Bílá v bílé
U Vltavského potoka poblíž Jelení studánky stojí na stolku šestice stejných hrníčků. Všechny jsou obrácené dnem vzhůru. Možná mi tu padla šestka. Mohu si ve hře Člověče, nezlob se nasadit do hry novou figurku. Mám možnost znovu vyrazit na životní trať. Restart životní pouti.
Naslouchám proudu vody. Kořeny se v březích proplétají v milování či zápase, balvany jsou jim jen záminkou. Drží potoku věrnou stráž. Dívám se stále na stejné místo, tam, kde přes kámen přetéká oko, můj svědek. Na balvanu u mých nohou jakoby probuzen neznámou turbulencí tvaruje se do kup lišejník terčovka brázditá. Na pavučině visí smrková jehlička, točí se ve vánku, který zdvihá potok. Vybavuje se mi krátká báseň z karmelitánského kostela U Jezulátka:
Proud bystřiny
se před balvanem rozdělí
a vzápětí zas splyne.
Řekni, proč my ne?
***
V loukách kdesi nad Studeným potokem rostou břízy v rodinných hloučcích. Představuju si semínko nějakého jiného stromu, třeba smrku. Vítr je unáší a ono se snese přímo do středu tohoto hloučku. Zbloudilec nebo běženec? Možná prchá z války o světlo, která probíhá kdesi ve smrkové divočině.
***
Na Kramatech se milují ropuchy Zatím je to jakési namlouvání. Vybírání volných dívek v tanečních. Slečen je tu méně, trochu bezradní samečci se občas potkají, setrvají v náznaku zápasu či dovádění. Bloudí podvodním sálem, hledají svoji vyvolenou. A tady už pluje dvojice, která se nalezla, samička se odráží zadníma nohama, znatelně menší sameček se jí drží, obemkl boky samičky. Ostatní samečkové jim nedají pokoj, jako my jim záviděli štěstí. Milostný pár hledá útočiště, vplouvá pod rákosinu. Jiná dvojice si vyhlédla místo na podmáčeném břehu. Dívám se zblízka, jak oba přivírají slastně své krásné oči. Jejich objetí není nijak vášnivé, divoké. Je to dlouhé spočinutí jednoho ve druhém.
***
V jednom z velkých květináčů s oleandry se usadil drobný žlutý kvítek. Vida, prý plevel. Šťavel růžkatý. Vábí mě svoji křehkostí, prostotou. Svítí do ranního šera verandy meteorologické stanice. Anemometr se ani nehne. Je bezvětří.
***
Doprovodil jsem Klubíčko do práce. Praha se probouzí, je ještě před šestou. Každý jsme jiný, hlásí nějaký náborový poutač městské policie. Jedno máme společné. Patrně buzerovat bezdomovce, kteří tu dospávají na trávě svoji noc. A už je uniformovaní budí. Lidské trosky se zvedají ze svých dek, kabátů, čepic a kapucí. Jak koráby poškozené předchozí bouří se snaží dostat k lavičkám. Vytvářejí hloučky, hledají první ranní doušek. Na louce po nich zůstávají zválené deky. „Je krásný den,“ zaslechl jsem jednoho z nich. A skutečně, obloha je skoro čistá, jen pár vysokých mraků ji zdobí oslnivou bělí. Poposedávám k bezdomovcům stále blíž. Jeden mě prosí o cigáro, prý je má ve vaku, ale je rozespalý, nemůže se k nim nějak prodrat. Pak mě druhý pozdraví a prohodí: „Dobrý vousy“.
Chtěl jsem jít na mši do nějakého z kostelů ve středu Prahy, nakonec jsem to vzdal. Kostelní klenba zapečeťuje, zpevňuje osamělost. Střecha nad hlavou je kamufláž. Bůh je nejosamělejší (nebo nejopuštěnější?) člověk na světě, tak nějak to napsala básnířka Olga Stehlíková. Myslím na válku na Ukrajině. Zmocňuje se mě vojenská terminologie. Dělám si z bezdomovců lidský štít. Stávám se legitimním cílem Boha, neboť jsem ho zapřel.
Od Hlaváku se blíží muž s velkou českou vlajkou nad hlavou. To je povyražení! Zastavuje u jedné lavičky a zapaluje si, tyč na vlajku má opřenou o rameno. Odkudsi z druhé strany jej hlasitě zdraví Rom s reflexní vestou Pražských služeb, je už opilý, zvedá vzhůru plechovku s pivem a huláká českou hymnu. Pak se klátivým krokem vydává za mužem s vlajkou. Ukazuje mu kamsi k muzeu. „To je hanobení národa,“ slyším jen útržky jeho výkřiků. „Železnou pěst,“ hrozí komusi.
***
Do třešňovky na Troji se přivalila mlha. Květy třešní vydechují vůni, mlha je jí nasáklá. Okolo bílých květů letí osamělý bělásek. V bílých křídlech odnáší náčrty neznámých básní, neustálým třepetáním je znečitelňuje. Nechce, aby je někdo četl, dokud neklesne mrtev.
„Kam letíš?“ volám za ním.
„Hledám druhy,“ třepotá se, tančí.
„Jsem také tvůj druh.“
„Psal jsem ti.“
„Poslals mi to na starou adresu. Pošli mi to radši na tu ještě starší,“ odpovídám mu verši Jaromíra Typlta.
