„Kolik myslíte, že stojí tahle ruka?“ ptá se přednášející profesor z Harvardu.
Dívám se na ni. Je nádherná. Pět štíhlých prstů, jemné klouby, neuvěřitelně přesné pohyby. Sbírá drobné předměty, otáčí je, skládá Rubikovu kostku. Pohybuje se jako ruka mladého klavíristy.
Jen nehraje Chopina.
Zatím.
„Pět tisíc dolarů?“ tipuji.
„Třináct set.“
„A celé tělo? Kolik tipujete ? “ popichuje nás.
„Patnáct set.“
„A hlava?“
„Tu nepotřebuje.“ usměje se.
„Tak to jsme na tom podobně,“ napadne mě při vzpomínce na některé předvolební debaty.
Berlín. Mezinárodní stomatologická akce. Lékaři z více než padesáti zemí. Překvapivě mnoho kolegů z Afriky s nádhernou, melodickou angličtinou. Někdy jim rozumím lépe než Londýňanům.
A občas i lépe než sám sobě.
Ještě nedávno se řešilo jaký nástroj, laser nebo frézu si koupit.
Dnes řešíme, kdo bude tu frézu držet.
„Kdy přijdou roboti do ordinací?“ ptá se mulatka z auditoria.
Všimněte si. Už ne jestli.
Jen kdy.
Na notebooku mi mezitím pracují digitální agenti. Tlupa Open AI , Clouda, Groka, Mistralu i Gemini. Makají dohromady. Jeden programuje, druhý kontroluje, třetí opravuje chyby prvních dvou. Okna se otevírají, videa spouštějí, kód přepisuje. Pro oko sledující display brutální chaos.
Před pár lety práce pro týmy programátorů a docela mastnou fakturu.
Dnes moji agenti pracují na rozličných projektech, zatímco se soustředím na přednášky.
Vedle se mi na obrazovce automaticky rozsvítí nové okno.
Volební výsledky. Přicházejí první spočtené volební okrsky.
Doma právě skončily komunální volby.
Na dálku dokážu řídit programování různorodých projektů, komunikovat s druhým koncem světa.
„Ale hlasovat?“
„Nemůžete.“
„Proč?“
„Protože jste v zahraničí.“
„A kdybych poslal robota?“
„Ten taky nemá volební právo.“
Takže digitální agent mi může naprogramovat půlku světa, ale já nemůžu na dálku vhodit jediný hlas do komunálních voleb….
Téměř každý víkend někde cestuji, i doufám, že je to naposledy, kdy mi cesta do zahraničí vezme možnost volit.
Nemusím vždycky chtít volit.
Ale chci mít možnost volit.
Zvednu oči nad notebook na obří projekci.
Na pódiu se promítá video jiného operačního robota.
„A kde bude doktor?“ přemýšlím.
„Robot bude operovat. Doktor držet pacienta za ruku.“
„A sestra?“
„Ta bude držet doktora ?“
„A kdo bude držet sestru?“
„Snad nervy ?“
Jenže co když jednou nebude potřeba ani doktor?
Zejména až lékař zjistí, že robot nepotřebuje dovolenou, nemá nemocné děti a v pondělí ráno nemá špatnou náladu.
Ani sestra?
Ta dokonalá ruka už je neuvěřitelně jemná.
Jen nevím, jak umí pohladit.
A jestli pacient pozná rozdíl.
A právě to mě vrací k volebním výsledkům.
Protože i tam se rozhoduje o lidech. Teda mělo by se…
Komunální volby mám ze všech nejraději. Nevolíme stranu. Volíme lidi.
Od Přední Výtoně přes Český Krumlov, Prachatice, Vimperk, Borovou Ladu, Kvildu, Zdíkov, Husinec, Strakonice a Sušici až po Prášily a Železnou Rudu sleduji, jak komu přibývají hlasy.
Z možných sedmnácti hlasů bych věděl komu osm nebo devět dát.
