strany a mile se usměje. Překrásně voní.

Nejsem politik.

Ani policajt.

Ani vyšetřovatel.

Jsem lékař a rád uzdravuju nemoci lidí, ale i společnosti, zvířat.

Přírody.

Nejvíc mám rád, když k nemoci vůbec nedojde.

Na setkání jsem se dostal proto, že jsem začal dělat v roce 2008 web, něco vydělal a část peněz posílal lidem, kteří se snažili korupci rozkrývat.

Prostě mi vadila a vadí. Když někdo běží závod nebo hraje zápas, tak je super vyhrát, ale lze i „pěkně“ prohrát.

Čestně. Se zvedlou hlavou.

Korupce pro mne byla a je hokejově faul na 5+ do konce zápasu. Je to doping v běhu na 100 metrů jako od Bena Johnsona. Z ostudy kabát a doživotní distanc.

Závodit, chcete-li to přeneseně přenést do podnikání pak v takovém prostředí prostě nejde.

Česko tehdy bylo korupcí mimořádně prolezlé.

Nejen v jižních Čechách měl člověk občas pocit, že některá rozhodnutí i evropské peníze mají neviditelné provázky.

A někdo za ně tahá.

Pacient Lukáš zkorumpovanost a propletenost všude možně skvěle popsal hláškou těhle ohlých lidí o sobě samých: „Je to parchant, ale je to náš parchant.“

O několik let později se otevřou dveře ordinace.

Nejdřív vstoupí vůně.

Asi o tři vteřiny později její majitel. Vlivný krajský politik z velkého města.

Hladký, převoněný seladon. Košile bez jediného záhybu. Vlasy bez jediného provinilého vlasu.

Vyskládá přede mne na stůl odhaduji x set tisíc korun.

Peníze vypadají zdravěji než jeho chrup.

„Bude to takhle,“ řekne a dodá „Já si vás kupuju.“

„Ne.“

Zarazí se.

„Jak ne?“

„Nejsem gigolo. Mě si nekupujete.“

„Dobře, nekupuju si vás. Kupuju si vaše služby.“

„Ne. Ani moje služby si nekupujete. Seberte si peníze, vypadněte a zavřete za sebou dveře.

Zrychleně dýchá, takže cítím rozkládající se tkáně jeho parodontu víc a víc.

Uraženě shrne peníze ze stolu a odejde.

Peníze odejdou s ním.

Jen vůně parfémů a pach z ůst zůstane ještě chvíli se mnou.

Na zlo se prostě adaptovat neumím.

Před hybridní válkou varuji veřejně dlouho.

Její novodobý nástup ukázal v roce 2007 rozsáhlý kyberútok Ruska proti Estonsku.

Od roku 2014 už běží tento typ „digitální“ války naplno.

Při ruském útoku na ukrajinský Krym se spojilo všechno: dezinformace, kyberútoky, propaganda, ekonomický tlak a „zelení mužíčci“ k tomu.

Hybridní válka na digitálních médiích , je taková, která se tváří, že válkou není.

Po roce 2014 se tlak přesunul i na Evropu a Brusel.

Podpora extremistů jedno jestli napravo či nalevo, rozdělování společnosti, hlavně sypat písek do evropského soukolí. „Čím hůř pro Evropu, tím lépe pro ně,“ to je heslo této části světa.

Píše se rok 2015. Německo řeší migrační vlnu ze Sýrie, strach a rychle se prohlubující rozdělení společnosti. „Wir schaffen das“ zní z jedné strany, z druhé strany roste vztek. Bavorská strany Šumavy pracuje ve dne v noci aby přívalovou vlnu lidí zvládla. Česká strana mlčí a strká hlavu do písku a je mi stydno : https://www.sumava.eu/utecenci-2-2/

Stále stejný scénář. Totální likvidace všeho.

