Srdce a růže
Kolegovi Jardovi se podařilo vyfotit vysoko nad stanicí kroužícího orla mořského. Takové štěstí jsem nikdy neměl, potkávám tu pravidelně jen káňata a krkavce. Představuju si to zvláštní setkání člověka a ptáka, který připomíná utrženou nejvyšší plachtu neviditelného korábu, kterou vítr zanesl až nad oceán našich šumavských lesů. Pod jakou vlajkou asi plula ta bloudící loď? Koho nesla na své palubě, kdo si na ní clonil oči a vyhlížel břeh, přístav, kde by mohl bezpečně zakotvit? A kde kotví tento plavec ve vzdušných proudech? Můj zrak sklouzne
k plotu, na sloupku sedí červenka, uměřené plachosti učitelka, tak se o ní vyjádřil básník Tomáš Tomášek. Sedí nehybně, pak přeletí o sloupek blíž a vzápětí zmizí v hustém jehličí kosodřeviny. Jejím domovem nejsou závratné výšiny, ba ani na vršcích nejvyšších stromů nesedá, cítí se bezpečněji v houštinách a ve spodních patrech lesa. Najednou je mému srdci bližší než bludný dravec výšin, který nemá přirozených nepřátel. Červenka se musí obrnit ostražitostí. Ta jí však nebrání nastavit své hrdlo slunci. Svou zarudlou náprsenkou mi připomíná lidské srdce nebo růži, to, co je bližší mému pozemskému bytí.
Obloha nade mnou je prázdná, jen vlákna cirrů ji přežehnávají, roztávající jiskrné stopy větru. Vybavuje se mi báseň, kterou jsem četl na zdi kostela Panny Marie Vítězné, u Pražského Jezulátka:
Na širé moře vyplouvám
a hledím do dálky.
Pláň s bělavými oblaky –
obloha nebo oceán?
***
Jedu sto čtyřicet čtyřkou na Troju. Do autobusu vbíhá chlapík, hází na podlahu skejt, sedá si na něj, v jedné ruce má plechovku energeťáku, ve druhé zpola vypitou láhev rumu, za ním se dovnitř vhrnuly asi osmileté děti s vychovatelkou. Všechny usedají do přední části autobusu, jen jedna holčička si sedá dozadu, hned za
skejťáka.
„Káťo, pojď dopředu,“ volá na ni vychovatelka.
„Já chci sedět tady,“ odpovídá jí rozhodně dívenka.
„Ne, pojď sem dopředu k ostatním. Jsi mě vyděsila, žes zůstala na zastávce.“
„Nevyděsila,“ odpovídá tvrdohlavě holčička.
„Pojď sem,“ trvá na svém vychovatelka. „Tohle si zkoušej na svoji učitelku.“
Přísnost zabrala a dívenka se neochotně vrací k ostatním dětem.
Jdu ke Klubíčku sídlištěm okolo dětského hřiště, které je teď v poledne osiřelé. Na střeše malého domečku, kterou tvoří dvě tabule, někdo napsal zelenou křídou: „Báro, můžeš ven do lesa?“
Vedu pak Corliss za paneláky do borového hájku. Sedím na své oblíbené lavičce, Corliss jsem uvázal k pahýlu kmene. Tu vidím mladíka v modré bundě, jak stoupá lesem cestou necestou. Dojde až skoro ke mně. Když už je blízko na dva metry, zastaví se a mění směr chůze, vrací se do lesa mezi kmeny, traverzuje svah, tu a tam se zastavuje. V ruce má bílou hůlku s kulatou rukojetí. Je slepý a zabloudil? Ale nezdá se, že by neviděl, vyhýbá se kmenům, ťuká hůlkou do země, do půlkruhu před sebou. Mám chuť na něj zavolat, zeptat se, jestli ztratil cestu, ale obavy, že třeba jen něco hledá, že má zrak v pořádku a já se znemožním, mi nedovoluje pozvednout hlas. Teď se shýbl, něco zvedl ze země, snad kámen? Teď si dokonce sedl na zem. To už od lavičky s Corliss odcházím, když se tam obloukem, opět lesem cestou necestou vrací tam, kde jsem seděl. Zdálo se mi, že čekal, až odejdu, ale
prázdné místo po mně neobsazuje, zvedá ze země kus silného ztrouchnivělého klacku, zase ho upouští na zem, pak dlouze stojí v tajuplných rozpacích.