***
Další z pražských rán Na Knížecí. Dnes mám pro jistotu místenku, blíží se Velikonoce, nemusel bych se do autobusu na Volyni dostat. Bezdomovkyně se dělí o drobky s holuby. Nalévá jim do umělohmotné misky vodu. Stará tlustá paní v teplácích vede kulhavého psa, který se mě z posledních sil snaží očichat. Ach, upamatoval se, to je přece jeho role. „Pojď“, pobízí ho žena. „Pojď, dědečku, pojď.“ Teď kolem mě přeběhla štíhlá dívka v legínách, slyším, jak se její podrážky odpichují od kamínků – budí se vzpomínka – také to jsem byl já, ten dálkový běžec. Nesmíme zemřít dřív, než nás svět uzoufá, píše francouzský básník Cédric Demangeot.
***
Takto se mi ohlašuje maminka čas od času z neznámé země: Vzdušným vírem. Naposledy jsem ho viděl v rohu u vchodu do Markovy ordinace. Spolu s útržky loňských listů a prachu – pozůstatku po minulé zimě – zvedl do výše i semínko javoru. A semínko se roztočilo jak malý dron, kleslo níž, pak zase výš a znovu níž, až konečně dopadlo zpět na zem.
***
Je Zelený čtvrtek, zabloudil jsem do kostela na bohoslužbu. Kněz Jaromír se chystá mýt apoštolům nohy. Vyzývá ty, kteří byli vybráni, aby šli dopředu. Vidím skoro samé známé tváře. Ještě, že nepožádal mě, ulevilo se mi. Mám totiž děravé ponožky. Žasnu nad tím, kudy bloudí moje myšlenky. Zatahuje se, vítr přináší na Šumavu chladný vzduch. Táhne mě to někam za město.
***
Je Velký pátek. Leje jak z konve. Pokuřuju na kamenném dvorku svého bydliště. Krůpěje šumí, doplňuje je zpěv kosa, jako by kdosi černou nití vyšíval smuteční ornament do plachty deště.
Rozjímám nad Ježíšovým zraněním. Nepředstavuju si rány těla. Přemítám nad rozdílem mezi zradou a zapřením. Jidáš Ježíše zradil. Ukázal strážím: To je on. Políbil jej přede všemi. Ten polibek Ježíše možná pálil, ale Jidáš se jím k Ježíši přede všemi přiznal. Mohl to přece provést jinak, mohl stráže do Getseman nasměrovat a sám se někam se svými třiceti stříbrnými schovat. Stráže by Ježíše jistě poznaly, v Jeruzalémě jej tenkrát znali všichni. Ale on zvolil tuto drastickou cestu: Přišel k Ježíši a řekl mu: Zdráv buď, Mistře. Petr Ježíše zapřel. Během nočního výslechu stál u ohně. „Ne, já ho neznám,“ řekl služce, která na něj dotírala: „Ty jsi přece jeho učedník!“ „Nevím, o čem mluvíš.“ Takovým zapřením vymažu člověka, jako by nikdy v mém životě nehrál roli. Jeho existence je obrána o vše, čím byl v mém srdci. Ten člověk už mi nestojí ani za zrazující polibek.
***
Na úbočí Homole za Borovou Ladou se mezi balvany suti ukrývá sníh. Pod kameny odolávají poslední rampouchy. Připomínají zbytky skalního chrámu, ze kterého zbyly jen ledové sloupy. Snad právě tudy sestoupil po své smrti Ježíš do šeolu, říše mrtvých, aby osvobodil duše zemřelých spravedlivých.
***
V ranním vimperském arboretu, až tam vzadu, prosvítá mezi temnými kmeny půda. Asi je pokrytá štěpkou. Prozařuje ve tvaru skvrny – ale ne, to není štěpka, to je zář slunce, které dnes vychází nad obzor v okrovém, ne rudém šatu. Skvrna září stále silněji, jako by tam zdola prosakovala zlatá láva.
***
Dosud skrytý básník z vimperské zahradní chatky Lukáš mi poslal dvě básně o květech třešní:
Podhorská chudá obloha
Z bledého plátna tkaná
Kvetoucích třešní
Bílými záplatami
spravovaná
Bílá v bílé je jaro
Bíle třešeň kvete
A bíle odkvétá
Ještě se barvy
Jak ovečky nerozběhly
Do léta
„Hezkou Bílou sobotu,“ přeje mi Lukáš. „V jejím názvu se asi skrývá odpověď na mé letošní jarní barevné nálady. Dokonce jsem měl před pár dny neodbytné puzení obléci se jako ten strom v květu, dorazil jsem do práce v bílé košili, ťukali si všichni na čelo, jestli se budu ženit. To mě inspirovalo. Představ si mystickou svatbu s kvetoucí jabloní.“
Třešňová alej
Celá v bílém
Opilý
Hledám svou nevěstu
Text a foto Roman Szpuk
Popisky k fotkám:
1) Blatouch bahenní
2) Devětsil bílý
3) Mokrýš střídavolistý
4) Terčovka brázditá
5) Světlo a stín u Vltavského potoka
6) Vstup do podsvětí
7) Jelení studánka
8) Šťavel růžkatý
9) Ropucha obecná
Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
8. První letošní hřmění
9. Není cesty zpět
10. Srdce a růže
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
