Pondělní glosa: Fünf

7. 9. 2026 Marek Matoušek

Poslechnout článek

„Dobrý den. Mám u vás termín.“
Pán to říká tak přesvědčivě, že by se podle něj dal seřídit orloj.
„Dneska?“ podívá se Jitka do kalendáře.
„Dnes.“
Jitka je inženýrka. Výborná. A kdyby existovalo ministerstvo úsměvů, mohla by ho rovnou vést.
„Ukažte mi prosím potvrzení. V mobilu budete mít SMS od nás.“
Pán hledá v telefonu. Nic.
„Nemám. Ale vím to.“
Pak sáhne do peněženky, vytáhne kartičku a vítězoslavně ji položí před Jitku.
„Tady. Třetího září. V devět.“
„Ano. To je dnes. Máte pravdu.”
„Tak já jdu nahoru. Nashle.“
„Moment.“
Jitka ukáže na kartičku.
„Den, měsíc i čas máte správně. Jen jste se spletl o rok. Tady je 2025.“
„Cože?“
„Vy jste tu loni nebyl?“
„Nebyl.“
Jitka se podívá do záznamů.
„Byl. A máte to hotové. Podle HEALS perfektní zákrok i hojení. Ten nepěkný zánět jsme z vás dostali už loni.“
Člověk se vypraví k zubaři a zjistí, že už to má za sebou.

O den později, v pátek, se s podobnou jistotou potkávám znovu. Tentokrát pod operačním mikroskopem.
Zažil jsem odborné debaty, kde jedni tvrdili, že stačí pouhé oko, nanejvýš malé lupy. Druzí hájili mikroskop a dvacetinásobné zvětšení.
Taky jsem si kdysi myslel, že vidím výborně. Pak jsem se podíval do operačního mikroskopu a zjistil jsem, jak moc jsme slepí.
S laserem ale přišla ještě další lekce. Zpětně se cítím, jak když se koukalo do lešenářské trubky. Člověk viděl ale jen výsek. Když se roura odstranila, jen tiše zírá a ani se neodvažuje domýšlet, jaké další filtry máme před sebou, aniž o nich vůbec víme.

V pátek jsme pracovali od půl sedmé ráno do půl šesté večer, bez pořádné pauzy.
A pak zavolá někdo, koho to strašně bolí. Pomůžeme.
Cizí pacient žijící daleko od Čech přesvědčivě ukazuje na jeden zub.
„Bolí mě ukrutně tenhle ten”.
Jenže podle CT a rentgenu je příčina jednoznačně jinde.
„Příčinou je ale jiný,“ říkám.
„No, spíš tenhle,“ stojí si na svém.
Pán věří své bolesti. Já snímkům a tomu, co jsem se za desetiletí naučil.
Na páteční podvečer výborná sestava.
Odpovědnost mám ale já.
„Můžu si zákrok přes mikroskop natočit pro přednášky, bude to zajímavé.“
“Samozřejmě.“ dodá.
„Tady budeme pracovat. A támhle, u jiného zubu, asi uvidíte nečekaně odtékat hnis.“
Volím laserový postup, který jsem se naučil od mexického kamaráda Isaaca.
Při otevření „mnou určeného“ zubu vystříkne zelený hnis až k oknu. A postupně lehce začne vytékat i z jiného. Přesně z toho, na který pán ukazoval. Tedy od příčiny k následku.
Na obří televizi kouká pacient i skvělá asistentka Kačenka. Je to přesně, jak se předpovědělo.
Ložisko v kosti je tak rozsáhlé, že se ošetření jednoho zubu projeví i mnohem dál. My našli příčinu. Pacient správně ukazoval, kde ho to bolí.
Pravdu máme všichni. Zánět odchází, ač nemá nožičky. Pacient odchází též. Šťastný.

Napadne mě Mercatorova mapa. Grónsko na ní vypadá větší než Jižní Amerika. Ve skutečnosti má zhruba osminu její rozlohy. Podobně mapa opticky přifukuje severní oblasti Ruska a Severní Ameriky. Pro námořníky je to užitečné zobrazení.
Na porovnávání velikostí ale velmi zrádné.
Právě taková zkreslení připomíná kampaň Correct the Map.
Člověk může dobře vidět a mít správné zvětšení, přesto se špatně zorientuje ein zwei.
Na mapě, v puse, v politice, kdekoli.

V pátek večer po tomto všem sbalím zbytky sil a vyjedu za Vídeň pro top informace v medicíně. Zastavuji na své obvyklé pumpě před Schwechatem.
Rafinérie je ale dnes cítit tak, že by tu osvěžovač vzduchu rovnou podal výpověď. Je večer, osmadvacet stupňů a dusno. Mění se tlak. Ve vzduchu visí déšť.
U pokladny beru půllitrovou vodu. „Nur fünf?“ ptá se znuděný pumpař se sluchátky v uších. “Ein zwei Polizie, drei fűr Brigadier” slyším hit ze sluchátek až přes pult.
„Ja – nur null fünf.“ beru půllitrovku vody.
Zaplatím. Dostanu lístek k podpisu.
Podepisuju, podívám se na částku.
Sto dvacet eur.
Za půl litru?
Jsem ve Vídni nebo ve Vatikánu? Ta voda je svěcená?
„Nein, nein. Das ist mein”, ozve se hrubý hlas Rakušana za mnou.
„Diesel fünf?“ ptá se pumpař.
„Nein. Wasser null fünf.” ukazuju na lahev vody a nevrlec si sundavá levé sluchátko z ucha.

