Miniatury : Pařez

7 února, 2025
17:00

Pařez

Stojíme s Klubíčkem pod Klášterským viaduktem. Přímo nad námi visí z oblouku mostu mohutný rampouch. U břehu je Arnoštský potok zamrzlý. Proud vody zpomaluje, točí se ve víru a dotýká se zespodu kry. V tom místě se vykresluje černé srdce, které nepulsuje, jen se zmítá v neznámých emocích. Jako by se ze dna kdosi přitiskl zoufalou hrudí na led. Co vyčíst z těch pohybů, které připomínají dosud nezrozený lidský plod, ve kterém už je obsaženo vše budoucí těžké, všechny bolesti života? Vidím v tom černém zrcadle úzkost vlastního srdce před zrozením, ještě v lůně maminky, kterou právě opouští můj otec?

***

Bukový lístek

     Getsemany zarůstají lesním stínem,
     žíznivá fenka žere ztvrdlý sníh,
     bukový lístek vánkem otáčí se,
     v modlitebním mlýnku smíš si číst.

(Getsemany u Sklářů 23. 1. 2025)

***

Před deseti lety se na Knížecích Pláních páslo dvacet osm ovcí. Vlci během jediné noci zdecimovali celé stádo. Přežil jen beran. I on stát ztuhlý hrůzou z toho, co se kolem něho děje, ale na krku měl zvonek. A jeho zvuk šelmy odradil. Neodvážili se k němu přiblížit. Na ten zvonec si vzpomenu, když vidím na zimní obloze blikotat Sírius. I k němu se noční vlci mého nitra bojí přiblížit. Obcházejí jej v němém žalu, už ani výt nesvedou, jen jejich horký dech jim od mord odletuje v podobě páry, slov, která se převtělila v mlčení. Ta hvězda by je popálila. A její oheň stále hoří a žaluje moji zradu.

***

Lesní studánka

     Nepřijali jsme vodu od studánky,
     Zweigeltrebe rosé pijeme,
     průsekem slunce svit k nám vchází,
     teď zahřívá nás příjemně.

     K nohám nám slétlo semínko smrku,
     v němž budoucí stíny větví dřímají,
     navždy uchová nás paměť suků,
     v hluku světa i na jeho okraji.

(Studánka U Staré Myslivny 24. 1. 2025)

***

Na cestě z Táflovy Hutě na Skláře je spousta ledu. A do louží ještě prší. Klubíčku boty kloužou víc než mně. Nebo se víc bojí. Nad námi letí krkavci a v lese svítí čerstvé motáky pařezů, které déšť jako by rozlepoval. V korunách smrků hučí vítr, nedělá Klubíčku dobře, z očí jí teče.
Docházíme ke studánce, voda tu vytéká dřevěným žlabem a v místě, kde dopadá do příkopu cesty, se vytvořil ledový límec. Jsou tu tři hrníčky, ale jen z jednoho se dá pít, zbývající mají prasklá dna. Napiju se, podávám hrníček Klubíčku. Přiložím na led dlaň. A vzpomenu si na zenový příběh, který mi vyprávěl do telefonu Cyril žijící v Bílých Karpatech. Po lese kráčí mnich, tu zaslechne křik nějakého člověka. Nalezne muže, který se drží ztrouchnivělého pařezu a křičí: „Pusť mě! Pusť, ať se konečně mohu z toho lesa vymotat!“ „Ale vždyť se toho pařezu držíš ty,“ říká mu mnich. „Sundej tu ruku a jdi klidně dál.“

***

     Sedíme na lavičce ve vimperském arboretu. Z nedalekého hřbitova zní romská hudba. Na větvích leží nový sníh, bílé linie dokreslují temné větve. Pak se Klubíčko vrací s Coraliss ke mně a já se jdu podívat na pohřeb. Před kostelem postává několik Romů, ve tmavých tvářích vidím slzy. Bolest je všem národům společná, každé době, oko ji nezatají. Klubíčko si doma čte básně Simony Mlčochové ze sbírky Žiju svůj sen.
     Byli jsme se podívat u jejich osiřelých maringotek za Malčí. Rodina Mlčochů přebývá v zimě v Andalusii. Synové Kašpar a Prokop se tam živí pouliční produkcí písní španělských Romů. Djelem, djelem. Jdeme jdeme. K Mlčochům vede rozbahněná cesta s kluzkým sněhem. Vítr zesílil. Stojíme v rohu louky, pod námi se k sobě choulí prosté přístřešky obklopené všemožným haraburdím, starými koly, a za nimi se táhnou hřbety Šumavy. Maringotky už reznou, střechy jsou zatížené kameny. Nad brankou je z větví vyrobená židovská hvězda. Poblíž nás visí z větve břízy ze dřeva vydlabaná a mechem vystlaná snad houpačka pro broučky. Pohupuje se v poryvech. Pak se vracíme zpět k autu. Zatím ještě spolu, ale každý z nás už kráčí po své vlastní cestě. Kdoví, kam dojdeme?
     Klubíčko se ptá na Simonu. „Chci žít svůj sen,“ říká mi tajemně. Snad tedy opravdu touží po samotě. Jenže Simona vychovala v těch maringotkách devět dětí a ví, že svou svobodu zaplatila poznáním, jak se vše může změnit v povinnost i zoufalství. Už se nemůže vzepřít. Přijetí snu je někdy vykoupené ztrátou sebe sama. I ty se, Klubíčko, vydáš svojí cestou, cítím to až do hloubi nitra, protože vím, že budeš hledat svůj sen, ale na Šumavě se mnou to nebude. Vydáš se do Brd, na Křivoklátsko nebo kdoví kam jinam a jednoho dne se mi ztratíš.

***

Sluneční déšť

     Na cestu mračny se slunce dalo,
     vítr svit prosévá v krůpějích.
     Odjelas. Ještě před chvílí malou
     pátral jsem lačně po rtech tvých.

     Násilím ses mi vyprostila
     z nekonečného objetí.
     Pusť. Nebo zůstanu. Zůstaň, má milá,
     aspoň, než déšť za les odletí.

(Vimperk 29. 1. 2025)

Text Roman Szpuk
Foto Věra Mannaertsová a Roman Szpuk