Chaos města a rosa hor
Sedím na Václavském náměstí na lavičce, na které je vypálen verš od Dylana Thomase: Někdo mě nudí. Myslím, že jsem to já. Nechávám kolem sebe proudit oběma směry různorodý proud lidí. Potkávají se tu jak v řečišti nekonečného toku, který váhá, kterým směrem má proudit, zda nahoru ke koni či dolů k Můstku. Vyhýbají se navzájem, jako to dovedou mravenci na svých pěšinkách. Dvě dívky s naaranžovanými kyticemi se navzájem fotí v zátočině – ve výklenku vstupu do Komerční banky. Pak je tam vystřídá mladík s bohatým chmelovým věncem na hlavě. Směje se a kamarádi s ním. Muž telefonuje? Ne, okusuje si nehty. Malý hošík vřeští a dupe nad válející se červenou petkou. Opilec se jen tak v chůzi snaží vydloubnout z koše vajgl. Jiný muž muchlá ve dlani obal od čehosi. Zapraská to a holubi poplašeně vzlétnou.
Ani jsem si ho nevšiml: Klekl si ke stěně domu, hlavu v zelené kapuci si opřel o ruce, v nichž drží kelímek od piva. Málem o něj zakopl chlápek, co čumí do mobilu. Každý druhý tu zírá do mobilu nebo ho drží v ruce, nohy jdou jako stroj, do displejů nezírají jen dvojice dívek, co se drží za ruce nebo kolem ramen. Chichotají se, jejich chůze je rozevlátě ležérní. Konečně jedna žena vhodila žebrákovi do kalíšku nějakou minci. Mladík zvedne hlavu, děkuje, sleduje ji psíma očima, v nichž se zračí vděčnost smíšená se strachem a opovržením. Vytahuje malou peněženku, otevírá zip a vhazuje do ní minci. Pak se zvedá a svižnou chůzí se ztrácí v davu.
Jdu do lékárny. Předcházím zavalitého muže, každého zdraví: „Bůh vám žehnej.“ Pospíchám dopředu, tam zůstávám stát, chci počkat, až mě dojde a požehná také mně, toužím mu požehnání oplatit, ale zmizel, odbočil k bankomatu. Fronta na léky se prodlužuje, koukám na obálku nějakého časopisu, čtu: „Když špatně posekám trávník, jiný to udělá líp.“ Moudro Toma Cruise. Nemáš vůbec sekat trávník, nepotřebuješ-li třeba sušit seno, odpovídám mu v duchu. Je dobré nechat trávu růst. A v mžiku jsem na Churáňově. Tady je po ránu liduprázdno. Všechna lákadla jsou kdesi ztracena a sebevznešenější cíle jakbysmet.
***
Je 8. září. Prolínající se proudy chodců se zastavily a vypařily se. Svítá a já se skláním ke stéblům, která jsou tu proto, aby se měla na čem usazovat rosa. Teplota při zemi vytrvale klesala, až dosáhla 0,5 °C. Dávno se již potkala s rosným bodem, který zůstal na 6,5 °C. Tam jako by se čas zastavil a ponechal na místě bohatství perliček, těch lehounkých zavazadel, která musel odložit. Vybavují se mi verše imagisty Allena Upwarda, který napsal o rose: Každou noc řada džunek vezoucích lucerny tiše pluje oblohou a voda rozstřikující se od vesel padá na zem jako rosa.
Ale rosa nepadá. Rosná krůpěj je panenská rodička. Je tou, která pracuje k porodu a která se zároveň rodí. Dozrává v oblém lůně, napíná je. Krůpěj rosy je plná vědomostí. Přináší si je na svět přirozeně jak oči novorozeňátek. Chce se o ně podělit. Je tak čistá, že se v ní odráží vše, nic nelze zapřít, skrýt. Dívám se na orosený květ zvonku okrouhlolistého. I zvonek je panenský, ještě žádný zvoník se jej nedotkl. Kdyby jej rozkýval, krůpěje by sklouzly dolů, v zemi. Ani vánek si netroufá, nikdo si nevezme na svědomí poničit jedinečný půvab modrých kapiček. Stejně tak rosná krůpěj na okvětních lístcích kopretiny. Je to rosa coeli, růže nebes bílá jako křestní rouška. Tam, kde je krůpěj zavěšena na spodní části lístku, zbarví se nebesky blankytně. A na prostém květu štírovníku růžkatého vtéká žluť pod průsvitnou klenbu vody jak roztavené a přece chladící zlato.
