Miniatury : Není cesty zpět

11 dubna, 2025
08:00

Není cesty zpět

V metru sedí vážný muž, nehybný jak socha, šedé vlasy sčesané dozadu, a čte si dominikánský časopis Salve. Vedle něj se hádá ukrajinský pár. Ona tu a tam vykulí oči, pozdvihne nad nimi obočí. Venku řičí sanitka, jekotem ji doprovází nějaké dítě, které slyším jen v pauzách mezi houkáním. Klubíčko jde na vstupní prohlídku před novým zaměstnáním, já se potloukám uličkami pod Hlavním nádražím. U svatého Štěpána tlačí vzhůru po dlažbě žena malého chlapečka na koloběžce. Musí být hodně předkloněná, tak je ještě chlapec malý. Pod rozepnutým černým kabátem se jí na břiše houpe hnědá kabelka. Jiná žena nese v náruči miminko v růžové čepičce. „Máš rýmu?“ ptá se a škrábe je na zátylku. „Máš malinkou rýmu?“ Jako by malý člověk musel mít vše malé. Ale nejen čepička miminka, i sakury poblíž kvetou růžově.

Před Hlavním nádražím
zahnala bílá hůlka
dva holuby.

V nádražní hale na eskalátoru pomáhají dva dobrovolníci s invalidním vozíkem, na kterém sedí obří žena. Vychrtlý drobný mužíček, který ji tlačí, by to sám nedal. Poté, co ti dva usadí ženu trochu pohodlněji, nasazuje jí na hlavu kulicha ale tak nešikovně, že jí ho přetahuje přes oči, takže ona teď také nic nevidí a ani se nijak nebrání.

***

Na rohu Ostrovní a Spálené ulice umývá muž dlažbu, prudkým proudem vody vyplavuje ze spár mezi dlažebními kostkami hovna předchozí noci, opodál sedí na chodítku zmalovaná žena s křiklavě rudými dlouhými nehty. Ale Ostrovní sama je skoro liduprázdná. Nevím, proč se mi vybavila dávná vzpomínka: Jako desetiletý klučina jsem čekával po náboženství na trnovanské faře v Teplicích, než si pro mě přijde maminka. Raději jsem však venku ve stejně prázdné ulici probíhal loužemi jak zdivočelý pes. Představoval jsem si, že jsem auto, a byl jsem pak zacákaný až za ušima. Někdy jsem si však na faře listoval časopisy s komiksy, dnes bych je nazval fantasy, střetávala se v nich bojující bizarní letadla, nechápu, kde se na faře na počátku tuhé normalizace ty časáky vzaly. Hlídala mě varhanice od Červeného kostela a nutila mě naučit se nějaké sólo, které jsem měl zpívat při mši na kůru, hrozně mě tím štvala, nemohl jsem snít nad těmi divokými obrázky, nakonec jsem to sólo přece jen odzpíval, ale tak tiše, že se mnou na kůru pak nikdo nemluvil.

Nyní jsme s Klubíčkem prošli knihkupectví Ostrov, pak jsme pokračovali do literární kavárny Božská lahvice, kde nás už nikdo nerušil a mohli jsme si listovat v knihách poezie do sytosti. Jenže najednou jsem začal cítit závratný průvan prázdna. Začal jsem se propadat do nicoty, jíž jsou slova jen šatem. Ta neodbytná otázka: Jaký má smysl psát nové a nové knihy? Přidat tu svoji trošku do regálů nacpaných knihami k prasknutí? Nebylo už řečeno vše, nesdělil jsem ve svém životě to podstatné a není čas utichnout? Nejsou ty stránky, popsané verši, podobné pražským po ránu chaotickým ulicím v Praze? Všechno mluvené i psané sdělení mi náhle přijde jako ošuntělé, mnohým užíváním ohmatané. Náhle jsem zatoužil po slově tak čistém jako mince, která vypadne z raznice a které se dosud nedotkly žádné prsty. Listuju básněmi a jako bych už všechny kdysi četl. Snad jen zběsilé a nesrozumitelné, podprahové texty Guy Viarreho (1971 – 2001), který své šílenství uzavřel ve třiceti letech sebevraždou, mi připadají nové a tajuplné jako neznámý les. Ten les vně mě nepojmenovatelný. Jenže tu nejde o slova samotná, ale o jejich konstelaci: Šlehnout do slov výbušninu, trosky se už v pádu na zem nějak poskládají.
Všechna slova jsem slyšel už tolikrát. Abych je zaslechl jako nová, musel bych se znovu narodit.

