„Pane doktore, máme pro vás špičkovou technologii.“
„Co umí?“
„Fantastické věci.“
„Co se musím naučit? Jak se ovládá? A jak pomůže pacientovi?“
„Jednoduše. Hlavně když si dnes něco podobného koupíte, vyfoťte to. Dejte na sociální sítě. Označte nás. Ať všichni pacienti vědí, že to máte.“
Pokládám si v duchu úplně jinou otázku: Do kdy má medicína pomáhat — a kde jsou její limity?
„Znám lidi, kteří věří, že Země je placatá. Budou věřit i tomu?“ zeptám se.
„To neřešte. Důležitý je dosah,“ vysvětlí mi.
„A lidé, kteří si to koupili před vámi, tu technologii používají? Naučili se s ní? Funguje jim?“
„Samozřejmě.“
„Jak často ji používají?“
„To je vedlejší. Hlavně ať máte marketing.“
Dealer dostane provizi. Média dostanou obsah. Ordinace dostane přístroj. A pacient se dozví, že jeho lékař má novou technologii.
Tak dnes často funguje svět: řešíme fasádu, zatímco nosné zdi nás nezajímají.
Znám ordinace, kde stojí deset přístrojů, které se koupily, rozbalily a vyfotily. Teď čekají. Stejně jako někde čeká deset kabelek, deset párů bot a další věci, které měly změnit život. Jen se k tomu zatím nedostaly. Leží netknuté v koutě a čekají na lepší marketing.
„Hlavně ať to jede samo,“ říkají prodejci.
„Letadlo na autopilota. Bagr sám kope. Mašina sama léčí.“
Jenže to obvykle říká ten, kdo chce, aby obchod protekl přes něj. A aby z toho měl provizi.
Tím se tváří, že slouží člověku. Ve skutečnosti slouží hlavně tomu, kdo prodává.
Sedím na univerzitě ve Vídni. Napravo ode mě profesor Juan z Filadelfie, nalevo Timo z Kazachstánu, specialista na frenulektomie, a Sami, který žije v Izraeli a dlouho žil v Německu.
„Jsem Palestinec,“ říká Sami. „A mám spoustu židovských kamarádů.“
Pokrčí rameny.
„S pacienty, lékaři i dealery se domluvím výborně. Ale co provádějí politici, tomu nerozumím.“
Vzpomene na dobu, kdy šel izraelský premiér Netanjahu na operaci srdce a lidé v ulicích protestovali proti jeho vládě.
„Věděli jsme, že jestli bude vládnout dál, bude válka,“ řekne Sami.
Timo se hořce zasměje.
„Co se děje v Rusku, to ani nemá smysl komentovat. Lidé jsou jedna věc. Politici jiná rasa.“
Juan přikývne.
„A ta jiná rasa má zvláštní schopnost. Dokáže vrátit o desítky let zpátky nejen vlastní zemi, ale někdy celý národ.“
Pak dodá:
„Ameriku teď posunuli zpátky o šedesát let.“
Chvíli je ticho.
Juan je původem z Kolumbie a vypráví mi o národním parku Tayrona. Začíná u moře a stoupá do hor vysoko přes tři tisíce metrů. Během jediného dne se člověk může dostat od tropického vedra až ke sněhu.
„Podobné místo, od moře až po zasněžené vrcholky, je ve Vancouveru,“ říkám Juanovi.
„Ano. Jen tady jsi v tropech,“ dodá.
„Když se řekne Filadelfie, vybavím si schody u Ramba. A překrásný výhled na město. Loni jsem je podél Ramba vyběhl,“ vzpomínám nahlas.
„Rocky, Marku,“ laskavě mě opraví.
Filmové znalosti jsou moje slabá stránka. Na Březníku nebo na Hammerklause znám každý kámen. Ale Rockyho ani Ramba jsem neviděl ani jednou. Pro mě jsou to prostě filmy začínající na R.
Juan vypadá přesně jako George Clooney. Dlouho váhám, jestli to risknout. Třeba mi řekne: „Ne George Clooney. Brad Pitt.“
Risknu to.
„Juane, vypadáš úplně jako George Clooney. Nothing else?“
Napjatě čekám.
„Když jedu na víkend do New Yorku, nestíhám se podepisovat,“ směje se. „Lidé si myslí, že jsem opravdu George.“
Sami mi podá telefon.
„Podívej. Takhle teď v Číně nasazují roboty k řízení dopravy.“
Ukáže mi článek o policejních robotech, kteří v čínských městech pomáhají s dopravou, i když nemají pravomoc zatýkat.
Napadne mě: Proč se o podobných modernizačních směrech nemluví i v komunálních volbách u nás? Mohly by obcím ušetřit peníze. Proč jsme v některých otázkách tak pomalí, když jinde už stroje stojí na ulicích? A o peníze vydělávajících radarech na Šumavě ani nemluvě.
