Miniatury

Miniatury: Lysá hora

18. 10. 2026 Roman

Poslechnout článek

Lysá hora
(meteorologická stanice, 14. – 17. 9. 2026)

     Jsou tichy jak ten černý bor,
     co kryje jejich hlavy sivé:
     to hřebeny jsou našich hor,
     to Beskydy jsou zádumčivé.
     (Petr Bezruč)

     Autobus z Frýdlantu nad Ostravicí veze k Malenovicím spoustu školáků a studentů. Postupně se však prázdní a na konečné na parkovišti Satina už vystupuju skoro sám. Moc neotálím a hned se vydávám po žluté značce vzhůru k Lysé hoře. Mám k tomu špičatému vrcholu respekt. Karpaty jsou jiné hory než Šumava. O třista milionů let mladší zachovaly si mladistvou divokost a rozervanost. Jsou vášnivé, strmé, údolně rozčleněné.
     Poměrně brzy docházím k Satinským vodopádům. Nedá mi to, ještě nejsem unavený a nemusím si rozmýšlet každý krok. Scházím k nim ze značky prudkou pěšinou, klesá tak naléhavě, že se musím přidržovat vystouplých kořenů a někde postupovat bokem nebo dokonce pozpátku. Dole zjišťuju, že jde spíše o peřeje než o vodopád. Proud čisté vody stéká do tůně skalní branou. Chladně dýchá. Na kamenech roste kapradí slezičník červený. Vracím se ze strže vzhůru na značenou cestu. A začíná vlastní krkolomné stoupání.
     Je třeba nasadit pomalé, ale vytrvalé tempo, a pokud to jde, nezastavovat se. Za chvíli se přede mnou objevuje několik stavení zachycených v příkrém svahu. Stojí tu hostinec U Veličků, ale otevřeno nemají. Není divu, je už po sezóně a většina turistů i běžců zdolává tenhle vrchol po červené značce od Ostravice. Nad loukami vidím svahy horského celku, jehož je Lysá hora nejvyšší kótou. Mizí v oblacích tak strmě, že se mi až tají dech. Pěšina stoupá stále přímo vzhůru, až docházím na lesní asfaltovou cestu, kde je odpočívadlo. Na chvíli shodím ze zad batoh, posadím se, ale jen na tři minutky, abych si uvolnil svaly na nohou, a hned pokračuju dál. Teprve tady potkávám první nadšence scházející tudy do Malenovic.
     Pokračuju na rozcestí Pod Lukšincem a pak podél puklinových pseudokrasových jeskyň Ondrášovy díry až na rozcestí Lukšinec (950 metrů nad mořem), kde se zprava napojuje červená značka vedoucí z Ostravice. I tady mě láká odpočívalo, ale raději se nezastavuju. Vysoko nade mnou se v cárech mračen objevuje vysílač na vrcholu. Je vysoko, ukrutně vysoko. Naštěstí mi ho po chvilce opět zahalují mraky. Hřeben, který mám před sebou, se jmenuje Větry¹ a dříve býval holý. Dnes už tu dorůstají stromy. Později se dozvídám od šéfa meteorologů na Lysé, že se v zimě před samotným výstupem nejpříkřejšími úseky musí šetřit silami, protože toho, kdo jde vzhůru, čekají úseky se záludným sněhem sypkým jako písek. Boty v něm podkluzují a stojí to spoustu sil udělat další krok. Cesta se skládá z

¹ Lysá hora má tři hlavní rozsochy, Větry, Malchor a Zimny.

uvolněných kamenů, o které zakopávám. Ale jdu a utěšuju se tím, že mi stačí dostat se nahoru. Tam se ubytuju na stanici, nemusím tentýž den hned dolů. O něco výš se cesta mění ve štětovanou. Nacházím u cesty první křížky, památníky na ty, kteří tu většinou v zimě zahynuli. Obdivuju modré květy hořce tolitového. Je ho tu mnoho, vlastně pro jeho dosti okázalou krásu nevidím žádné jiné květiny. Ale spíš je to způsobeno fyzickou námahou a také potem, který mi stéká po tváři, kape z nosu i brady a zneprůhledňuje brýle. V duchu smekám před celými generacemi pozorovatelů počasí, kteří tudy chodili do služby.
Vcházím do mračen, které nade mnou tmavnou, jako bych vcházel pod ohromný oblačný širák. Není však pod ním sucho. Naopak. Dopadají na mě první krůpěje deště. Ale ještě neprší tak hustě, abych vytahoval pláštěnku. V nadmořské výšce 1250 metrů se smrky začínají snižovat. Následuje prudká zatáčka vlevo. Po pravé straně hrozí prudká strž. Opět až nahoře později zjišťuju, že se tato zatáčka nazývá Kamenná. Zahynulo tu mnoho lidí, některé našli až zjara, jednoho nedohledali nikdy. Proboha, co je to za horu? Stoupám snad na Lomnický štít? Nebo někde v Himálaji? A teď toto! Předchází mě muž. Je do půli těla nahý. Zdraví mě letmo a mizí kdesi přede mnou. Dřív bych se styděl, býval jsem v horách vynikajícím chodcem, dnes už je mi to jedno.
Docházím k prudké pravotočivé Hellerově zatáčce s velikým dřevěným křížem. Je tu symbolický hřbitov dalších obětí téhle hory. V tu chvíli déšť houstne natolik, že se nutím k tomu vytáhnout pláštěnku. Mám kvalitní pončo, ale protože spěchám, abych v lijáku zcela nepromokl, navlékám si ji špatně, jednou zády dopředu, pak strhám hlavu do širokých rukávců. Nadávám a jsem rád, že se zrovna poblíž nenachází žádný turista. Do půli těla svlečený muž, který mě předešel, už pospíchá dolů. Zmáčený přívalem má rudá ramena, hruď i záda. Zřejmě je to pokračovatel havíře Čupy, který s tímto otužováním na Lysé začal. Podivní lidé, tihle Moraváci! Něco podobného jsem u nás na Boubíně nezažil. Ba ani na Pradědu, a že tam těch sportovců vycházelo, vybíhalo a vyjíždělo na kole také spousta. A pak jsem nahoře. Zjišťuju to s úlevou, ale byl jsem psychicky přichystán ještě na jednu Lysou horu navrch.