„Tady to dopadlo dobře.“
„Tady překvapili.“
„A tady už asi někdo považoval svou židli za součást městského mobiliáře. A drobet se přepočítal“
V řadě obcí byla kampaň slušná. Výsledky mi připadají překvapivě přirozené. Jako by lidé poznali, kdo něco skutečně udělal a kdo jen populisticky říkal „zvolte mne a já pak udělám to co chcete“.
Uvědomuji se za každým jménem na kandidátce je i příběh.
I za tím, kterému bych hlas nikdy nedal.
Měsíce práce, večery, víkendy, naděje. Rodina, přátelé, kteří drží palce.
„Tak co, tati? Vyšlo to?“
„Nevyšlo.“ zní smutně.
„A co teď budeš dělat?“
„Zítra půjdu zase do práce.“
Někde se otevírá šampaňské. Jinde je kousavé ticho.
A právě tady se pozná demokracie.
Ne podle toho, kdo vyhrál, ale jak se vítěz zachová k poraženému. A jak poražený přijme vítěze.
„Tak co, podáme si ruce?“
Vzpomeňme si na tuto větu za pár týdnů po volbách v USA.
A když už přemýšlím o tom, jak snadno se dají rozbít vztahy, na pódiu se právě objevuje animace o tom, jak se rozbíjí kost.
Kanadský profesor vysvětluje:
„Kostní tkáň odbourávají osteoklasty. A začne se ponořovat do hlubi tématu.“
Profesor ale najednou pustí video.
Na obrazovce se objeví Donald Trump.
Profesor se mikro úsměvem představí nový druh buněk.
Trumpoklasty podle profesora destruují své okolí. Jen místo kostní tkáně odbourávají důvěru, vztahy, instituce a někdy i celá po staletí formovaná spojenectví. A hlavně pracují rychleji, než se tkáň stačí obnovovat.
„Trumpoklasty!“ Sál vybouchne smíchy. Lékaři z 50 států světa oceňují, jak Kanaďan tne do živého.
„A jak se to léčí?“
„Nejlépe prevencí.“ odpoví posluchačům profesor se vztyčeným ukazováčkem.
A právě to slovo — prevence — mi uvízne v hlavě.
Protože se netýká jen medicíny.
Možná roku 2026 prožíváme poslední komunální volby svého druhu tak, jak je známe.
Za čtyři roky budou digitální agenti kontrolovat rozpočty, smlouvy i projekty. Za čtyři roky bude probíhat razantní zeštíhlení úřednického aparátu. Technologie budou pevně přebírat velkou část rutinní repetetivní práce nejen na radnicích. A tam kde začnou ušetří nejvíc.
„AI vyplní sto formulářů za minutu? A u této konkurenční firmy dokonce 250 ?“
„Výborně. Ale proč ty stovky formulářů vůbec potřebujeme?“
„A kdo opraví rozbitou silnici?“
„A proč ji nepostavit tak, aby se hned nerozbila?“
Před patnácti lety jsem v naší zubní laboratoři zaváděl CAD/CAM technologie, počítačem řízené frézy a 3D tisk.
„Tohle nemůže fungovat.“ bylo mi říkáno.
„My to děláme třicet let jinak.“
„Tak to zkusíme lépe.“ oponoval jsem jim.
Někteří změnu přijali. Jiní odešli tam, kde se pracovalo postaru a pracují tam postaru doteď.
Tehdy to chtělo odvahu. A dnes ji potřebujeme znovu.
Proč nemít nejen na Šumavě a v Pošumaví jedny z nejmodernějších úřadů v Evropě? Opustit „tak to děláme 30 let.“
Estonsko digitalizuje veřejnou správu už desítky let. Tchaj-wan ukazuje nové možnosti zapojování občanů.
Méně formulářů. Méně zbytečné práce. Více produktivity.
Ano, některé činnosti i pracovní pozice zmizí. Ale lidé mohou dělat něco užitečnějšího.