Zapípá mi telefon. Komunální volby.
Jedna strana vytáhla nedostatek zubních lékařů jako důležité téma. To je v pořádku. Kéž by se opravdu podařilo zařídit, aby se lidem přestaly kazit zuby. Tolik bych si přál, aby byli zdravější a aby to politici řešili.
Jenže ve zprávě čtu, že „odešli staří lékaři a nikdo nový nepřišel“.
Napadne mě, že jsem do Vimperka přivedl čtyři zubní lékaře.
Není to málo, Vladimire Ivanoviči? Čtyři?
Chci odpovědět. Ale raději poslouchám, jak se baví lidé, kteří se v ordinaci každý den musí rozhodovat mezi tím, co technologie slibuje, co lékař umí a co pacient dovolí. A všichni z nich učí další lékaře, být lepšími a umět ovládat ty nejsložitější technologie.
„Takže lékař musí rozumět technologii, v našem případě laseru, pacientovi, politice i dějinám — a pořád je to málo,“ říká Timo a zasměje se.
„Přitom by stačilo, kdyby politici někdy řekli: Nevíme. Zjistíme to,“ dodá Sami.
Beru telefon a ač vím, že někdy není dobré reagovat, reaguji.
V medicíně nestačí přístroj koupit, rozbalit a nastavit. Výsledek závisí na tom, jak daleko je ruka od těla, jak rychle se pohybuje, jak lékař vidí — a jestli pacient zrovna necouvá. Záleží na spoustě faktorů. Pak přivedete lékaře. Učíte je. A politici vám řeknou, že jste nikoho nepřivedl.
„Hrot má být dva milimetry od tkáně,“ řekne Sami.
„Já vím,“ odpoví Timo.
„Jenže pacient někdy couvne. A dva milimetry jsou pryč. S nimi může být pryč i celý plán.“
Tím se změní všechno. Vzdálenost. Dopad energie. Podmínky zákroku. Přesné nastavení na obrazovce najednou nestačí.
Pacient totiž není laboratorní vzorek. Má cukrovku, vysoký tlak, jinou pigmentaci, jinak se hojí, jinak snáší stres. Přístroj může být nastavený přesně podle návodu — a přesto mohou být výsledky u dvou lidí diametrálně odlišné.
„Takže chyba je v přístroji?“
„V doktorovi?“
„V pacientovi?“
Ne. Tak jednoduché to není.
Všechno je koktejl. A každá jeho složka něco mění.
Profesor Gutknecht, guru univerzity, kde sedím a studuji, tomu říkával Mickey Mouse Business. Ne proto, že by technologie byla hračka. Ale protože kolem ní někdy děláme velké divadlo, zatímco to podstatné zůstává v koutě.
A co je to podstatné?
Technologii musíme rozumět. Přístroj správně použít. Mít znalosti, šikovné ruce a oči, které opravdu vidí — ideálně přes mikroskop. Musíme vnímat pacienta: že se bojí, že má cukrovku, nebo že právě couvá. A občas přežít politiky, kteří dělají rozhodnutí, jež místo pomoci všechno komplikují.
Jenže když si to člověk poskládá, ta posloupnost je vlastně jednoduchá.
Začíná pacientem a jeho zdravím.
Druhým krokem je prostředí, které zdraví podporuje. Politici by měli dělat všechno pro to, aby se lidem dostávalo co nejvíc toho, co jim prospívá — a aby to, co jim škodí, nebylo nejsnazší a nejdostupnější volbou.
Pak se objeví nemoc nebo problém. A nastupuje další krok: lékař, který ví, co s ním. Nebo jednou robot, který některé výkony zvládne rychleji a přesněji.
Jenže i robot potřebuje diagnostiku. Potřebuje poznat, co pacientovi vlastně je. A potom potřebuje technologii, která dokáže zákrok provést.
Tohle už není sci-fi, jak by se mohlo zdát. Diagnostika i výkony se rychle mění. Ale na začátku té rovnice pořád nemá být dodávání lékařů. Na začátku má být zdravý pacient. Lékaře potřebujeme tehdy, když se zdraví naruší — a tehdy potřebujeme, aby byli dobří, dobře vybavení a uměli své vybavení používat.
Celá tahle krásná posloupnost má jen jednu drobnou vadu.
Stačí, aby se pacient — pokud ho zrovna nemáme ve svěráku — trochu pohnul.
A najednou je všechno jinak.
„Takže když tohle všechno zvládneme, vyhráli jsme?“ zeptá se Timo.
„Ano,“ odpoví Sami. „Až do chvíle, než pacient couvne.“
Všichni se zasmějeme.
A já dodám:
„A až do chvíle, než na dveře zaklepe další Mickey Mouse.“
MM
PŘEHLED 2026
