Miniatury : Třinácté komnaty

7 března, 2025
12:00

Třinácté komnaty

     Vydali jsme se s Pošťákem a Lukášem, který pracuje v domácím hospici, na koncert kapely Květy ve Vodňanech. V pošmourné krajině svítí statek Dvorec.
     „Jezdím sem každý den za jednou babičkou,“ vypravuje Lukáš. „Má tam spoustu místností, do nichž mohu vstoupit, ale jedna je z nich je zapovězená. Třináctá komnata. Mívám možnost do ní nahlédnout, když babička spí. Ale nikdy to neudělám, i když je asi odemčená. Ani škvírkou tam nepohlédnu. Může tam být i záchod.“
     „Jak to víš?“ ptám se Lukáše.
     „Nevím. Nedíval jsem se. Ale může tam být cokoliv. I záchod.“

***

Dnes po ránu sedím sám ve vimperském arboretu. Odpovědí na moji úzkost je náhlá sněhová přeháňka. Vločky se snášejí v úplném bezvětří. V pádu mlčí, ta slova, která se zdráhají vyjádřit cokoliv určitého, jen zklidňují svojí přítomností, naplňují prostor mé vlastní třinácté komnaty. Nebo je to třináctá komnata Boží. Kukla, ve které se rodí křídla k letu do náručí neznámých květin. Prožívám chudobu ducha tím, že už nenalézám nic, co bych mohl pojmenovat. Slova mě opouštějí, zůstávají jen vločky. Vějíře ploutví neviditelných ryb.

Sestup

     Mračna majákem slunce plovou,
     třináctou komnatou snáší se sníh,
     za každou vločkou se ostýchá slovo.
     Procitne v božích rtech za tři dny?

***

Otepluje se. Lesní cesty zvolna rozmrzají a kameny klesají zpět do svých původních lůžek. Podobně tam, kde zůstal ležet starý a hutný, mnohokrát překrystalizovaný sníh, se do běli propadají temné větve stromů, které polámaly námrazky. Šlépěje se roztahují do šíře, jako by tudy chodili obři. Kde na balvanech potoka zůstaly rampouchy, tuším vstup do hlubších komnat. Nahlížím do mrazivé vlhké tmy. A pravá tma se nezamyká.

***

     A je i třináctá komnata podobající se pavučině pokoutníka společenského. Obalí keř a pavouci hlídají. Jsou jak černá stráž, každý z nich má své stanoviště a chce-li kdo nahlédnout dovnitř, musí pavučinu roztrhat jak průsvitné šaty nevěsty. Ale už je pozdě. Pavučina, která kdysi byla srdcem milovaného člověka, se proměnila v past. Zpět už to nejde.
     „Už ho můžeš vidět?“ zeptal se v hospodě Na Koreji jeden mladý muž druhého.
     „Jednou za čtrnáct dní.“
     „A musíš se ptát, když mu chceš něco koupit, viď?“
     „Ano. Třeba autíčko. Ale už jsem si našel přítelkyni.“
     „A koho máš na prvním místě?“
     „Dítě. Dítě máš na furt.“
     „Tak chodíš s dítětem.“

***

Vzpomínám na Mostecké jezero. Na zbytku ledové plochy stojí kormoráni a protahují si křídla, nastavují jejich černé plachty oparu, skrz který nemůžeme dohlédnout ani na protější břeh. Na vodě plulo mnoho vodního ptactva. Nejvíce tam bylo lysek a racků. Malý chlapec je ze břehu krmil pečivem. Hodil jim kousek a hned po čtyřech pospíchal do kamenitého svahu k mámě. Když se chleba zmocnila lyska, musela jej bránit jak před ptáky svého druhu, tak před racky. Rackové jsou skvělí letci, ale lyska na ně vyzrála. Když na ni racek zaútočil ze vzduchu, potopila se i s chlebem a racek kouká, kde nic, tu nic. Hle, třináctá komnata lysky.

***

     Přicházíme s Klubíčkem do staré šumavské hospody. I to je třináctá komnata, nemůžeme ji prozradit, protože se tu kouří. Místní sedí u piva, nad nimi v televizi se hraje hokej, ale staré muže nad půllitry to nechává lhostejnými. Jako by je pod vrstvami namodralého kouře míjel svět. Ba ani góly, které padají do branek, nikoho nezajímají.
     Když jsme tam vstoupili, hovor na chvíli utichl. Vypadáme podezřele, jsme cizí. Ale objednáváme si pivo a zdá se vše v pořádku. V kamnech plápolá oheň, vedle nich se na dečce vyhřívá hnědá border kolie stočená do klubíčka. Je prý vyběhaná, odpoledne s ní byl číšník venku na louce. Za námi stojí na poličce stařičký telefon s otočným číselníkem. Tu míjí osmnáctá hodina. Na zdi za námi začínají hrát pendlovky, hned se přidávají další. A do třetice se rozehrají skříňové malované hodiny, které stojí z druhé strany kamen. Místností prošel čas, nepozorován zavadil o časomíry, nerozloučil se.
     „Ještě ti naleju. Ale poslední,“ říká komusi u stolu číšník. „Mám za úkol tě hlídat.“

***

A pak je třináctá komnata, ke které neobjevím ani dveře, protože mohou být kdekoliv: Na meteorologické stanici svítá, doléhá ke mně klas kulíška. Podle trylku poznávám, že někde volá roztoužený sameček. Slyším jen ten hlas. Obklopuje mě neprostupná tma lesa v podobě hustého věnce položeného na temeno Churáňovského vrchu. Na jihu hoří Antares, klíč v prázdnu, na který nedosáhnu.

***

Ještě mladá duše
(sen o smrti na Churáňově, noc z 2. na 3. 3. 2025)

     Stmívá se. Máma ji volá z okna,
     už je tu čas jít k večeři.
     Zrovna se na ni mladík kouká.
     Ve vzteku kope do dveří.

Text Roman Szpuk, foto Věra Mannaertsová a Roman Szpuk