Miniatury : Veliká Zahorivka

18 července, 2025
14:00

Veliká Zahorivka

     Jdeme na kyjevské nádraží, abychom se vypravili do vsi Veliká Zahorivka, kde žijí příbuzní Vity. Míjejí nás kurýři na elektrokolech se žlutými balíkovými krabicemi na zádech s nápisem Glovo! Dáváme si ranní kávu, nad hlavou nám bliká nápisy obměn valjút. Prý dobrý kurz. A pak sláva ZSU – ozbrojeným složkám Ukrajiny. Opodál stojí chlap se samopalem a psem. Ženy s cedulkami na hrudi nabízejí ubytování, stejně tak nás oslovují muži: Taxi! Taxi! Vlak do Pliski je opět plný, v kupé leží nade mnou dvě ženy na lehátkách, jedna k sobě tiskne malého psíka, druhá spí. Všechna okna mají zatažené záclonky, příšeří mi vyhovuje.
     Na nádraží nám přijíždí naproti postarším volkswagenem Vladimír Ivanovič Romaněnko. Jedeme dlouho po rovné silnici s výmoly. Kymácím se ze strany na stranu a střeva se opět ozývají. Jsme asi sto dvacet kilometrů od ruské hranice a dvě stě kilometrů od běloruské hranice. Konečně přijíždíme na náves, kde je obecní úřad, škola a asi pět obchodů. Zajíždíme do úzké uličky a vítáme se s matkou Vity a její sousedkou, manželkou Romaněnka. A hned usedáme k plnému stolu. Snad se všichni bojí, že budeme na Ukrajině hladovět. Pijeme kvas, jíme kotletky, což jsou jakési karbanátky z jater, vareniky, marmeládou plněné knedlíky, golubce, mleté maso obalené vinnými listy, a salo. Přichází i Saša, syn Romaněnků, se kterým Vita od dětství vyrůstala. Je postižený, má něco s páteří, sotva chodí. Na paži má vytetované jméno ukrajinské dýdžejky Olgy Korolové.
     Domek je útulný, modře natřený jako většina domků tady. Ta barva mě uklidňuje, všechny její odstíny od blankytu přes tyrkys až po tmavě modrý sytý kobalt a azur. Jediné, co mě ničí, jsou turecké záchody, ve kterých není se čeho chytit. Člověk se nemůže posadit a vychutnat si potřebu. V domečku nechybí ikony. Ptám se našich hostitelů, zda jsou pravoslavní a pak jim ukazuju katolickou ikonku Panny Marie, kterou nosím na radu pátera Františka Lízny stále v peněžence. Ale nezdá se, že by mým katolictvím byli nadšeni. Trochu se zachmuří, pokrčí rameny.
     Saša vypravuje, že také jeho odvedli do armády. Přitom je těžce postižený. Berou prý všechny, dokonce i těžce zraněné s průstřely ruky, nohy. Ukazuje nám na mobilu hluboké hnisající rány zraněných bojovníků. On sám má odklad do osmého srpna. Aby nemohl nikam odjet, vše mu zablokovali, platební kartu i řidičák. Vojáci si musí do války skoro všechno koupit, platí ubytování, dokonce i náboje jsou nuceni si dokupovat. Žold je tak nízký, že jim to nevrátí. Co dostanou od státu, musí vrátit ve stavu, v jakém to dostali. Kdo má k dispozici třeba průzkumný dron, je za něj odpovědný. Jeden z vojáků vypráví, jak mu spadl k Rusům. Lezl pro něj až do kráteru a získal ho zpět. Stejně tak občas zabloudí na ukrajinské pozice Rus. Jeden z nich došel až k zákopu a ptá se: „Co je to za pluk?“ „Tak pojď,“ řekli mu vojáci a zajali ho. Patřili k nejradikálnějšímu pluku Vlci da Vinci.