Při pohledu na Groznyj, Sýrii nebo Mariupol mrazí. Města v ruinách. Lidé pod nimi. A otázka, kdo je na řadě příště.

Na začátku covidu často voláme s kolegou a řešíme, jak odpovídat na lež dřív, než stačí oběhnout celou zemi. Téma – Desinformace a hybridní válka.

„Teď to budou zase desinformační hody“ říkám mu. „Popírají samotný covid. Potom budou zpochybňovat očkování“.

„Musíme se inspirovat Tchaj-wanem,“ říká Dan. „Tam to umějí neskutečně.“

„Proč tam?“ ptám se.

„Protože oni už vědí, jak rychle odpovídat na dezinformace. Tlak Číny je obrovský.“

Dan vypátral Audrey Tang, tehdejší tchajwanskou digitální ministryni.

Tchaj-wan uměl na lež odpovědět během hodin. Stručně. Obrazem. S humorem. Tak, aby se pravda šířila rychleji než poplašná zpráva.

My z toho sestavili český plán.

Ráno rešerše všech možných složek státu.

V deset určení hlavní lži dne. Kolující ten den éterem.

V poledne scénář reakce.

Připravení top herci.

Natočení klipu smluveným top režisérem.

Odpoledne jde klip ven.

Ne po třetí poradě o termínu první porady.

Ne za týden. Za měsíc. Za rok. Za dva.

Ten den odpoledne. Moderní boj s desinformacema v roce 2021.

V prezentaci je jeden obrázek. Miluju počasí a predikce – tak použiji mráz. Predikuji na něm, ze se od severo-východu se přes Evropu bude valit mráz. Směs strachu, zloby a lží, která se lidem pomalu dostává pod kůži. Píše se rok 2021.

Jdeme s tím na klíčové jednání kol nápoje na Audrey Tang.

Sedíme proti člověku, kterému věříme. Máme ho rádi. Vzhlížíme k němu.

Vyslechne prezentaci a usměje se způsobem, který na mě působí neskutečně pohrdavě.

„To všechno kol Tajwanu je jen marketing.“

Mozek i srdce se mi zastaví. EKG i EEG by mi v tu chvíli nikdo nenaměřil.

Pak mávne rukou a otočí se na nás.

„OK. Co za to?“

Ztuhnu. Mám v tuto chvíli zavřenou praxi. Úvěry běží, výplaty mým lidem také a státní zaměstnanec se mi ptá, co za to, že se snažím pomáhat?

Vzpomenu si na převoněného krajského seladona. O lokálních ani nemluvě.

Vlastně byl průhlednější.

Ten alespoň vyskládal cenu na stůl.

Přišli jsme nabídnout obranu proti lži.

Odnášel jsem si větu, která zněla jako ceník.

Nevyděsil mě mráz na obrazovce.

Vyděsila mě ta věta a po desiluzi z lokální a krajské politiky následovala hluboká desiluze i z té nejvyšší.

Z člověka, ke kterému jsem vzhlížel, byl najednou člověk, na kterého jsem viděl shora.

Nevyrostl jsem.

On se zmenšil.

A nejhorší bylo, že malý jsem se přesto cítil já.

Tenhle týden otevřu zprávy.

V jednom okně Bill Gates varuje před umělou inteligencí. Že jestli ji necháme běžet bez pravidel, nemusí nám jen vzít práci. Může nám vzít kontrolu nad světem, který jsme sami postavili. Gates ví co říká. A říká jen zlomek toho, co ví.

V druhém okně ředitel CIA John Ratcliffe přilétá do Moskvy. Předchozí šéf CIA tam byl několik měsíců před plnou invazí na Ukrajinu. Není mi úplně dobře po těle.

Ve třetím okně voda, led, kameny a bahno ničí údolí v Nepálu. Globální oteplení a tající ledovce. Uf.

Umělá inteligence, která se učí rychleji, než ji stačíme chápat.