„A co když úřad ušetří polovinu práce?“
„Výborně.“
„A co s druhou polovinou?“
„Hlavně jí nevymýšlet další formuláře.“
Protože když pacient řekne: „To je plomba na pojišťovnu,“ zapomíná, že pojišťovna nemá kouzelnou peněženku.
Platíme to my všichni.
Stejně jako úřady. My všichni.
A především za všechno platíme časem.
A tak se od úřadů zase vracím ke zdraví.
Protože nejdražší problém bývá ten, kterému jsme mohli předejít.
A tady se kongres, volby i Šumava potkávají.
Projekt Heals – Uzdravuje– Mochdixund
Fyzicky. Duševně. Sociálně.
Zdraví nezačíná v ordinaci. Začíná v rodině, ve škole, v jídelně, v parku. A také na úřadě.
Pojďme si odpovědět sami pro sebe, jako při zkoušení ve škole :
„Jaká je nejlepší zubní výplň?“
„Ta, kterou nepotřebujeme.“
„Jaká je nejlépe provedená operace?“
„Ta, které předejdeme.“
„Kde je nejlepší úřad?“
„Ten, který nepotřebujeme anebo je tak přívětivý, že si věci automaticky připraví sám“
Institut „Prevence“ má bohužel jednu politickou nevýhodu.
Nedá se slavnostně otevřít.
Nový operační přístroj má pásku, fotografy a usměvavého politika s nůžkami.
Zdravý člověk nemá nic.
Jen to nenápadné zdravé zdraví.
A možná právě proto je tak snadné přehlédnout, co nám ve skutečnosti dělá dobře.
Znovu se podívám na obrazovku.
Co vlastně dnes rozhoduje?
Nejlepší program? Největší billboard? Nejmodernější technologie? TOP marketing ?
Vyskočí mi krátké video jihomoravského hejtmana Jana Grolicha.
„Ty, ty, ty, ty…“
Bláznivá předvolební písnička.
„Tohle je politika?“ poslechnu si ji a uznávám, že to je vtipné ale i obsahově solidní.
Zasměju se.
A pak ještě víc. Je to fakt dobrý.
Kanadský profesor mě rozesmál trumpoklastem a Grolich písničkou.
Po celém dni mi dochází, co člověku udělá nejlépe.
Milý laskavý lidský humor.
Dívám se na svou ruku.
Je starší, méně přesná a rozhodně dražší na údržbu než ta robotická za třináct set dolarů.
Ale dokáže pohladit pacienta, který se před zákrokem bojí.
Dokáže podat ruku člověku, se kterým nesouhlasím.
Umí podat ruku i tomu, kdo mě právě porazil. S kým jsem prohrál. Ale i tomu, koho jsem porazil já.
A tak bych si přál, abychom měli odvahu měnit svět, ale neztratili přitom schopnost být lidmi.
Aby nám technologie ušetřily čas na to nejdůležitější.
Na sebe. Na druhé. Na život.
„A co když jednou roboti zvládnou úplně všechno?“
„Třeba i humor?“
„Možná.“
Možná tedy není nejdůležitější, co všechno jednou dokážou stroje.
Ale co si dokážeme uchovat my.
Protože jestli jednou vytvoříme dokonale fungující svět, ve kterém nám nebude dobře, nebude to pokrok.
Bude to možná jen dokonale naprogramovaná chyba.
MM
PŘEHLED 2026
- Volby
- Mickey Mouse Business
- Dvě peněženky
- Vločky
- Fünf
- Adaptace
- Skrblíci
- Nabíječka
- Pět procent
- Prameny
- Energie
- Životnost
- Blue Zones
- Výtah
- Vztahy
- Co má ještě smysl zachraňovat?
- Useless class
- Pytlák hajným
- Hrdina
- Váha
- Kontexty
- Ruach
- „Uzdravuje“
- Priority
- Vimperk opravuje. Ale jaká je jeho vize?
- Radary místo vize