V ordinaci se mi před chvílí povedl majstrštyk. A tady podepíšu půl litru vody za cenu plné nádrže nafty.
Pán se omlouvá, že se neozval dřív. Je hodně unavený. Oči drží na půl žerdi. Dáme se do řeči. Odváží biologický odpad z nemocnic.
Vypráví, jak jsou lidi nevrlí. Jak ho někteří kolegové ani nepozdraví, natož aby někdy za něco poděkovali. Ale přesto všechno co dělá, ho baví.
„A pak přijdeš ty a zaplatíš mi celou nádrž!“ chechtá se.
„A ještě tě zvu na kafe,“ říkám.
„Ne, já tebe!“
Oči mu blýskají radostí.
Před chvílí jsem dostával nazelenalý hnis a nemocné tkáně z lidí. A on podobné věci odváží pryč z nemocnic. Každý trochu jinak a jinde, ale oba jsme tuze rádi, když to zmizí.

AI mi cestou předčítá odpovědi kandidujících do komunálních voleb na české straně Šumavy. Zajímá mě hlavně zdravotnictví a podpora aktivních lidí. U nápadů, jak přivést zubaře, se usmívám. Vybavená ordinace. Byt.
Lékař se k bytu přeci nedodává jako kuchyňská linka.
Připadá mi, že poslouchám recepty Ládi Hrušky staré třicet let k tomu. Asi to myslí dobře, ale to je dost málo.

Do Vimperka jsme přivedli řadu lékařů i hygienistek. Za těmi příchody mnohdy byly roky práce a spousta proinvestovaných vlastních peněz a energie.

Společnost dnes řeší hlavně to, jak rychle opravit následky, místo abychom se ptali, proč vůbec vznikají.

Je to jako když doma praskne trubka. Všichni běhají s hadry, shání se další uklízeči, ale ventil na uzávěr vody zůstává otevřený.

Po čase se ve chvatu ze stredu povede uklidit a rychle přetřít plíseň na zdech, ale uvnitř dům dál vlhne.

Plíseň postupně vylézá i ve vedlejších místnostech a o patro pod námi.

Moderní zdravotní politika nezačíná u hadru a přetírání , ale uzavření ventilu.

U toho, proč ta porucha vůbec vznikla. Jejím cílem je, aby problémů vznikalo co nejméně.

A ne aby se maskovaly.

Ve Vimperku to znamená přestat se ptát jen, kde vezmeme dalšího zubaře, ale hlavně, proč máme tolik lidí, kteří ho nutně potřebují.

Mnoho lidí nechodí pravidelně na prevenci a nefunkční systém pak logicky doháníme stále stejným způsobem. Více rychlých výkonů, více dalších přetírání a výsledek? Barák postupně zralý na demolici.

Pokud ten kruh nepřerušíme, budeme jen přidávat další a další uklízečky na tekoucí vodu a malíře na přetírání.

To není kritika lidí ani lékařů, ale výzva měnit směr.

Dát stejnou energii prevenci a zdravému prostředí, jakou dnes dáváme opravám.

Úspěchem totiž nebude více plomb, ale méně lidí, kteří je budou potřebovat.

Děláme to skoro 20 let a jásáme, když k nám přicházejí mladí bez kazů. Jupí. Funguje to.

Od pondělí u nás pracuje na plný úvazek zubařka Pavla.

Pět let jsme jí platili stipendium, pět let se učila a dostávala od nás čas a energii.

A učila se myslet preventivně. Tedy v souladu s HEALS- UZDRAVUJE- MOCH DI XUND.
Učila se u nás u přístrojů za desítky milionů, které se postupně učí ovládat.

Mohou ohromně pomoci a jestli něco nové doktory do Vimperka táhne, tak je to tato špičková úroveň přístupu, lidskosti, profesionality a týmovosti.

„Jsem unavená,“ říká vyčerpaná v pátek v poledne po prvním týdnu.
Věřím jí.

Mladí touží po velké výplatě, pár dní v práci, surfování po internetu a mobilování v pracovní době a ideálně nulové odpovědnosti. Už vůbec ne hmotné.

Toto je pro každého ideální zaměstnání.
„Pavli, v medicíně jsi přesně na opačném pólu.“
Má za sebou roky dřiny. A další před sebou.

Naráží na lidi, kteří roky odkládají prevenci a pak chtějí okamžitě a zadarmo opravit to, co si mezitím za vlastní peníze nákupem kyselin a sladkého a nečištěním ničili.

S Pavlou sme se domluvili, że vezmeme 20 lidí a že tento nábor zveřejníme jenom tady v glose.

Takže komu se líbí tato naše fousatá skoro dvacetiletá filozofie a chce být naším pacientem, ať napíše na info@zubnilekar.net a my se mu ozveme.

Do textu e-mailu prosíme napsat heslo “uzdravuje”.

Pavle po telefonu namlouvám povzbuzení. Posílám jí trochu síly.
Ať ví, že na to není sama.
Přeju jí, aby jí vydržela chuť pomáhat.
Aby měla sílu ulevit cizímu člověku i v pátek k večeru. Člověku, který už bolestí neví kudy kam. A pak se ještě naučila ze zbytečku sil učit se po světě o víkendech souvislosti víc a hlouběji.

Vzpomenu si na toho vídeňáka u pumpy. Unavený člověk ale má radost ze života i z práce.

Odbyla půlnoc. Začíná sobota. Jsem na místě. Parkuju.
Snad mi ráno nezavolá Jitka, že to školení bylo loni.

PŘEHLED 2026