Válka, ve které už proti sobě nemusí běžet vojáci, ale miliony dronů a strojů, které necítí strach, bolest ani svědomí.

Politika, která místo řešení problémů často řeší sama sebe.

A klima, které už neposílá varovné dopisy. Posílá vodu, bahno, oheň, kroupy a smrt.

Ve čtvrtém oknu je paní v Kyjevě. Západ přestává dodávat ukrajincům raketovou obranu. Vojenská blogerka Angelika po zesilujících útocích na Kyjev v neděli 30.8.2026 píše „Jen chci aby to peklo už skončilo“.

Neskončí. Naopak bude hůř.

Mé nitro tento týden trpělo. Nikdy v mém životě nevypadala budoucnost tak černě.

Neřešitelné věci.

„Tak to vypni,“ říká jedna část mé hlavy.

„A tím to zmizí?“ ptá se druhá.

„Ne.“

„Tak varuj.“

„Budeš za alarmistu.“

„Tak mlč.“

„A co když jsme měli lidi připravit?“

Kubler – Ross popsali těchto pět fází.

1.Popření.

2.Hněv.

3.Smlouvání.

4.Deprese.

5.Přijetí.

Já z těch pěti fází během týdne udělal kruhový objezd.

U přijetí – u adaptace – pokaždé blikám, ale pokračuji doleva dál a zase ho objedu.

A navigace jen suše hlásí:

„Přepočítávám.“

Přijetí – adaptace – pořád nikde. Jen blikám a přepočítávám trasu.

Voda cinkne o dno druhé lahve.

xJsme zpátky na šumavské terase.

Vedle mě stojí Honza.

Po prázdninách jde do prváku na gympl. Celý život má před sebou a kupodivu ho nechce reklamovat.

Dívám se na něj jak na zjevení. Probereme v letu vše možné a mluví mi z duše snad úplně ve všem.

Jen v úžasu zírám, jaký má přehled a co vše ví a vidí.

„V létě jsem byt v Toskánsku“, říká.

„Florencii znám“ dodávám. Tam mi vykradli během pěti minut, než jsem dal auto do hotelové garáže, auto.

Jediné co našli a ukradli, byla červeně sametová krabička na prstýnek. Bohužel v něm nebylo zlato ale na školení se světový esem z Japonska Yoshim Terauchim speciálně připravené vytržené zuby. Bude nás 12 a zuby bezpodmíněčně potřebuji.

Utěšuje mne představa, jak lupiči museli po otevření krabičky zírat.

„Lidi nahoře nad Florencií v kopcích žijou svoje životy, možná 70% z nich nemá ponětí co se všeobecně děje. Vůbec netuší.“

„Ty se mají“ dodám.

Říká to jako kluk, který vidí celou šíři problémů a přitom ví, že jeho generace do toho spadla naplno.

„Je asi jen jedna jediná věc, která mě na těch nahoře fascinuje. Je neskutečný, jak se ze všeho dokážou vykecat“.

Pán zašroubuje druhou láhev Čertovy vody a peláší dolu za přítelkyní.

Honza ho chvíli pozoruje.

„To je jako z reklamy u fotbalu,“ řekne.

„Jak to myslíš?“

„Pořád jsou tam jen tři věci. Chlast, prášky na erekci a sázky na výsledek.“

Naše pohledy se potkají a oba se rozesmějeme.

Má připlého plyšového tuleně ze stanice, kde se pečuje o opuštěná mláďata tuleňů a vrací je zpět do Severního moře. Vzpomínám při pohledu na tuleně, jak sem váhal, kolik z mála, co z mých prvních výplat zbylo, poslat na boj proti korupci.

Konečně se zas budoucnosti nebojím.

Honza si připne tuleně k batohu, vezme si svůj svět a jde dál.

Já za ním chvíli koukám.

Pak si v duchu přepnu navigaci:

„Směr: Honza.“

PŘEHLED 2026