***

     S nucenými odvody se odehrává na sta malých tragédií. Po vsi bloudí bezradně žena, které sebrali muže. Nosí ve vaku malé dítě. Přistěhovali se sem z míst, kde už to bylo hodně nebezpečné. Obsadili opuštěný dům. Teď je muž ve válce a ona tu navázala vztah se sedmnáctiletým klukem, který vypadá na patnáct. Potkáváme ho na návsi před jedním z obchodů, kde se scházejí lidé ze vsi. Podobným obchodům se tu říká magazín, dá se tu pořídit nákup i posedět u stolků. Dříve se tu scházelo lidí více, teď jsou muži ve válce nebo se ukrývají před TCK. Chvíli tam s Vitou a Jirkou sedíme, popíjíme kávu, kouříme, Saša sedí s námi. Přichází chlap, má přezdívku Bandera kvůli černé mikině a červenému tričku. Nikdo se na nás nedívá s podezřením. Někteří z nich přijíždějí se starými Ladami. U nás by to byla vozidla pro sběratele veteránů.
     Vracíme se zpět. Zelený traktor míjí značku pozor výmoly patnáct kilometrů. Je to věc typická pro Ukrajinu: Silnice jsou v hrozném stavu. Jen ve vsích je to lepší, takže tu dochází k paradoxu, že v obcích lze jet rychleji než mezi nimi. Přesto jsou tady vozovky v lepším stavu než třeba v Zakarpatí. Před traktorem prchá toulavý pes. Dvě holčičky, jedna menší ve fialových šatičkách s třásněmi za sebou po zemi vleče na dlouhém řemínku černou kabelu, sumočku, druhá v modrých šortkách má přes rameno hnědou. Kluci za školou hrají ve vysoké trávě fotbal. Jdeme kolem polozbořené a zarostlé chalupy, lezu dovnitř, fotím sekyru zabodnutou do špalku, otevřenými dveřmi za mnou volá Vita v hrůze, že uvnitř ještě stále žije šílený Sergej Pavlovič, spolužák její matky, kdysi nejchytřejší žák z jejich třídy. Vystudoval nějaký institut, pak se dal do kupy s nedobrými přáteli, pil, kradl, kohosi zabil, spoustu let strávil ve vězení. Vrátil se do Zahorivky a děsí místní lidi. Občas někde pomůže, ale pak mu přeskočí v hlavě a pokusí se zabít stařenu, která od něj nechce koupit králíka.
     Večer cítím únavu. I když zazní siréna, už nereaguju.
     „Kolik je hodin?“ ptá se Vita.
     „Dětský čas,“ odpovídá Jirka.
     „Dědský čas?“ nerozumí dobře Vita.
     „Je třeba uložit dědky,“ pokračuje matka Vity.
     „Kde mám dědský koutek?“ odvíjí se dál slovní hra. Myslím na spaní.
     „Co v takovém dědském koutku má být?“ ptá se Jirka. „Karty s nahými ženami? Šachy? Pivo? Třeba v dědském koutku v obchoďáku. Nakoupíme, vyzvedneme dědky. Ale jako vzteklé malé děti dělají těžkého…“