Večer jdeme s Klubíčkem do lesíka spolu. Skláníme se nad violkami, které nevoní, ale jimiž prosvítají paprsky k západu klesajícího slunce. Na mojí lavičce sedí dva milenci a tak dvacet metrů pod nimi na svahu tentýž chlapec v modré bundě, nyní nehybný, zřejmě zasněný nebo bojácný, plachý, těžko říci, je přece jen dost daleko od nás. Po skoro šesti hodinách nezměnil svoje stanoviště. Uvelebujeme se s Klubíčkem na jiné lavičce. Máme tváře těsně u sebe, dívám se skrz její vlasy na zapadající slunce, které je zbarvuje do žhavé mědi. Jako bych hleděl do hustého
lijáku večerní bouře. Až doma když už je naprostá tma, pociťuju nejasnou předtuchu. Ten chlapec nemusel být slepý. Mohla ho ochromit deprese a on tam možná ještě teď bloudí a bojuje s pokušením vyřešit vše nejhorším způsobem. Nebo tam chtěl vylákat neznámou Báru? Napsal jí vzkaz na stříšku na dětském hřišti on? Fantazie
pracuje na plné obrátky.
***
Trávím ranní čas před halou Hlavního nádraží. U jedné z laviček se srotil hlouček bezdomovců, mohutný chlap k nim nese s jásotem igelitku plnou plechovkových piv, džíny mu padají, jsou vidět pruhované trenky. Ukrajinská žena, která ode mě před týdnem vyžebrala cigáro, má o něco oteklejší a zarudlejší obličej. Nalévá si rum do kalíšku od kávy.
Lidé kráčejí sem a tam, koukají na mě / jako by nahlíželi do rakve / a trapně nemohli najít správné víko, napsala by poněkud ironicky ukrajinská básnířka Iryna Zahladko. Dobrá, sedám si tam, kde se cítím nejlíp, poblíž hloučku tuláků a Cikánů, z nichž jeden hraje na klavír jakýsi free jazz, druhý si natírá mastí bolavá lýtka. Ten, co muzicíruje, má na nohou pantofle, sedí na židli připoutané řetězem ke klavíru. Pak jeho živé vystoupení přehluší kolegové romskou hudbou znící z mobilů. Nemůžou se dočkat / až tato ceremonie skončí / a všichni půjdeme jíst a pít, pokračovala by Iryna na adresu lidí, kteří mě tu a tam počastují lhostejným pohledem. Raději odcházím.
Po Václavském náměstí nejdu asi příliš rozhodným krokem, protože mě zastavuje malinká hubená Romka s dlouhými černými vlasy. Předklání se v jakési hrané pokoře, dlaně má prosebně spojené. Už už sahám do peněženky pro almužnu. Nejprve cosi řekne nějakým mně nesrozumitelným jazykem a pak: „Jste Čech?“
„Jo.“
„Kam jdete?“
„Na Karlák.“
„Co tam?“
Tady se zaseknu. Já vlastně nevím, proč tam jdu a co tam chci. Asi zavítám do kostela, kde už nic nového neočekávám, ale nemám sebemenší chuti jí to vysvětlovat. Vyznat víru před nepřátelskými komunisty mi činilo jisté potěšení, ale vyznat ji těm, kterým je lhostejná?
„A nechcete něco udělat? Nějaký análeček?“ ptá se žena.
„Jsem starý člověk,“ odpovídám a zrychluju krok.
„To nevadí,“ už za sebou slyším z větší dálky.
Mířím do kostela svatého Ignáce. U zpovědnice se vytvořila fronta, lidé sedí na židlích a čekají, až na ně přijde řada. Samá tajemství vyhlížející své vyslovení, samá temná těhotenství. Vím, jaké to je ukrývat v sobě to nevyřčené a marně hledat někoho, kdo by měl čas je vyslechnout. Jaké to je ukrývat v sobě tajemství a být obklopen těmi, kteří naléhají? Je to zámek mlčení navíc? Kameny lidských niter, uzamčené jak v proudu šumavské říčky Spůlky, čekají na své vysvobození, obtékají je chuchvalce pěny a bublin, toho, co se událo, co nemůže se už odestát. Usedám do lavice, dohořívám. Stoupá ze mě neviditelný dým, vypařuju se kamsi. V uších mi zní verše Rogera Gilbert – Lecomta: Plul tak daleko proti proudu života / až se úplně ztratil v zemi naruby / kudy se bloudí před zrozením.
Plamen svíce –
zlatá dvířka svatostánku
se rozechvěla.
Během bohoslužby řádová sestra nespouští pohled ze svého mobilního telefonu, prsty přejíždí přes displej, po kterém se míhají obrázky. Ani během proměňování si nedokáže pomoci. A pak se vytváří fronta na svaté přijímání. Lidé postupují dopředu ke knězi rozdávajícímu hostie. Také tady jedna žena do poslední chvíle hledí do mobilu a listuje v něm. Nezbývá mi už k modlitbě hlas: Utichlý hlas ošatit, vyklouznout ven jak zprostřed oslavy do parku, kde mlčení je osvobozením, kde úkryt hledám jen proto, abych mohl ulevit svým střevům.