Na javorových listech / rudě září rosa, / ale na lotosovém květu / má bledou průzračnost slz (Amy Lowellová). Je to rosa hlubokého mlčení, to slovo nula svléklé do naha (Cédric Demangeot), věž slunce na hraně vody (Andrés Sánchez Robayna). Slunce vytrvává nízko nad obzorem, zatím něžné, ne sžíravé, vnitřně stravující, leptavé. Vpije se do krůpěje, dokud ji nepromění v sebe. Už není viditelná našim nečistým lidským zrakům. Nakonec se změní v průsvitný náhrobní oblázek po nanebevzetí, místo, které už není třeba zakrývat. Neboť hrob je prázdný.
Text a foto Roman Szpuk
PŘEHLED MINIATUR
Rok 2025
1. Nad lesy plují tři krkavci
2. Zůstat na místě
3. Něžné souboje
4. Pařez
5. Únor
6. Třinácté komnaty
7. Bůh rady nedává
8. První letošní hřmění
9. Není cesty zpět
10. Srdce a růže
11. Bílá v bílé
12. Neopětovaný dotek
13. Nepotřebuju ani borůvku
14. Třepetající palety
15. Hummel na Boubíně
16. Okna a kočky
17. Daleké lesní požáry
18. Bzukot Šáhedů
19. Veliká Zahorivka
20. Charkovské pokání
21. Máme toho času plné talíře
22. Přikládat obklad
23. Lichtenwald
25. Pouť uzdravuje
26. Šumavské turbovandry (se vzpomínkou na Ferryho)
Rok 2024
1. Že to dáš
2. Bezvětří
3. Tento svět
4. Zpomalit?
5. Samota
6. Znovu ponejprv
7. Hodiny a mraky
8. Kolikrát jsem spadl
9. Převržené svícny
10. V zajetí barev
11. Poutě
12. Věže, plameny, květy
13. Třasořitky
14. Pavouk, meteor a bludiště
15. Večer před západem slunce
16. Čapájev
17. Fantazie
18. Liška
19. Žena, motýl a bouřka
20. Milosrdenství
21. Defilé
22. Chtěl jsem něco říci
23. Mentolové meditace
24. Parnasie
25. Moudrost
26. Parýzek
27. Nahoře jahůdka jako hlídačka
28. Temný dům
29. Marnost slov
30. Slastné bloudění
31. Podzimní vitráže
32. Dušičkové inverze
33. Těžké je svítání
34. Zpomalení času
35. Vyhořelý domov
Rok 2023
1. Zimní květy
2. Dva psíci
3. Šepot
4. Vlnky aneb sbohem, Otavo
5. Mrak křídel
6. Caparti
7. Blátivé vrcholy
8. Z opačné strany
9. Krmítko
10. Jarní hopsání
11. Apokalyptická doba
12. Učit se padat
13. Hypnóza
14. Ulity a květy
15. Obzory
16. Bílá a stříbrná
17. Kořist
18. Odchod
19. Konvalinková hora
20. Strašlivý nářek
21. Šumavské dada
22. Jeřáb popelavý
23. Rychlý tah mračen uzavírá západ
24. Bloudění
25. Ranění ptáci
26. Trnová hora
27. Muchničková hora
28. Havraní žena
29. Bouřka když nebouří, umře
30. Cíl
31. Plachost
32. Hlas puštíka
33. Hry
34. Podruhé kvetou brusinky
35. Stín krkavce
36. Nelesní krajina
37. Hora a vítr
38. GBS syndrom