***

Déšť trochu povoluje, ale mlha neustupuje. Vrata jsou dokořán, před stanicí stojí auto. Zvoním u dveří, přichází mi otevřít Milan Karger. Tak se poprvé potkávám s meteorologem, který za mě sloužil na churáňovské stanici v době mého onemocnění Guillainen-Barrého syndromem. Bydlí v Náměšti na Hané a už od čtrnácti let má doma meteorologickou budku a měří. A není tu sám. Na vrchol vyjeli i pracovníci z Oddělení kvality ovzduší z Ostravy a z České geologické služby. Chystají se tu nainstalovat tak zvanou vosu, Vosičkův odběrač srážek. Je to srážkoměr, ze kterého se budou odbírat i krátké epizody srážek, deště či přeháňek, a to v čase, kdy bude na stanici zároveň mlha² . Vědcům jde o to, aby se odečetly padající srážky od těch, které naměří mlhoměr. Na Lysé hoře mají hned dva mlhoměry. Jeden pasivní se stříškou, stejný, jaký máme na Churáňově. I druhý je pasivní, ale je sestaven ze dvou mlhoměrů postavených proti sobě do pravého úhlu. Pod každým z nich stojí klasický srážkoměr. Vymyslel ho hydrolog Marek Šustek.

² Mlha bývá na stanici v průměru 270 dní v roce, z toho ve 130 dnech je to mlha mrznoucí.

Jde totiž o to, jaký zrovna fouká vítr. Část srážkoměru, která je svojí plochou nastavená větru, odebere více vody. A rozdíly obou částí jsou dosti podstatné.
     Milan Karger nám dělá rychlou exkurzi. Protože na Lysé hoře mají většinu přístrojů stejných jako my na Churáňově, jsem v pokušení mu skákat do řeči. Ale mlčím, aby si nemyslel, že dělám chytrého. A to já rozhodně nechci. To jen z nadšení, že jsem ve světě, který tak dobře znám, že jsem vlastně doma. Kromě pozemního srážkoměru a dataloggeru, z něhož se dá odčítat teplota a vlhkost, která se pak srovnává s čidlem HMP, tu mají skutečně všechno stejné, jen přístroje umístili na vysoké podstavce kvůli bohaté sněhové pokrývce. Dokonce i meteorologická budka je opatřená šroubovicí, aby se v případě vysokých závějí mohla vysunout výše. Jinak by sníh přístroje umístěné běžně dva metry nad zemí, zcela přikryl. Dřevěnou budku dříve museli natírat, ale místní extrémní klima nátěr brzy zničilo. A kvalitní finská bílá barva prý stojí 5 000 korun. Nyní mají budku z plastu. I zde na Lysé hoře za mrznoucí mlhy a silného větru narůstá námraza extrémně rychle. Ne snad tolik, jako na Pradědu, ale i zde to může být centimetr za hodinu. Žaluzie cylindrických budek s čidly na teplotu a vlhkost vzduchu se v zimě zanášejí námrazou jako první a je třeba je často čistit. Až od Milana Kargera se dozvídám, že vnitřní část žaluzie je natřená černě, to proto, aby se eliminovalo sluneční záření, odrážející se od zemského povrchu nebo od sněhové pokrývky.
     Už během exkurze se znovu dalo do deště. Tak se přesouváme do budovy. Mají tu útulný obývák. U stolu se nás sešlo deset. Ženy připravily pohoštění, došlo i na víno a kvalitní padesátiprocentní hruškovici. Pijeme však mírně. Jedna z žen, Bohunka z Chomutova vypravuje, že má za muže muzikanta, který hraje na všechno možné. Skládá hudbu, doma je strašný rámus, slyší ho už venku, když se vrací domů. Její syn se doma vůbec neprojevuje. Odpovídám, že moje žena Helenka prožívala děs, když se blížila ke dveřím a slyšela, jak tluču do klávesnice a píšu básně. Dlouho jsem totiž tvořil na psacím stroji a hloupý zvyk bušit prstem do klávesnice jsem si přenesl i do doby, kdy už jsem psal na počítači. Jindra nám vypravuje o Mongolsku, kde byl za komunistů tři roky pracovně. V oblastech, kde nebyly silnice, se řídili podle azimutu, a když špatně vyměřili úhel, minuli město klidně o sto kilometrů. V té době tam byly obchody, kde měli povoleno kupovat jen Rusové a jejich rodiny. Těžká doba. Jindra se diví, jak někdo může dělat práci, která ho nebaví. Ale nemá každý takové štěstí, aby mu byla profese i koníčkem. Milan Karger sedí v čele stolu. Nad jeho hlavou visí pendlovky, ale nejdou. Milan má citlivý sluch a tikání nevydrží. Zítra ho vystřídá šéf stanice Milan Čermák. Ten zase tikání potřebuje. Je tedy třeba je před jeho příchodem do služby uvést v chod. Hodiny jsou opatřené dvěma kukačkami, jedna hlásí čtvrt, půl, třičtvrtě a celou, ta pravá odkukává celou. Ženy se snaží pendlovky rozchodit a kukačky donutit kukat. Což se nakonec zdaří. A za okny opět prší a asi i dost fouká, protože kapky dopadají na okna. Vane patrně od západu, na tu stranu vedou okna. „Na závětrné straně hory se tvoří nové a nové srážky,“ hlásí nám Milan. Je to prý vidět i na radaru. Lysá hora má v průměru zhruba 1 400 mm srážek za rok. Během povodně v září 2024 tu však napršelo 238,5 mm srážek za 24 hodin.
     Většina návštěvníků stanice spí na hotelu, nevím, zda v Maratonu či Bezručově chatě. Na stanici nocují jen dvě dámy z ostravské pobočky z Oddělení kvality ovzduší Vlaďka a její šéfová Blanka. Usínám s pocitem vnitřního štěstí. Odevzdávám se vnitřnímu pokoji vysoko v horách. Je tu dokonalá tma a ticho. Milan tvrdí, že když fouká jižní vichřice, má člověk pocit, jako by za oknem projížděl vlak³ .

³Vítr tu dosáhl svého maxima 6. května 1968 hodnotou 44 metrů za sekundu ze směru 180°. Přiblížil se mu náraz z 27. ledna 2002, tenkrát už čidlo Vaisala naměřilo 43 metrů za sekundu ze směru 240°.

Venku tedy zřejmě ustal vítr. A do rána se snad hora probere i z mlhy. Vzhůru zůstává jen Milan.
Lysá hora je stanice s nepřetržitou ruční obsluhou. Volno má meteorolog jen od 23 hodin UTC, pozorovat začíná opět v 5 hodin UTC. Mezitím musí kontrolovat CLIWEB stovek stanic Královohradecké, Ostravské a Brněnské pobočky, jestli se tam neobjevil nesmyslný údaj. Je to úmorná práce, o kterou se na území České republiky dělí jen dvě stanice, Lysá hora a Temelín.

***

     Ráno vycházím na ochoz v šest hodin. Milan už je také vzhůru a kontroluje noční zprávy. Je po dešti. Mlha pulsuje v přeháňkách, chvíli halí vrchol, že ani není vidět věž vysílače, pak se na chvíli poodhrne a odhalí altocumulus, jehož vrstva leží až ve výšce 5 500 metrů. Milan vypozoroval stejně jako já na Churáňově, že se střední oblačnost posouvá do vyšších pater atmosféry. Snad je to způsobeno sušším vzduchem a nedostatečně promáčeným zemským povrchem. Ale nebývá tomu tak vždy. Někdy není na radaru vidět žádná odrazivost a na Lysé hoře přitom prší. Tahle hora si žije svým počasím, které se vymyká všem lidským poučkám a normám. A to se mi líbí. Nenechá se svázat našimi snahami vše popsat, určit, zaškatulkovat. Má svoje zákony, jako je mají i oblaka.
     Fouká od severu. Ještě nevyšlo slunce, a už slyším skrze mlhu nad svojí hlavou bzukot dronu. Někdo netrpělivý vyšel na vrchol, a protože skrz mlhu nevidí k východu, pomáhá si tímto moderním způsobem. Vyšle kameru s vrtulkami a natáčí, jak se oblaka převalují i přes vrchol Lysé hory. Ale také ona sama jako by chtěla pohlédnout na slovenskou stranu Karpat, osvobozuje se zvolna z chuchvalců oblaků. Noční minimum kleslo na 7,6 °C, při zemi na 6,1 °C. Během včerejšího večerního deště spadlo 13,2 mm srážek.
     Odhaluje se věž vysílače, před ní propichuje oblohu aktivní hromosvod. Jeho pravidelná údržba prý stojí 18 000 korun. Přitom blesky zasahují stanici ostošest a aktivní hromosvod míjejí. Východ slunce nevidím. Ale oblačnost se pomalu stěhuje pod stanici. Vytváří se hladina rozbouřeného stratocumulu, ze kterého vyletují kupovité věže, které zřídnou a zase se rozpadají. Mezi vlnami oblačného moře zahlédnu hroty vysokých hor. To už jsou slovenské Karpaty. Zřejmě vrcholky Malé Fatry a přímo na východě silueta. To bude jistě Babia hora. Vzpomínka hned letí za Helenkou. Stanuli jsme na ní na svatební cestě, která se proměnila ve vandr, během něhož jsme navštívili Vysoké Tatry, vystoupili spolu na Končistou, pak jsme se přemístili na Oravu a z ní odcestovali na Českomoravskou vrchovinu, abychom nakonec dorazili k Tachovu, kde měl faru kněz Karel Herbst. Tentýž kněz, se kterým jsem kdysi vystoupal na vrchol Gerlachovského štítu, aby tu odsloužil svoji vysokohorskou bohoslužbu. Tenkrát svítilo slunce a kolem tatranských štítů se potulovaly potrhané nízké kupy. Něco podobného nyní čeká i mě. I když bez té mše.
     Mlha ještě párkrát něžně hladí lysohorské smrky. Jako by přes ně přetahovala průsvitné plátno. Nebo léčí její kamenitá zranění oblačnou vatou. Ale je ráno, je třeba procitnout. Tak i nejvyšší hora Beskyd se osvobozuje s nočních mlžných snů a vítá slunce. A už vidím, jak severní vítr svléká oblaka i z protilehlých vrcholů Smrku (1
276 metrů nad mořem), Kněhyně (1 256 metrů nad mořem) a Radhoště (1 129 metrů nad mořem). Stratocumulus se mění v cumulus mediocris, které mají základny pod stanicí a vršky už nad ní. Lysou horu doslova obkvétají. Ale po chvíli už mezi nimi dohlédnu dolů na Frýdlant nad Ostravicí. Zatím ještě halí nižší hřeben Ondřejníku, jehož nejvyšší hora Skalka dosahuje 964 metrů nad mořem, i Velký Javorník (918 metrů nad mořem).
     Do služby přijíždí šéf stanice Milan Čermák. Říká se, že oba Milany rozlišují podle jejich účesů. Milan Karger má hlavu vyholenou, je to tedy Milan Calvus (holý). Milan Čermák se pyšní bohatou hřívou, má tedy přezdívku Milan Capillatus (vlasatý).

***

     Lysá hora je stanice s nejdelší lidskou obsluhou. Měří se tu od 15. července 1897. Na tehdejší Albertově chatě byl umístěný teploměr na stěně verandy na západní straně. Měřila se teplota, srážky a výška sněhu. V nové budově meteorologické stanice se pravidelně měří od 6. října 1954. První vedoucí Karel Slezák tu bydlel s celou rodinou až do 13. září 1958. Pak přešel na meteorologickou stanici Mariánské Lázně. Jaké to asi bylo bydlet na tomto vrcholku, žít tu každý den, scházet do údolí na nákup a pak se vracet nahoru, to už si dneska těžko dovedeme představit.
     Na verandě mají sbírku historických meteorologických přístrojů. Obdivuju ty, které neznám a které tu vidím poprvé. Kdopak by ještě dnes uměl pracovat třeba s nefoskopem, oblačným zrcátkem⁴ ? Nebo kdo zná hypsometr⁵? Tajuplný je i bimetalický pyranograf sloužící k registraci globálního záření na vodorovnou plochu, malý Wildův výparoměr, který se umisťoval do meteorologické budky nebo registrační přístroj k počítadlu bleskových výbojů veliký zhruba jak náš barograf, jediný přístroj, který nám v pozorovatelně ještě tiká. Mají ty strojky a pisátka v sobě cosi hluboce lidského, ne jako dnešní automatická čidla a elektronika.
     „Léto, nebýt bouřek, je nuda,“ říká Milan Čermák. Ovšem bouře na Lysé hoře už mají charakter těch skutečně horských, kdy se stanice octne přímo v cumulonimbu. Vrchol zahalí mlha, kterou náhle problikávají blesky a padají kroupy. Sám vzpomíná na večerní frontální bouři z 21. června 2007. Napočítal tenkrát pět bleskových výbojů přímo do stanice během deseti minut. Hned při prvním výboji 5 minut před zprávou odešlo komplet elektronické měření, shořel hlavní počítač a přestalo fungovat i telefonické spojení. Zprávu předal Milan osobním mobilním telefonem.

⁴ Přístroj na určení směru a rychlosti tahu oblaků a jejich množství na obloze. Pozorovatel v zrcadle vidí zobrazenou oblohu a oblačnost na ní. Směr tahu oblačnosti čte přímo ze stupnice světových stran, rychlost vypočte ze změřené doby, za kterou přešel zvolený bod oblaku vzdálenost od jednoho bodu na zrcadle k druhému a ze známé výšky pozorovaného oblaku, která musí být zjištěná jiným přístrojem.
⁵ Přístroj na měření barometrického tlaku pomocí teploty nasycených vodních par, který se zakládá na fyzikálním jevu, že totiž pára z volně vroucí destilované vody má teplotu, která jednoznačným vztahem přísluší k okolnímu atmosférickému tlaku. Hypsometrickou soustavu tvoří kotlík, ve kterém se lihovým kahanem ohřívá
destilovaná voda do varu. Na kotlík se nasazuje svislá plechová trubice s dvojitými stěnami. Do vnitřní trubice se shora vsune hypsometrický teploměr, takže je zcela obklopen nasycenými vodními parami. Hypsometrický teploměr se odčítá lupou a jeho stupnice je již v tlakových jednotkách.

     Na telefon měl svoji drsnou vzpomínku i pozorovatel Ladislav Hrtoň. Dne 2. června 1988 byla na Lysé hoře silná bouřka. Jeden z blesků spálil elektroniku. Nezbylo mu, než aby poslal zprávu telefonem. Jenže ve chvíli, kdy měl sluchátko přiložené k uchu, zasáhl stanici další úder blesku. Láďa dostal skrz sluchátko silnou ránu do pravého ucha. Celý zbytek dne na to ucho neslyšel, bolelo ho a telefon přestal fungovat také.
     Milan přiznává, že nesnáší slabé bouře, co se už večer rozpadají a jen tak z posledních sil obcházejí Beskydy. Objeví se výboj a člověk čeká, co bude. Pak patnáct minut nic a znovu jeden výboj, někde v dálce. Lepší jsou bouřky frontální, které pohoří přelétnou, nebo ty silné a mladé, z tepla. Vyřádí se, stanice dostane pár úderů a je klid.
     Nejsou to však jen letní bouře, kterým tu pozorovatelé vzdorují. Přímo na Štědrý den 1988 sloužil na stanici Jaroslav Chalupa. Nečekaná silná bouřka se sněžením mu spálila komplet pojistky a jističe. Všechno nějak provizorně uvedl do chodu. Od toho dne neuznává slogan, že Vánoce jsou svátky klidu a míru.
     Při pohledu z ochozu jsou na střeše znatelné důlky po letošním divokém krupobití. Milan Čermák mi ukazuje snímky okolí stanice, kde leží tolik krup, že je tam bílo jak v zimě. Kroupy přitom měly v průměru 3 centimetry. Je možné, že jejich kinetickou energii znásobil silný propad studeného vzduchu z cumulonimbu, tak zvaný downburst. Bylo by zajímavé zjistit hodnoty této energie ze záznamu distrometru FD.

***

     Sníh. Kolik má podob. To vědí jen Eskymáci, horolezci a pozorovatelé na horských meteorologických stanicích. Bývá tu tolik sněhu, že jednou vstoupil nějaký zvědavec zvenčí rovnou do pozorovatelny. Rekord je až neuvěřitelný. V roce 1911 zde napadlo 491 cm sněhu⁶ . Při převládajícím severním větru se na Větrech vytvoří vysoká návěj. Horská služba naměřila její rekordní výšku 11 metrů. Ptám se, jak dlouho do léta tam ten sníh vydrží. Ale Milan hned upřesní, že když se vítr otočí a od jihu začne foukat teplý fén, sníh rychle taje.
     V okolí stanice je 5 sněhoměrných latí. Měření vodní hodnoty sněhu je tu dřinou, která se protáhne na dvě hodiny. Latě jsou od sebe vzdálené přibližně 150 metrů. Lze je obejít jen se sněžnicemi. Když je vánice, chrání se meteorologové lyžařskými brýlemi. Opírají se přitom o metlu, kterou očišťují latě od námrazy.
     „Víš, jak na Lysé poznáš meteorologa?“ ptá se Milan. „Má na sobě vaťák, ušanku a filcovky.
     Kdysi ho v tomto ustrojení potkal nějaký turista. Vyděšeně na něj zíral. „Odkud jdeš?“ zeptal se ho.
     „Z Ostravice,“ rozhodl se Milan udělat si z něj legraci.
     „Takhle?“

⁶ Rekordy ve sněhu jsou na Lysé hoře impozantní. I když ho v posledních letech ubývá. Zářijový rekord je 122 cm ze zimy 1931 -32, říjnový 103 cm ze zimy 2009-10, listopadový 174 ze zimy 1952-53, prosincový 263 ze zimy 1922-23, lednový 283 cm ze zimy 1923-24, únorový 379 cm ze zimy 1910-11, březnový 491 cm ze zimy 1910- 1911, dubnový 320 cm ze zimy 1914-15, květnový 230 cm ze zimy 1906-07, červnový 55 cm ze zimy 1965-66.

     „Jasně,“ odpovídá Milan. „Filcovky jsou nejlepší turistickou obuví. Teď jsem dorazil, dal jsem si pivo a vracím se zpět do Ostravice.“
     Když je více, než jeden a půl metru sněhu, berou si s sebou pozorovatelé k měření vodní hodnoty sněhu lavinovou sondu. Tou měří výšku sněhové pokrývky. Obcházejí lať, aby výška vzorku, ze kterého měří vodní hodnotu, souhlasila s hodnotou, kterou vkládají do zprávy. Přitom se závěje a jejich struktura mění s tím, odkud fouká vítr. Někde je sníh nadýchaný, jinde větrem ubitý, uhlazený a napěchovaný.
     Občas bývá tolik sněhu, že meteorologické budky na něm doslova „leží“ a oni odčítají hodnoty vleže. Stejně tak měnili filtry pro měření kvality ovzduší. „Máme jak kurva práci v horizontální poloze,“ směje se Milan. A někdy se jejich role změní a oni musí do výšek. Při mrznoucí mlze a ve vichru je třeba čistit ultrasonické anemometry. Jsou sice vyhřívané, ale vzniku námrazy to nezabrání. Jednou urvala vichřice při mrznoucí mlze dvě ze tří misek anemometru. Milan s Jardou Chalupou vyměňovali v mrazu ten poškozený za náhradní. Oba se jednou rukou drželi sloupku, druhou pracovali. Měli tedy dohromady dvě volné ruce. A kolem noc a vichr, který se je ze všech sil snažil shodit.
     Cesta na vrchol hory se za drsných zimních podmínek může proměnit v boj o život. Bývalý pozorovatel Vladimír Ondruch starší vzpomíná na svůj „málem poslední výstup“ ze 17. března 1962: „Napadlo velké množství čerstvého sněhu a pořád sněžilo. Už v Ostravici po vystoupení z vlaku bylo sněhu po kotníky. S přibývajícími nastoupenými metry začalo sněhu přibývat nejprve po kolena a postupně místy po pás. Po chodníku ani tuchy, a k tomu ještě mlha a silný nárazovitý vítr. Bylo to několikahodinové bloudění a trápení se v hlubokém sněhu. Pod vrcholem kopce jsem se vyčerpáním zastavil u stromu a chtěl si odpočinout. Měl jsem u sebe lístek od autobusu a na ten jsem napsal krátké rozloučení se svou rodinou. Velké štěstí bylo, že sloužící kolega Láďa Hrtoň se mne vydal hledat a po nějaké době mne našel a pomohl mi dojít nahoru. V zimě trvá výstup okolo dvou hodin, ale ten můj se protáhl až na osm a půl hodiny. Nebýt pomoci kolegy, asi bych vůbec nedošel.“
     Také Milan má vzpomínku na jeden zimní výstup. I tenkrát byla cesta zasypaná přívalem nového sněhu. Dostal se až nahoru ke kříži, kde mě včera zastihl hustý liják. Kříž, jak je vysoký, byl úplně přikryt sněhem. Závěje byly tak mohutné, že je Milan musel překonávat pomocí plazení. Ne, není to přehnané, poznal jsem to v časech ještě pravých zim i na Šumavě. Závěj přede mnou vrcholila ve výši mých očí. Jinak než plazením jsem ji nemohl překonat. Jenže Milan měl za sebou už dlouhý náročný výstup od Ostravice. Rozhodl se, že se prodere na vrchol od zavátého kříže přímo vzhůru mezi smrky. Zůstala za ním stopa, kterou pak využívali
turisté až do jara v domnění, že je to pravá cesta na vrchol. Meteorologové dostali už v roce 1983 osobní radiostanice VXW 100, aby si mohli v případě nebezpečí zavolat pomoc. Byla to však váha navíc, která ztížila už tak namáhavé stoupání na vrchol. Teprve v dubnu 1997 dostali lehčí osobní radiostanice.
     V záznamech se to hemží případy většinou zimních úmrtí⁷ . V červnu 1973 se cestou z Lysé hory do Mohelnice ztratil turista Josef Solka. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. V lednu 1975 se smrtelně zranil při jízdě na igelitovém sáčku těsně pod vrcholem Lysé hory Bohumil Carbol. Zemřel v nemocnici. 29. listopadu 1975 při
nočním sestupu „vypadl“ v Kamenné zatáčce (slova „vypadl“ je v souvislosti

⁷ Absolutní minimum tu však bylo vyšší, než třeba na Červené i na Churáňově. Dosáhlo „jen“ -30,9 °C.

s Kamennou zatáčkou užíváno v zápiscích velmi často) těsně pod vrcholem Ota Havránek. Jeho tělo bylo nalezeno až 2. prosince 1975. 1. ledna „při odpoledním sestupu z organizovaného novoročního výplazu na Lysou horu vypadl opět v Kamenné zatáčce Antonín Janošec. Jeho tělo bylo nalezeno až na jaře, když ubylo
sněhu.“ „8. ledna 1978 při nočním sestupu vypadla opět v Kamenné zatáčce Darina Fraňková, pomocná síla Bezručovy chaty. Její tělo bylo nalezeno po usilovném pátrání až 10. ledna.“ „6. dubna 1980 vypadl opět v Kamenné zatáčce při cestě v noci dolů Josef Carbol (bratr Bohumila?). Jeho tělo bylo nalezeno až po roztání
sněhové pokrývky. To je jistě jen výčet z mnoha dalších tragédií, které se na Lysé hoře odehrály. V souvislosti s meteorologickou stanicí je nejsmutnější tento záznam, možná i důkaz, jaké psychické nároky občas klade na meteorologa práce v osamění na vrcholu hory: „24. června 1974 se mimo službu v dřevěné boudě u stanice zastřelil služební pistolí náš spolupracovník Karel Vašek. Přišel na návštěvu do služby Dušanovi Rodovskému, využil jeho nepřítomnosti v pozorovatelně, vzal si služební pistoli a odešel do dřevěné boudy, kde spáchal sebevraždu.“ Na stanici Karel Vašek nastoupil 1. ledna 1970.
Aby toho nebylo málo, kromě atmosférických jevů tu na pozorovatele číhá i nebezpečí v podobě velkých šelem. Dnes je v Karpatech spousta medvědů, ale už 6. října v roce 2001 se tu Ota Šlófar setkal při výstupu v oblasti značeného chodníku k Ivančeně s medvědem. V záznamech na stanici stojí vtipný dovětek: „Pro případ napadení měl Ota připraven plán hodit šelmě batoh s anglickou slaninou a došlou poštou ČHMÚ.

***

Dnešní den se obešel beze srážek a maximum dosáhlo na 15,4 °C. Večerní západ je vhodný pro pokus zachytit foťákem zelený záblesk. Se šest set milimetrů dlouhým ohniskem se mi to podařilo. Pak se setmělo a dole se rozzářila světla celé ostravské průmyslové oblasti. Úplné světelné mraveniště. Vidět je Frýdlant nad
Ostravicí, za ním Frýdek Místek, Ostrava, Havířov, Karviná i Český Těšín. Nejvíce svítí závod Hyundai a pivovar v Nošovicích.

     Ráno vycházím na ochoz už za rozbřesku. Je skoro jasno, fouká poměrně teplý vítr ze směru 202° o průměru 10 metrů za sekundu, v nárazech až 15 metrů za sekundu. Noční minimum kleslo jen na 11,1 °C, přízemní na 9,2 °C. Oranžová obloha před východem slunce prokreslila obrysy Vysokých Tater. V úžasu hledím na Belanské Tatry, nejvyšší vrcholy Karpat přesahující výšku 2 600 metrů nad mořem, trojhoří Pyšného štítu, Lomničáku a Ledového štítu a také Gerlachu. Mezi Velkým Rozsutcem a Stohem vyhlíží Ďumbier. Po polských rovinách se táhnou mlžné pásy, které leží i v karpatských údolích mezi Malou a Velkou Fatrou a na slovenské straně pod Babiou horou. Tam tedy podle všeho vládne klid. A pak vlevo vedle nejvyššího vrcholu Vnějších Západních Karpat vychází slunce. Ještě dříve, že se vylije nad obzor, už jeho paprsky kříží siluetu oné hory vysoké 1 725 metrů nad mořem. Stojí-li někdo nyní na jejím vrcholku, pozoroval východ slunce dříve než já. Otáčím se k západu. Na obelisk, kde se shromažďují turisté a ke kterému chodí lidé slavit narozeniny, takže jednoho dne objevil meteorolog ve srážkoměru i špunt od šampusu, se posadil párek křivek. Sameček je v ranním slunci zbarvený do ruda, samička do žluta. Vypadají jak ptáci odkudsi z tropů a přitom mají rádi naši zimu, uprostřed které i vyvádějí mladé. Sedí tam v míru, jako by i oni obdivovali tu krásu.
     Dojemné je soužití různých lidí spjatých s životem na Lysé hoře, pracovníků z vysílače, osazenstva chat, ochranářů, horské služby a meteorologů. Pozorovatelé kdysi monitorovali orly, které v Beskydech vysadili ochranáři. Ptáci měli vysílačku a meteorologové zjišťovali přijímačem směr jejich výskytu a podle síly signálu
vzdálenost. Když původní Bezručova chata vyhořela, bylo samozřejmostí, že lidé odtamtud našli na stanici útočiště. Po požáru Bezručky vznikl ze zbylých chlévů pověstný bufet Šantán. Jeho pracovníci skladovali v garáži stanice bečky s pivem. Meteorologům pak na oplátku vyvezli něco těžkého rolbou. Horská služba volá o víkendu, potřebuje předpověď. Na Bezručově chatě jsou vyvěšené měsíční přehledy. Spolupráce s horskou službou zahrnuje i zdravotnickou pomoc. Jejich členové nahoře ve všední dny neslouží, tak když nějaký zraněný člověk vyhledá pomoc na stanici, meteorolog zkontroluje, jak závažné je jeho zranění a teprve pak, je-li to nutné, zavolá horské službě a ta vyšle záchranáře. Všichni se pravidelně scházejí u velkého kříže v Hellerově zatáčce, památníku zahynuvších. Když byl po noční vánici Šantán zcela zapadlý sněhem, zavolali meteorologům, aby k nim skrze závěje prokopali tunel. V čase, kdy počasí divočí, vyjdou pozorovatelé ve chvíli klidu ven, podívají se, co narušila vichřice, co námraza, aby všechny závady opravili včas, než nová vichřice začne honit plechy po střeše. Venkovní práce dělá ten, kdo má zrovna ve službě pěkně. A rozsáhlejší činnosti pozorovatelé dělají společně. Sejdou se, vybetonují podstavec pod kontejnerem automatického imisního monitoringu, svedou položit obklady, natřít, co je třeba, udělat výkopy. Cizí firmy to provedou vždy mizerně
a stojí to spoustu peněz. Je fajn, že chlapi sami vidí, co lze zdokonalit. A aktivně se do toho pustí. Stanice je jim druhým domovem. Tak je to dnes a bývalo to i dřív: Vláďa Ondruch vymyslel, co zlepšit, Jarda Chalupa to prosadil na vedení u Ivana Kaina.
     Milan mi vypravuje, co ho k meteorologii přivedlo. V útlém mládí se mu dostala do ruky kniha Příběhy z větrné hory od Petra Kettnera. Píše se v ní o zážitcích chlapce, který strávil čas na meteorologické stanici. Milanovi připomněla Lomnický štít a hvězdárnu na Skalnatém lese. Jeho otec i děda působili v Tatrách jako
průvodci. Kniha srozumitelným způsobem vysvětlovala dětem, co tato profese obnáší. A navíc v horách, které miloval. Přečetl ji snad třikrát za sebou a od té chvíle se začal o meteorologii zajímat. Jeho snem bylo pracovat na nějaké horské stanici. Bydlí však v Hošťálkově u Vsetína, tak začal pravidelně měřit alespoň tam. Hledal
lokalitu v horách, kde by založil vlastní stanici. Nakonec vybral vhodné místo v Bílých Karpatech, kde vznikla stanice Maruška. A pak mu v roce 2006 zavolal tehdejší vedoucí z Lysé hory Jaroslav Chalupa a nabídl mu práci na Lysé hoře. Sen se mu splnil.

***

     Scházím v Bezručově chatě. Číšník se podobá mladému básníkovi Verlainemu s počínající pleší, vousem a průsvitnýma očima. Vychutnal jsem si skvělou kyselici a Radegast. Pak jsem se vydal k druhému hotelu Maraton. Když člověk setrvá více dní na vrcholku hory, kam míří mnoho nadšenců, potká se tu se zajímavými lidmi. Před hotelem mě zaujal starší pán, který seděl na lavičce na sluníčku a hrál na podivnou malou kytarku. Pán se ovšem ohradil, že to není žádná kytarka, ale bolivijský nástroj charango vyrobený ještě z krunýře pásovce. Poslouchal jsem v jeho podání italskou renesanční hudbu, zatím co se zvolna zatahovalo všemi možnými druhy altocumulů a cirrů uncinus. Hluboko pod námi se leskla hladina nádrže Šance.
     Vítr stále fouká ze směru 222° a maximum teploty dosáhlo na 18,3 °C. Ale už se blíží studená fronta. Na obloze se formují do více pater cimbuřovité a čočkovité altocumuly a v nejnižším patře se rodí orografický stratocumulus. Západ slunce se dnes nekoná, slunce se v přílivu oblačnosti ztrácí předčasně. Pak se stmívá, a když opět stojím na ochozu a pozoruju světla měst v údolích, dává mi na WSW znamení velmi vzdálená blýskavice. Jdu na kutě a probudí mě až hukot silného deště na střeše. Na vrchol hory klesá mlha. Ráno nemohu dospat. Čeká mě návrat na Šumavu, tak ještě vystupuju naposledy do pozorovatelny. Milan mi říká, že do půlnoci napršelo 2,5 milimetrů srážek, od půlnoci 21,1 milimetrů. Teplota po přechodu fronty klesla pod 8 °C a vítr se stočil k 310°. Milan mi ještě líčí, jak to mají na stanici s vodou. Sucho a trable s ním spojené byly všude. Letos tu nejdéle netekla voda tři dny. Stanice i Bezručova chata zachytávají navíc dešťovou vodu. Dříve měla
stanice spotřebu pět kubíků za měsíc, teď dva až tři. Voda se bere ze Zimného, kam jsou svedeny prameny. Vysílač míval svoji vlastní nádrž, kterou sice koupil majitel Maratonu, ale vysílač musí mít vodu přednostně. Od Maratonu bere vodu i stanice. Nemají-li na stanici vodu, je takřka jisté, že neteče ani na Maratonu.
     Odcházím ještě v pološeru. Už přestalo pršet, ale mlha je hustá. Došel jsem pár stovek metrů pod vrchol, když mi dorazila zpráva od kamaráda Pošťáka. „Jede ti to z Ostravice v 8:34. Ach, a už je 6:50. Tak pospíchám, co to dá. Po rozbité kamenité cestě teče proud vody z nočního deště. Sestup se mi zdá nekonečný. Teprve pod Butořankou se dostávám ze zajetí mračen. Nohy se mi podlamují, jsou jak z gumy. Do Ostravice na nádraží docházím necelých deset minut před odjezdem.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám: