Miniatury : Okna a kočky

6 června, 2025
15:00

Okna a kočky

     Docházíme s Pošťákem do Lukášova zahradního domku. Dost jsme toho Na Koreji vypili a už se nám nechce domů. Lukáš přináší pekáč, dělí se s námi o pečené maso, pak rozkládá své improvizované lůžko, dává nám po matraci. Pošťák se nemůže vejít, natáhl se na čabrace jako v U-rampě pro snowboardisty. Vedle mě leží na boku kočka, čtyři malá koťátka má přisátá ke strukům, vypadají jak křečkové. Jedno z těch koťátek se prý utopilo v misce s vodou. Jak se tam dostalo, kdo ví? Lukáš ho vyndal ještě napůl živé, ale kočičí máma se už ho nesnažila oživit.
     Ráno svítá, jdu na nádraží, ale autobus na Prahu mi ujel. Musím tedy do Strakonic vlakem a dál se uvidí. Začíná pršet. Dochází mě dobrosrdečný opilec. „Chraňte se,“ domlouvá mi. „Takhle to dál nejde, já mám sice také málo vlasů, ale chraňte se.“ Pozvedne čapku a pohladí se po temeni. Mluví pomalu a vážně přitom gestikuluje. Asi myslí, že prší a já nemám nic na hlavě, ale třeba mně ta slova mají sdělit něco jiného. „Chraňte se, takhle to dál nejde.“ Je to prorok? Vidí snad do mne?
     O pár dní později nám Lukáš vypravuje, že na živu nezůstalo ani jedno kotě. Tři nějak utahal jeho pes a čtvrté má na svědomí kocour, dominantní samec, který vyhnal z okolí všechny kocoury. Zabil to kotě, aby mohl kočku znovu oplodnit.

***

Průsvitný altostratus houstne. Slunce se v něm zmítá. Jako by se někam propadalo. Odkud přicházejí myšlenky jako třeba tato: Je to děsivé vidět, jak duše umírá?
Jednou nás večer oba bolelo na prsou. Museli jsme si vzít diazepam. Klubíčko bolest přešla, nakonec vedle mě usnula, já pak velkou část noci prochodil po bytě a hledal jsem polohu, ve které by byla bolest snesitelná. Čím to je, že na tu noc probdělou v bolestech, jež mohly značit cokoliv, třeba i infarkt, tak rád vzpomínám? Snad že bych ve chvíli smrti nebyl sám? Že by mi stačil i dech člověka, který se blízko vedle mě ponořil do spánku, ale vyzařuje teplo živé bytosti? Ale kam až doprovodí umírajícího ten, kdo zůstává po mém boku až do konce? Naprostá opuštěnost je dnešní nejpřesnější psychologická charakteristika smrti, píše biblista Petr Pokorný ve své knize Ježíš Nazaretský.

***

     Touláme se Kokořínskem. Scházíme ze Střezijovic po žluté k věnci skal. Cesta traverzuje svah okolo pískovcových stěn, sloupů a bloků. Pod korunami buků se stmívá, to bouřkové mraky houstnou a brzy se rozšumí liják. Ozývají se hromy. Zprvu jsme v suchu, ale střecha lesa není dokonalá, krůpěje sklouzávají z listu na list a padají na nás. A pak les končí a na pasece jsme brzy promáčení skrz naskrz. U Bouřkové věže cestu raději opouštíme a scházíme hustou trávou do údolí. Rozbahněnou cestou se vracíme zpět ke Střezijovicím.
Odbočujeme do vedlejšího údolí, do Babího pohádkového dolu, kde Klubíčko zná pod skalním převisem kemp Amálku. Rozděláváme oheň z mokrého dříví, kouř nás štípe do očí. Pak plamen nabere dech a můžeme rozvěsit své svršky na dřevěnou lavičku. Kemp je dobře vybaven, trampové tu nechali ostrou sekeru, suché noviny, je tu i koza na řezání dřeva.
     Poslední červánky dohasínají mezi sosnami nad protějším svahem a předávají štafetu ohnivým jazykům táboráku. Jejich odlesky prokreslují vrásky skalní klenby. Steleme si na písčitém lůžku. Ptáci utichají s tmou. Před půlnocí se dívám na hvězdy problikávající mezi větvemi stromů. Ale pak se les rozbzučel drobným černým deštěm. Poslouchám jeho šepot, jak zvolna pulsuje v přílivech a odlivech. Když šelestění sílí, přichází ke mně klid, když slábne, cítím rašící úzkost, jako bych přicházel o jakousi ochranu. Déšť je na dosah a přesto nás nepromáčí. Strop se rozvírá jak mušle. Nepotřebujeme okna. Skrze okna lidé opatrně vyhlížejí, zdobí je záclonami a květinami, někdy i panenkami nebo na nich naučí sedět své kočky, ale za ně k sobě nikoho nepustí.
     Svítání prosakuje do údolí už po třetí hodině. Krůpěje zvolna utichají, jejich cupitavý spěch uléhá u kořenů smrků. Mezi ptačími hlasy vyniká ten střízlíka. V ohništi žhnou ještě žhavé uhlíky, je snadné rozdělat oheň. Slunce proniká do údolí jen plaše, tu a tam ve sporých skvrnách, nahoře silněji hoří v kmenech borovic. Fotím stín kapradiny na skále. Vida, náš kemp hlídá kamenná piraňa. Vaříme si kávu. Patří to k obřadu spánků pod širou oblohou, jak mě poučuje Klubíčko. Uklízíme tábořiště a vracíme se k autu zaparkovanému u Střezijovic.

***

Na Churáňově mě probírá ze zamyšlení sílící hukot větru. Temná základna kumulů se valí od severozápadu, stěna přeháňky zatahuje od severu obzor jak opona. Slunce propadá pod mračna k obzoru, nabírá zlatě rudé odstíny a osvětluje celou oblačnou stavbu s rozervanými hradbami. Eliáš letí na ohnivém voze do nebes? Vtom dopadá na střechu stanice zářivá přeháňka. Zahalen zlatým závojem stojím na ochozu, nechám se profukovat větrem a promáčet kapkami. A pak se přímo v zenitu zjeví nejvyšší patra kumulonimbu. Ze zcuchané klenby kovadliny visí vemena doprovodného oblaku mammatus. A celý ten chrám zvolna odplouvá a jeho odstíny tmavnou a tmavnou.

Text a foto Roman Szpuk