***

     Dojeli jsme s Klubíčkem na Tobiášův vrch poklonit se květům koniklece otevřeného. Hned vedle na stejně holém vrchu Čičov roste koniklec luční český.
     „Každá z těch hor má svůj koniklec, jako má každý člověk svoji horu,“ říká mi Klubíčko.
     Rozhled z těch vršků nemá obdoby. Zdola zdají se malé, až když na ně člověk stoupá, ocení příkrost těch svahů a výšku, do které nás vynesly jak na dlani. Vítr fouká, zvedá se podél travnatého hřebene Čičova. Stoupavého proudu využívá luňák. Pak se vracíme do Prahy. Slunce klesá, sestupuje nízkými kumuly jak krutá
princezna do podzemí k srdci svého vězněného milého. Žár paprsků rozpoutává na východě požáry v oknech vzdálených činžáků, hora Říp koupe se ve žhavé lázni. A jako by končil celý můj život a už nemělo nastat žádné ráno, všechno tak teskně odplouvá s prodlužujícími se stíny. Jeden za druhým spojují se s obzorem, který nezadržitelně chladne. Ještě si za soumraku v motorestu na Staré Poště dáváme hovězí polévku s úžasně dobrými játrovými knedlíčky. Těším se na noční tmu, ve které se rozpustí všechna zarudlá tesknota předchozího sklonku dne. V náruči večera už nehrozí ono naposledy soumraku. Není třeba se do nekonečna vracet.
     Vybavuje se mi krátká básnička Lukáše Janečka z vimperské zahradní chatky:

Branou milosrdenství
Se pouze vchází
Zpět už to nejde

Prostě se tudy nechodí
Jen na návštěvu…

***

     Stejně teskné se s věkem stávají všechny večery. Ty jarní jsou však ozdobené zpěvem ptáků jako klinkajícími se šperky chudých avšak hrdých žen. Nejvíce se činí drozd. Srpek měsíce se zachytil vysoko nad Churáňovským vrchem. A ochlazuje se. Vzpomínám na výlet s básníkem Milanem, který se se mnou léčil před více než rokem v Kladrubech. Nakonec se tam musel vrátit, a tak jsme ho jeli s Klubíčkem navštívit. Procházel jsem těmi místy jak ten, kdo se bojí potkat sám sebe o rok mladšího, zprvu na invalidním vozíku, pak s chodítkem, potom s holemi, nakonec bez nich. Byla to vůbec skutečnost?
     Naložili jsme Milana do auta a jeli do Kácova. Na břehu Sázavy hned vedle tamního pivovaru jsme pak s Milanem sbírali placaté kamínky a házeli jsme žabky. Vzpomněl jsem si, jak jsem totéž dělal v Rejštejně u Otavy, tam, kde se v zátočině pod skálou vytvořila tůň, ve které se dalo i dobře plavat. Tenkrát jsem poblíž neměl žádného kumpána v této kratochvíli, ale já takhle dětinsky dokážu blbnout i sám pro sebe. V Kácově nás pozorovaly jen dvě kachny, které se domnívaly, že jim hodíme nějaký kousek pečiva. Když zjistily, že se nedočkají, lhostejně odpluly.
     Pak jsme pokračovali do Ratají nad Sázavou. Čas jako by se tu zastavil. Vstoupili jsme na nádvoří zámku s oprýskanou omítkou a poštou, arkádami, kde by se dalo i v dešti dobře nocovat a hospůdkou, která otevírá pouze v pátek. Hned pod zámkem stojí domy jak z minulého století s jistě už historickými cedulemi kino a lidová knihovna. Naproti přes náměstí nás láká hospůdka U Pinců. Klubíčko si dát pivo nemůže, řídí, ale my s Milanem zvědavě nakukujeme dovnitř, zdali jsou tam nějací hosté a vida – hospoda je plná k prasknutí a energie vře rozpustilostí. Ptám se jedné obstarožní dámy, zda má u stolu vedle sebe místo a ona přisvědčuje, přitom ukazuje na svůj klín. Raději jsme se po dvou pivech vzdálili. Sešli jsme dolů ke hradu Pirkštejn, kde trčí ze země ohnutá kovová trouba připomínající periskop. Jde o tak zvaný poeziomat. Stačí zatočit klikou, zvolit si oblíbeného autora a už zní verše. Střetávají se tu tak rozdílní autoři jako Karel Hynek Mácha, Ivan Magor Jirous, Petr Hruška, Konstantin Biebl, Jan Zahradníček či Ivan Wernisch. Ještě bychom rádi navštívili hřbitov, ale je zamčený, stejně jako kostel. Nedá mi to a přelézám zídku. Dívám se do tváře smutného anděla zarůstajícího zimostrázem.
     Po další zastávce v Trhovém Štěpánově se vracíme do Kladrub. Tu nás předjíždí auto, přímo proti němu se řítí světlomety toho protijedoucího. Na poslední chvíli řidič, který nás předjíždí, dělá myšku, jen tak tak zabrání srážce, ale přitom zavadí o náš levý blatník. Zastavuje a obhlížíme lak, plechy. Mladá řidička je celá vyděšená. Zdá se, že škoda bude malá, jde jen o odřený lak. Pořizujeme fotky, vyměňujeme si adresy, do toho fouká vítr, prší. „Jeďte opatrně,“ loučím se polohlasně s řidičkou. Následující den mě Klubíčko vede do nádherného Měsíčního údolí u Poříčí nad Sázavou. Skrývá se tu trempská osada, jedna z nejstarších založená už v roce 1924. Jméno jí dali dva kamarádi, kteří tu přečkali první noc. Místo jejich noclehu poblíž staré jedle zrovna zaléval svit měsíce.