***

     Ráno pijeme kávu a dáváme si Porošenkova cukrátka, strilky. Porošenkovy střely. Bývalý prezident je největším ukrajinským výrobcem čokolády. Pak nás soused Romaněnko veze po okolí. Nejprve míříme na tvrz Baturyn, projdeme se po visutém mostě přes řeku Seim, pak popojedeme k zámku Hejtmanské sídlo. Je v něm kryt a pytle s pískem v oknech, aby při výbuchu nepraskla. Procházíme se okolo dlouhých záhonů růží všech myslitelných barev. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Čichám k růžím, pak se leknu, toulavý pes se ke mně zezadu přiblížil a olízl mi lýtko. Kolem kozácké vlajky se kmitl rorýs. Když se vracíme k autu, pes je natolik vychrtlý, že za námi proskočí mříží zámeckého plotu. Nechce nás opustit, uskakuje před rozjíždějícím se autem. A jedeme dál do obce Borzna. Uprostřed se místo náměstí rozkládá velká asfaltová plocha. Socha Lenina zmizela, na podstavci teď leží hromada pneumatik a na úřadě visí vlajky Evropské unie, Ukrajiny a Banderovců. Na schodech do obchodu spí další dva toulaví psi. Docházím až k nim, přesto se nenechají vyrušit. Až když přijde cizí pes, vyjedou po něm jak po příslušníkovi cizího gangu. Před obchoďákem prodávají staré ženy zeleninu, v jednom košíku vidím první letošní křemenáče. Poletují kolem nás vrány a také tady opojně voní kvetoucí lípy stejně jako v Kyjevě. Pijeme americano v kavárně Monako. Ptáme se, odkud mají kávu, zda z Itálie, dívka špatně rozumí, myslí si, že jsme Italové. Říká, že káva je ukrajinská.
     Odpoledne se jdeme s Vitou a Jirkou projít po vsi. Napadlo nás zajít na hřbitov, ale matku Vity i její sousedku to vyděsí. Od čtyř hodin odpoledne se na hřbitov nechodí. Je to prostě tabu. Nekonečná asfaltka vede keři a mladým porostem jak džunglí, z níž se co chvíli vynoří další chalupa. Každá z nich je v té buřeni doslova utopená a tam, kde už nikdo nebydlí, je těžké i nějaké stavení objevit. Ves jako by neměla konce. Před vraty u plotů stojí opuštěné lavice. Dřív na nich sedávali stařenky a starci, kteří už pomřeli. Mladí odešli, jen před jednou z chalup sedí dva starší muži, žena a pes. Žena je zvědavá, jde až k nám, Vita jí říká, že se tu narodila, ale žena nerozumí, vrtí nedůvěřivě hlavou, myslí, že jsme utečenci před válkou a chceme tu obsadit pustý dům. Až když Vita řekne přezdívku své rodiny Snihir neboli hýl, stará se upamatuje.
     Na jedné kůlně je o střechu opřený žebřík, na něm cosi kutí dva muži. Vidím kočku na plotě, chci si ji vyfotit, ale to už starší z obou mužů slézá dolů a se slovy „Šó snimájetě?“ se ke mně hrozivě blíží. Vita si toho včas všimne a říká muži, že nefotím jeho dům, ale kočku. On nevěří, kouká na ni, na kočku. Vita mě poučuje, že si tu nemohu jen tak něco fotit, leda už opuštěné chalupy. Místní jsou nedůvěřiví, kraj je plný uprchlíků z válečné fronty. Docházíme k rybníčku a osamělému rybáři, který se za námi ani neotočí. A pak se ocitáme na křižovatce, kde stojí opuštěný magazín, před ním rostou kupodivu pěstěné, sestříhané keříky. Bolí mě klouby, šli jsme tou vsí dál a dál snad čtyři kilometry a stále nová a nová stavení se před námi zjevují. Využívám zastávky autobusu, pochybuju, že tu ještě něco jezdí. Blíží se ke mně dědula v kšiltovce, sotva šourá nohama, ale skroluje mobil. Začíná pršet, Vita a Jirka jdou napřed, já odpočívám a vychutnávám šum ukrajinského deště. Pak přidám do kroku a za chvilku oba dojdu. Už i čápům jsme podezřelí. Jeden přiletěl až k nám a posadil se na sloup elektrického vedení. Objevuje se duha.
     Romaněnko je v Zahorivce tak trochu místní boss. Radí místním, kdo by měl co pěstovat. V poslední době se zhlédl v řepce. Důchody na Ukrajině jsou nízké, v průměru 3 000 hřiven, každý se snaží si něco vypěstovat, přivydělat si, jak to jen jde. Romaněnko má relativně vyšší důchod, 5 000 hřiven. Sloužil ve válce v Afghanistánu. Kdysi vítal demonstrace na Majdanu, dnes říká, že je tam měla obrněná auta shrnout radlicemi. Majdan viní z války. Ale všichni tu společně spílají Rusům. Mají pro ně hanlivé názvy: Orkové, Kacapi, to prý podle kozlího vousu. Rusové zase Ukrajincům říkají Chachli podle kozácké chocholky. Saša vzpomíná na začátek války, kdy tudy táhly kolony ruských obrněných vozidel na Kyjev. Ukazuje video: řada tanků nebere konce. Ženy vyprávějí o dvacetimetrových kráterech po výbuších a o ruinách vesnic. Vzpomenou si na známého, který zahynul hodinu před odjezdem na opušťák. Jejich slzy tečou nad všemi pochoutkami, které nám snesly na stůl.
     Večer rozdělává Saša oheň na šašliky. Vita přináší kytici nočních fialek, voní i nyní, ale nejvíc se rozvoní v noci. Jíme s Jirkou sušené makrely a kouříme silná prý košér cigára Davidoff. Za plotem po cestičce jede na kole babka v šátku, na nosiči sedí holčička s růžovou brašničkou na zádech. Zapadá slunce a nad ukrajinskou rovinou se opět klene duha. Duha se ukrajinsky řekne veselka. Nádherné slovo. Slunce hoří v korunách ovocných stromů, bereme si jahod, kolik chceme, roste jich kolem chalupy spousta. A zase houkají sirény.

***

     Ráno je chladno. Fouká od Běloruska. Jdu si zakouřit, kočka Gruzín mě sleduje přimhouřenýma očima. „Strášnyj ďaďko chadíl pakuríť,“ říká matka Vity. „Ďaďko ale neznamená dědek, ale strýc. Pak mi přináší rubeľ a kačaľku. Tak se pralo prádlo. Rubeľ připomíná řehtačku, ozubenou tyč, na kačaľku se namotalo prádlo. Pak se konečně vypravujeme na hřbitov. Je po dešti. Jdeme tam všichni i se sousedkou. Dáváme na náhrobek cukroví a sušenky. Maminka Vity políbila kříž. Cestou tam jsme procházeli místem, kde stávala továrna, konzervárna ovoce a udírna. Vše je zarostlé, ani cihly nezbyly, místní si je rozebrali na své stavby. Celá rozlehlá ves jako by se potápěla do zeleně, srůstala s ní, příroda si bere to, co člověk opustil.
     Vita nám ukazuje skříňku s věcmi z dětství a mládí, alba starých fotografií. Když vidím ten chudý kousek nábytku, jako bych nahlédl do celého jejího dětství, které je tu ukryto na několika poličkách. Těžký smutek mi sedl na duši. Vše je tu ponecháno, jako když umře nám blízká osoba a my se bojíme s něčím pohnout. Ale Vita žije, nalezla nový domov a není vůbec smutná. Bydlela v Charkově. Po útoku Rusů jí známí nabídli místo v autě a útěk. Věděla, že jí k rozhodnutí zbývá jen chvíle. Sbalila si to nejnutnější do tašky, vše nechala v Charkově, a třebaže jí jiní známí přemlouvali, aby se ukryla u nich na vsi, odjela na Západ. Kvůli kolonám aut jeli v noci, přes den spali. Cesta do Lvova jim trvala tři dny. Pak se s kamarádkou dostali přes Polsko do Brna. Večer si s kamarádkou v bufetu daly napůl řízek, tak se jim zdál velký. Nějaký pán k nim přišel, dovtípil se, že jsou uprchlice a dal každé z nich pět set korun. Hledaly práci, prodávaly v bistrech a bufetech. Pak na nich žebrala Cikánka cigarety. Neměly. Odpovědí jim bylo: „Chcípni.“ Nakonec se Vita dostala do Mariánských Lázní a seznámila se s Jirkou.
     Po obědě přišla na návštěvu Galina, „paní s mlékem“, která ho prodává (ostatní z ní udělali mléčnou bábu, připomíná mi širokou bábu z Večerníčku o Kordulce a víle Amálce). Je plná energie, bodrá, nevím, o čem mluví, stačí mi barva jejího hlasu. Hned je královnou stolu, veršovaně gratuluje Vitě k narozeninám, které před pár dny měla. Babkám jsem k smíchu, jak mám rukama podepřenou bradu a nerozumím jim ani slovo. Galina vypravuje o ukrajinském zajatci, který se vrátil
vyhublý a zbědovaný, byl v zajetí tři roky, mučili jej, a paní Romaněnkové se opět objevují v očích slzy. Galina však není typem ženy, která by podléhala smutku. Hned nalije všem další čarku vodky Hejtman, která odpovídá asi našemu malému frťanu.
     Odpoledne jdeme na kávu do jednoho z obchodů. Sedím před ním, upíjím z kelímku, vedle mě sedí klidná kočka, nechá se hladit. Cítím pravý klid těchto míst, jako by ani nebyla válka. Pak se vydáváme za ves na druhou stranu než včera. Naproti nám pochoduje husí hejno, naštěstí na nás neútočí. Obchází nás psík, má ocas stažený mezi nohama, bojí se. Písčitá cesta nás vede po okraji borového lesa, do kterého se opírá vítr. Šum jehličí šeptá stejným jazykem všude na světě. Cestu lemují žluté pupalky. A opět přicházíme k osamělým domkům. Pět dětí si hraje na písku, dívají se trochu nedůvěřivě. Vypadají bezprizorně. Vita říká, že jejich matka se o ně příliš nestará, rodí dítě za dítětem a pak je nechá vyrůstat, jak chtějí a jak jsou schopné. Malí chodí na hřbitov a kradou konfetky, cukroví, které tam nechávají lidé na hrobech svých příbuzných. Mraky se trhají, paprsky nás ohřívají. Začíná se mě zmocňovat úzkost z té velké vzdálenosti, která mě nyní dělí od domova. Kdyby mě tu někdo vysadil a odjel, jak bych se dostal do Čech? Ukrajinštině místních skoro nerozumím, jen tu a tam zachytím nějaké ruské slovo.
     Večer se pomalu loučím. Sedím na zápraží, kočce Gruzíně leze na kosti od kachny ježek, nic si z nás nedělá, je slyšet, jak cupitá. Pak přihopkala i veverka. Matka Vity jí sype pod stromy vlašské ořechy. Jdeme ještě na chvíli ke škole, kde je nářadí k posilování přímo pod oblohou. Jirka si může zacvičit. Smutné je trávou zarůstající doskočiště a volejbalové hřiště. Nikde žádné děti. Kdyby sem přišli kluci zahrát si fotbal, asi bych si zakopal s nimi. Mraky letí, studený vítr fouká od Běloruska, prší. Obcházím školu, nahlížím do roztomile vyzdobených tříd, nad jednou tabulí visí opět obraz Ševčenka. Ten pohled na dětské obrázky tolik bolí. Jaká propast leží mezi světem našich malých a černými smrštěmi nenávisti v hlavách senilních politiků typu Putina.
     Přeletěly tři stíhačky, ozval se poplach a spadlo mi víčko od objektivu do tureckého záchodu. Už tam zůstane navždy. Večer se sprchujeme. V kýblu je horká voda, používáme přenosnou sprchu s elektrickým čerpadlem. Nechce se mi odtud. Není kam se vracet. Nejlepší by bylo obydlet tu starý opuštěný dům, zapomenout a být zapomenut. Myslím, že by se mě nikdo bát nemusel. Nejsem šílený vrah jako Sergej Pavlovič. A také on tu může žít svobodně, dočkat se svých posledních dnů. Ne každý život se podaří. Někdo umírá na dně lidské společnosti, jiný na jejím vrcholu. Ale smrt v tom rozdíl nedělá.

