„Právě jsme si založili Instagram.“
Píše se rok 2011.
Podle vybavení předsálí vodňanského kulturáku bych si ale tipnul spíš rok 1988.
Kouknu na mobil. Čtvrtek 19. listopadu 2026.
Po mnoha letech jsem si odskočil na zasedání stomatologické komory. Kolegy vidím tuze rád. Je to trochu jako na třídním srazu. Člověk má radost, koho všechno ještě pozná, a doufá, že to platí i obráceně.
Ti vpředu se snaží. Opravdu. Když je tak poslouchám, v duchu nás vidím, jak dobíháme vlak. Vyrazili jsme někdy těsně po tom osmaosmdesátém. Od té doby jsme pořádně přidali. Jenže ten vlak taky. Ještě před chvílí jsme aspoň přečetli, kam jede. Teď už vidíme jen dvě červená světýlka.
Ale máme ten Instagram. Až nám ujede úplně, budeme mít aspoň fotku.
Aby mi bylo rozumět, jaký vlak mám na mysli. Šen-čen, Singapur, Kuala Lumpur, Soul. Nebo radši Rijád, Dubaj, Abú Zabí? Mě na tom zajímá hlavně ta rychlost. Jak dlouho trvá dostat nový nápad do školy, na úřad nebo do ordinace? Ať už jde o umělou inteligenci, laser, nebo třeba jen o to, aby člověk nemusel tisknout formulář, který právě vyplnil na počítači.
Na počítači přede mnou běhají desítky AI agentů. Zvednu hlavu a zakládáme Instagram.
No jo. Po tolika letech přijdu na jednu schůzi a už dělám výpravčího.
Cestou z komory nám u Bavorova skáčou srnky pod auto. Sotva dojedeme.
Druhý den to v ordinaci vyprávím svojí asistentce Kačence. Jezdí tudy denně.
„Kačenko, tolik srnek najednou! A všechny zrovna před náma.“
Kačenka se jen zasměje.
„Jo jo. Tam se tomu říká safari.“
Pak už mi pán v křesle strká pod nos telefon.
„Pane doktore, takovýhle zuby mi v Turecku udělají do pátku. I s hotelem.“
Rád bych se kolegů zeptal, co mu na to říkají oni.
A když už tu spolu sedíme, jak to děláte s prevencí? My to na Šumava.eu zkoušíme osmnáct let. V roce 2012 jsem napsal ředitelce základní školy, že bychom dětem přišli ukázat, co dělá se zuby sladké pití a jak si je pořádně čistit. Odmítla mě. Prý si sháním pacienty.
Jeden vysoce postavený politik v té době naší hygienistce vysvětlil, že mezizubní kartáček je blbost. Že na těch kartáčcích vyděláváme. A čistit si s ním zuby nebude.
Člověk by si přál, aby při rozhodování o celém městě připustil aspoň o chlup víc pochybností než při rozhodování o tom kousku místa mezi vlastní horní šestkou a sedmičkou.
O tomhle bych si s kolegy povídal. O řetězcích, které skupují ordinace. Vejde se do jejich excelových tabulek i radost z toho, že pacientovi už deset let není co vrtat? O robotech. O tom, co budeme dělat my, až toho budou umět tolik co my.
Sobota. Jiný sál. Přes sto lidí. Češi a Bavoři. Zpíváme koledy, chvíli česky, chvíli německy. Pak pustím krátký film o Knížecích Pláních.
Na pár minut zase stojí celá vesnice.
Když se rozsvítí a roztáhnou se závěsy, půlce sálu se lesknou oči. Některým tečou slzy a ani si je neutírají. A mně ještě ve Vodňanech přišlo líto strávit večer koukáním do minulosti.
„Kde ho můžeme vidět znova?“ ptají se mě.
„A kde ho můžu ukázat dětem?“
„Kde se to dá koupit?“
„Rádi uděláme sbírku!“
„A jak velký tým vám na tom pracoval?“
V duchu nás počítám. Mozek a dvě ruce. Mám říct, že jsme na to byli tři?
Pár vteřin videa přes API mě vyjde na pět až deset dolarů. To ještě jde. Jenže jeden záběr dělám třeba třicetkrát. Ve filmu vidíte ten nejlepší. Na výpisu z účtu mám i těch ostatních devětadvacet.
„Film dostanete k Vánocům. Sledujte Šumava.eu a Hogn.de. A samozřejmě bude zadarmo,“ odpovídám.
Ráno je zahrada bílá jinovatkou. Jen uprostřed trávy jedno hnědé, vyležené kolečko. Jdu blíž. Něco mě přiměje otočit se.
Za mnou stojí srnka.
Já koukám na ni. Ona na mě.
„Aha. Tak tys tu spala. Proto je to tak kulatý.“
A pak mi dojde, kde spala.
Na Apině.
Na jednom místě na zahradě máme pochované naše čtyřnohé miláčky. A z celé té veliké zahrady si lehla zrovna tam. Na decimetry přesně.
Druhý den zase.
Apík. Moje zlatá retrívřice s krásnýma mandlovýma očima. Chodívali jsme spolu až nahoru na boubínskou rozhlednu. I v metru sněhu.
„Vidíš, Api? Támhle.“
Ukazoval jsem jí Šumavu. Támhle ten špičatý, to je Luzný. A ty louky, to jsou Knížecí Pláně. Napravo Roklan. Poledník s rozhlednou. Javor.
Tiskla se mi k noze, koukala skrz šprušle a trpělivě čekala, až jí ty kopce ukážu všechny. Pak si sedla a vykousala si zmrzlý sníh mezi polštářky tlapek.
Zkuste najít člověka, kterého zebou obě nohy, vy mu v únoru na Boubíně ukazujete sedmý kopec a on se na vás pořád ještě takhle krásně dívá.
Možná jsem se jí celou dobu zbytečně ptal, jestli ho vidí. Ona dávno koukala na mě.
Tak rád bych jí dneska ukázal osmý.
Včera ráno, v neděli, kouknu z okna. Už jsou tam tři.
Plot přitom máme dvoumetrový. Bez děr. A chodí sem už delší dobu.
Kudy, to mi hlava nebere. Ale v tom nedělním tichu se mi ani nechce jít hledat díru v plotě.
Chvíli tam tak stojíme. Já v okně, ony v trávě. Až mě napadne, že se ty srnky možná chodí koukat na mě.
Já je počítám.
„Jedna, dvě, tři.“
Ony mě mají spočítaného hned.
„Jeden.“
Vzpomenu si, jak se se šéfkou Musea Fotoateliér Seidel bavíme o tom, co bychom spolu mohli udělat příště. Podívá se mi do očí.
„Ke Knížecím Pláním mám ještě jednu připomínku.“
V duchu už si procházím vesnici dům od domu. Co mi tam asi chybí?
„Máte tam moc srnek.“
Kdyby věděla, že nejenom ve filmu.
MM
PŘEHLED 2026
- Jizvy
- Nula
- Akceptace
- Spirála
- Zpátečka do budoucnosti
- Ruka
- Volby
- Mickey Mouse Business
- Dvě peněženky
- Vločky
- Fünf
- Adaptace
- Skrblíci
- Nabíječka
- Pět procent
- Prameny
- Energie
- Životnost
- Blue Zones
- Výtah
- Vztahy
- Co má ještě smysl zachraňovat?
- Useless class
- Pytlák hajným
- Hrdina
- Váha
- Kontexty
- Ruach
- „Uzdravuje“
- Priority
- Vimperk opravuje. Ale jaká je jeho vize?
- Radary místo vize