***

Následující večer teplota prudce klesá. Červánky v hustých cirrech shora k obzoru vychládají a ukládají svůj popel za Huťskou horu. Na obloze zůstává měsíc, přes který přeplouvají od severu stratokumuly. Sirius s Orionem po pravém boku už postoupil značně k jihozápadu. Teplota se na nule ani „neohřeje“ a dále klesá. Po půlnoci ochlazování zrychluje, co hodina, to o stupeň níž. Je 6. dubna 2025 a teploměr k ránu ukazuje minimum -8,5 °C. Květy na horských loukách prožívají na vlastním těle svoji samotu, okraje jejich okvětních lístků ohořívají. Pravá samota není místem k tichému spočinutí, ona tichá studánka v lese, kde naleznu pokoj a od které se vydám posilněn zpět do světa. Z pravé samoty se nelze vrátit, nalézá se za Schwazchildovým poloměrem, tam, odkud už není cesty zpět a kam už nelze táhnout nic z vnějšího světa, jak o tom píše ve své básni Karel z lesa, člověk, kterého jsem nikdy osobně nepotkal, jeden z mála skutečných samotářů, který umí vydat svědectví:

Samota

Bolestná radost, radostná bolest?
Vysoká hlubina, propastné stoupání?
Depresivní extáze, extatická deprese?
Úzkostné osvobození, osvobozující úzkost?
Síto hodnot či prosívání hodnotami?

Zachycen v nezachytitelném
po okraj plný ničeho
němou hudbou
sděluji nesdělitelné
nikomu.

Jsem bytí stlačené k explozi,
k rozmetání záchytných bodů.
Vše také JE, ztrácím hranice;
záchytným bodem je – slyšet výdech…
či to byl pohyb mrazu?
Světla na lomu skla?

Uteču-li k záchraně lidskou společností,
poznávám, jak jsem pozvolna ničen, byť
nějaké nové hodnoty vyvstávají.
Jsou to však hodnoty?
To poznám zase jen v samotě.
Tím spíše lásku. Lásku.
Děsivě krásný trychtýř do nekonečna
mě již nikdy nepustí ze své přitažlivosti.
Samota.

Text : Roman Szpuk,
foto : Karel z lesa a Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Tak roky jdou v Praze
2) Okna jsou plná.
3) Koniklec otevřený na Tobiášově vrchu
4) Koniklec luční český na Čičově
5) Kostelní vršky, Brník, Srdov a Oblík z Čičova
6) Zlatník, Želenický vrch, v pozadí Krušné hory z Čičova
7) Ratajské variace I
8) Ratajské variace II
9) Ratajské variace III
10) Ratajské variace IV
11) Lom u Měsíčního údolí u Poříčí nad Sázavou
12) Zbytek mlýnu v Měsíčním údolí
13) Lapač snů v Měsíčním údolí
14) Skála na Ještědu