***

Přiznávám se, že jsem tuhle část ukrajinského svědectví psal dost nesoustředěně a nemít poznámky z cest, nevím, zda bych ji zvládl. Sepisoval jsem ty vzpomínky v době, kdy jsem zjistil, že zemřel můj kamarád, undergroundový básník ze Stögerovy Hutě Ferry Klišík. Ta zpráva přišla jak rána z čistého nebe. O bratrech Klišíkových natočil slovenský režisér dokument, který získal hlavní cenu na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Byl to nevídaný úspěch. A najednou najdou Ferryho mrtvého v rybníku v Ohrobci. Vím, že Ferry byl básník tělem i duší a několikrát jen tak tak utekl smrti. Nejprve si na pile uřízl ruku. Potom se málem utopil v jakémsi ledovcovém jezírku na posvátném místě v Indii. Pak jej málem ubili Romové v Brně, kde měl s sebou grafikem Tomášem Hauserem vyrobenou bibliofilii svých básní. Nedržel jazyk za zuby, prozradil její cenu a našli ho v bezvědomí s proraženou lebkou na chodníku. Pak se rozhodl, že se sveze na býkovi. Zvíře ho zřídilo natolik, že pro něj letěl vrtulník. I tuhle divočinu přežil. Vzpomínám, jak za pomocí jediné ruky vylezl až na samotnou špičku stožáru na Churáňově, tam, kde já jsem dostal infarkt. Ferry měl svoji hranici strachu posunutou dál, než jiní lidé. Život bral jako výzvu. A jak jinak vyzývat život, než tváří v tvář smrti?
Co se přesně v Ohrobci událo, už asi nikdo nepoví. Ale to není důležité. Myslím, že Ferry byl svérázný šivaista. Jako takový věřil v reinkarnaci. Sestupuju od churáňovské stanice vlnícím se mořem psinečku a třtiny, dívám se k obloze, kde průsekem přechází větrem hnaný bílý kumulus. Jako by to byla jeho duše. Vyjde zpoza jednoho lesa a zmizí ve druhém. Kde se znovu narodíš, Ferry? Bude to zase na Šumavě? Možná poběžíš po nějaké cestě jako malý chlapec a se smíchem mineš starce o holi. To budu já. Poznáme se?

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Domek matky Vity ve Velké Zahorivce I
2) Domek matky Vity ve Velké Zahorivce II
3) Domek Romanovičů
4) Kočka Gruzín
5) Rubeľ a kačaľka
6) Lustr v rodném domku Vity.
7 – 9) Obrazy dědy Vity
10) Před magazínem
11) Padlí z Velké Zahorivky
12) Upravené stavení ve Velké Zahorivce
13 – 14) Opuštěné domy
15) Opuštěný magazín
16) Pupalky
17) Sekera v domě šílencově
18) Rozpadávající se mozaika v Borzně
19) Toulaví psi v Borzně
20) Toulavý pes v zámku Hejtmanské sídlo
21) Traktor na náhrobku na hřbitově ve Velké Zahorivce
22 – 24) Růže okolo zámku Hejtmanské sídlo
25) Fotky dětí zabitých ve válce na tvrzi Baturyn
26) Škola ve Velké Zahorivce
27) Pečeme šašliky