***
Čtu si Na Knížecí černou a poměrně tlustou knihu poezie Guy Viarreho. Ruší mě jen příjezdy prázdných a odjezdy plných autobusů. Zastavuje u mě starší drobná a úhledně oblečená paní a ptá se mě, zda čtu bibli.
„Ne, to je poezie,“ odpovídám.
„Je v ní mnoho moudrého,“ odpovídá stará paní. Má samozřejmě na mysli bibli. „A jsou v ní předpověděné události, které se teď dějí.“
„To ano,“ přikyvuju, ač si o tom myslím své, ale někdy je to moje taktika: Souhlasím s mluvčím, abych nějak ukončil jinak stejně neplodnou a do nekonečna se odvíjející diskusi.
„Jste věřící?“ ptá se mě žena.
„Jsem,“ souhlasím a dál to nerozvíjím.
„Tak když znáte bibli, tady se o ní dozvíte víc,“ otevírá stará žena kabelku a podává mi jakousi navštívenku. Na jedné straně kartičky stojí JW.org. Na druhé je jen QR kód. Čtverec plný tajuplných mřížovitých znaků. Mám té ženě vysvětlovat, že vlastním jen tlačítkový mobil a že nemám možnost tenhle znak nijak dekódovat? Ostatně, Jehovisté často operují šelmou tohoto světa a znamením, které budou nosit lidé na čele a bez nějž nikdo nebude moci kupovat ani prodávat (Zjevení 13, 16–17). Hned mě napadne čertovina, že podivná šifra na kartičce může být takovým znamením, ale dámička už odchází. Uvědomil jsem si, že jsem někde ztratil záložku ke knize poezie. Vida, kartička se hodí, bílá plocha se čtvercem prázdné hvězdy QR kódu.
Právě přijel další autobus, lidé se kolem míhají, holubi za mými zády se slétají ze všech stran na jedno udupané místo bez trávy, jako by tam právě někdo nasypal kousky pečiva nebo zrní. Ale je tam jen jeden bezdomovec. V chumlu těch pobíhajících holubů hluboce skloněn pošlapuje sem a tam, hledá vajgly, nabírá je na malou lopatku a vysypává do igelitového pytlíku. Míjí jej zvolna muž s nápisem ostraha na zádech, vede za ruce dvě malé děti se školními brašnami, na jedné z nich se houpe malý plyšák.
***
Pokuřuju před vimperským kostelem. Čekám na večerní adoraci. Dva chlapci v kšiltovkách, přes které mají ještě přehozené kapuce, obcházejí zvonici, dívají se ke střeše kostela, pátrají, odkud se ozývá hlas poštolky. Nízké slunce stéká po svažitém náměstí, jako by hledalo růže. Ať nás dostihne život / jak rosa večerní lístek růže, píše Maurizio Medo Sparagmos, jeden z jihoamerických básníků bezdomovců, jejichž domovem se stala řeč.
Během adorace zazní jen evangelium, které se bude číst v neděli, text ze svatého Marka, kdy si Ježíš nechává přivést oslátko, na němž by mohl slavnostně vjet do Jeruzaléma. Vítaly ho zástupy. Ale my jsme jen tři a mlčíme, nevoláme hosana, protože v mlčení se skrývá cosi z věčnosti, v řeči to pomíjivé.
Měsíc tuto noc vychází zase o něco později. Ještě ho vidím, když po čtvrté hodině ranní vyjíždím na kole kolem hřbitova k Vodníku. Zastavuju až pod Hrbem, to už svítá, daleko na východě se táhnou temně oblaky čočkovitého tvaru, tady hučí vítr tak do 13 metrů za sekundu, jeho poryv občas poponese suché jehličí na zemi. Nastavuju se mu na vrcholové skále, je pouhý stupeň nad nulou, propocené tričko mě studí. Obrysy dosud temného buku jsou černé, smrky hučí. A znovu se hlásí o slovo peruánský básník Medo: Tisíce chrtů běží ve smečkách, jako by je neznámé vlnobití volalo.
Text: Roman Szpuk
Foto: Věra Mannaertsová, Jaroslav Hamáček a Roman Szpuk
Popisky k fotkám:
1) Orel mořský
2) Violka
3) Báro, můžeš ven do lesa?
4) Popojdi a hledej sovu.
5) Sasanky
6) Plicník
7) Spůlka v Medovém údolí u Čábuz
8) Ovocný strom v předjaří
9) Rybník u Konopiště
Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
8. První letošní hřmění
9. Není cesty zpět
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
