Miniatury : Něžné souboje

     Něžné souboje

     Ríša spravuje Klubíčku elektrické zásuvky a já venčím Corliss. Docházím v lesíku za paneláky na svoji lavičku. Corliss jsem uvázal na pahýlu stromku jako vždy. Daleko za Vltavou nad střechami Prahy krouží chaoticky hejno ptáků. Uchopil je nějaký stoupavý proud, jsou stále výš, připomínají listy točící se ve víru. Tak ke mně promlouvá občas po své smrti maminka. Chce mi snad něco říci i teď? Ale co? Je to jak se všemi znameními: někdo mi chce něco říci, nevím, co, snad jen, že o mně ví. A ptáci stoupají výš a výš, vír se rozšiřuje a pak se mi náhle ztrácejí v
oblacích.

***

     Ve zpovědnici se dávám do pláče. Ale co je to za pláč? Soudní psycholog by napsal, že lituju jen sám sebe.
     „Tvá situace je opravdu zoufalá,“ uznává kněz. Chvíli oba mlčíme. On zvedne hlavu a zahlédne lesk v mých očích. Jak je to osvobozující, smět plakat, nehrát si na silného. Pak řekne: „Představ si válku a úplně rozbombardované město. Kolem jsou samé trosky, na zemi leží naříkající zranění a mrtví. A ty najednou spatříš před sebou sedmikrásku, která kvete. Máš ji přímo u nohou. Jí se pohroma vyhnula. Vidí nad sebou slunce. Malá sedmikráska. Jinak nic, jen zmar okolo. Skloníš se k ní a…“
     Za několik dní stojím na ochozu stanice. Vládne tma. Nastoupil čas inverze, oblaky dosahují skoro až ke stanici. Když se proud vzduchu zastaví, oblak poklesne a zatřpytí se hvězdy. Pak se od východu zvedne slabý vítr a oblak opět stoupá, převalí se přese mě a teplota rychle klesá, aby po chvíli příboj, v němž se topím, ustoupil a nad obzorem se objevil vycházející měsíc. Rozžhavuje se jak lampa na korábu. Vidí námořníci z paluby skomírající oheň mého srdce na pobřeží churáňovské hory? Dávám jim znamení, že tu mohou přistát. Námořníci mají jen pár
minut na to vyslat mi odpověď, že se potýkají s nočním vlnobitím a že o mně vědí. Přistání je nanejvýš nebezpečné. A už je tu další přílivová vlna mračen, ve které se dusím a ze které to mrazivě dýchá. Je to paměť dávného moře, ze kterého mě kdysi někdo vylovil, zachránil malého naháče. Nyní se choulím do kabátu, pod ním mám svetr, který mi dala Klubíčko k vánocům, a stejně se nezahřeju, ani mentolka mi nepomáhá. Pak mračna ustoupí znovu a zdá se, že definitivně, že moje pobřeží zvítězilo. Prsten měsíce se vyplnil a teď zvolna stoupá. Loď je pryč, možná z ní plují na hladině oblaků jen trosky. Měsíc je balónek, který někdo z trosečníků nafoukl, aby se vznesl a dal znamení komukoliv na pevnině, že tu došlo ke katastrofě. Najednou nevím, zda stojím pevně na vrcholu hory, nebo jsem utonul tam s těmi, zůstal jsem někde v údolí pod svýma nohama, klesám na dno a vidím oblaky ze dna, pozoruju, jak se chvějí svým spodním vlnobitím. Jako bych o tomtéž četl verše Pavla Kolmačky: Příliv hnal horu pěny. / poslední bóje – okno verandy. / Přívaly dostihly bezhlavě prchající. / Zdvihly je, uchvátily. Ale já bezhlavě neprchám. Stojím a dívám se. A chvěju se zimou.

***

     Slunci nic nebrání v cestě k ukryté průsvitné námraze, z níž místy vyčnívají plíšky jinovatky. Vše začíná tát. Zrcadla jako by už byla unavena pokrytectvím toho, kdo do nich neúnavně hledí.
     Šplhám na stožár. Oblaky pode mnou se provlékají mezi churáňovskými chalupami. Přetékají přes vrchol Popelné hory jak sněžná kápě. Stín rozhledny se promítá do mlžné clony. Tam, kde se rýsuje můj černý rozpitý obrys, se objevuje duhový kruh zvaný gloriola. Můj stín se oděl svatozáří. Nebo je to terč, do kterého mířím sám na sebe. Také je možné, že jsem ve skutečnosti vlastním stínem naproti a míříme na sebe vzájemně. Jde o souboj? A jaké jsme si zvolili zbraně?

***

     Slunce zapadlo a nad hladinu inverze vystupuje modrý pás. Nad ním se táhne pás růžový, tam se ještě opírají paprsky. Říká se mu Venušin pás. To bohyně si natahuje na své nahé tělo zemský stín, který teď bude tmavnout, dokud se jím nezahalí celá. Pak se v něm objeví hvězdy. Někdo je do těch šatů, v nichž se nedá tančit, ještě za světla potají všil. Teď čeká, až se rozzáří.

Text a foto Roman Szpuk


Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě


Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota

6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov


Rok 2023
1. Zimní květy
2. D
va psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom