Miniatury : Neopětovaný dotek

2 května, 2025
08:00

Neopětovaný dotek

     Na večerním altokumulu se objevují krepuskulární paprsky zapadajícího slunce, žebra nedostavěné gotické klenby. Pásy tlumeného světla se rozbíhají jak prašné cesty pro hlasatele melancholické zvěsti, poutníkova chodidla nespěchají. V podobných oblacích sbírají síly budoucí deště.
     Sestupujeme s Klubíčkem po louce navštívit kvetoucí prstnatec bezový. Vloni ty jemné orchidejky polámal sníh, letos do nich buší proudy velkopátečního lijáku. Drobné květy jsou zmáčené a podivně pomuchlané. A přece vím, až vyjde slunce, opět se napnou jak plachty v novém větru k plné kráse.
     Vracíme se do prudkého kopce, na horách nad Amáliným údolím se shlukují a trhají páry. Huťská i Popelná hora se noří do nízkých nimbostratů.

***

     Na dno Vltavského potoka dopadají paprsky, vsakují tam jako krev, jako poselství dne, které si chce zachovat hloubku červánků. Květy očí prapůvodní červeně, psal básník Rudolf Antschul v dopise své milé. Na větev smrku pověsil někdo utržený srnčí běh. Kde se toulají myšlenky té, která se tu snažila prchnout, a nepodařilo se jí to?
     Přecházíme do údolí Červeného potoka. Na bavorské straně měří počasí automatická stanice. Misky malého anemometrů brzdí vlákna pavučin, jemné otěže přidržují koníka vánku. Pak pokračujeme na Knížecí Pláně. Jižní svah je vyprahlý, zůstaly tu vybělené pařezy a snosy dávných políček. Stojí tu dvě Boží muka, na prvních je zobrazen křest Krista, na druhých Panna Maria. Cesta je posetá kapičkami modré krve, kvete tu prostá rostlina popenec obecný. O něco výš hoří na louce žlutě narcisy, pozůstatek po bývalých obyvatelích. Domy zmizely, ale květ má sílu jaro co jaro prosvětlovat tuto stráň.
     Na hrobě s dřevěným křížem a soškou andílka kvete vřesovec. Létá kolem něj spousta včel a čmeláků, přiletěla i babočka kopřivová. Hrob jako by žil orchestrem bzukotu, dirigují jej přivírající se a rozvírající motýlí křídla. Snažím se v té nadšené a jakoby překotné změti hlasů objevit sdělení pro sebe. Je to logorea, myšlenkový trysk tohoto divého hejna? Nebo šustící háv božího mlčení?
     U penzionu Hájenka vře ruch jako na koupališti za letních veder. Fronta k okénku, kde se objednává jídlo a pití, nebere konce. Jen křivka ve větvích ptačky je klidná. Jsou tu oba, on i ona. Z turistů si nic nedělají. Slétají k podezdívce, aby si vyloupali z omítky nějaké kamínky na rozmělnění potravy.

***

Nic této pouště leží na její rozloze bez hranic, píše se ve vzpomínkách na Editu Steinovou. Jejím rytmem je rozjímavé mlčení. Teplota při zemi se blíží jednomu stupni nad nulou a za severovýchodním obzorem dohasíná velmi vzdálená bouře. Ježíš bdí nad stádem ovcí i za noci. Záblesky jsou matné, Ahasver s vlky navždy odešel, už se nevrátí. Les se větrem opeřil a přitlumeně hučí. Prach vane němým zvonem. Všechno, jen ne bezvětří, vždyť bezvětří je neopětovaný dotek.

***

Nad pasekou přeletěl krahujec tak nízko, aby jej nezachytily radary drobných ptáků. Vysoko nad ním tančí v proudech vzduchu hejno malých ptáčků a vesele si prozpěvuje. Ani červenka, zdá se, blízkost nebezpečí nevnímá, sedí si na plotě, pravda, na opačné straně stanice, a vystavuje všem na odiv rudou náprsenku.
Daleko za lesem se do odcházející přeháňky obtiskla zbloudilá duha. Pruhy srážek zbělely ve slunci jak stařenčiny vlasy.

***

Další noc. Budím se v jíní. Němý meteor udělal škrt přes nepříjemné sny. Z bohyně Selené, Bílé luny zbyl už jen srpek. Opožďuje se za svým bratrem Héliem a ubývá, znavená věčnou snahou probudit svého milého, věčně spícího pastýře Endymióna.
Opět svítá. Ptáci se překřikují. Nad obzorem se vznáší temné cimbuří stratokumulu. V údolích daleko ve vnitrozemí se povalují chomáčky hojivé vaty, chuchvalce a útržky mlhy. Kdosi tam léčil zranění krajiny, nikým neviděn. Ač se blíží květen, na Perle u Jezerní slatě klesla teplota až na -6,3 °C. Bezvětří dává všem projevům života přednost, ustupuje do pozadí, jako by jej nebylo. Padá na mě hrůza / z tvého mlčení / v kterém růže umírají / v studeném rubáši / měsíčního světla, zapsal si kdysi Jan Jiří Vícha, básník a kapucínský kněz.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Krepuskulární paprsky
2) Amálino údolí ve velkopátečním dešti
3) Prstnatec bezový II
4) Prstnatec bezový II
5) Kvetoucí trnka
6) Březová alej u Řetenic
7) Srnčí běh
8) Troudnatec pásovaný
9) Rudé skvrny ve Vltavském potoku
10) Slunce vychází pod vodou
11) Odrazy a odlesky
12) Pěna v Červeném potoce
13) Popenec obecný
14) Křest Krista na Knížecích Pláních
15) Panna Maria na Knížecích Pláních
16) Narcisy na Knížecích Pláních
17) Hrob s vřesovcem
18) Křivka
19) Duha