Miniatury : Podzimní střípky

26 října, 2025
18:00

Podzimní střípky

Ani po celodenním setrvání na meteorologické stanici nenacházím v sobě klid. Tak jsem se v době volna místo úklidu vydal pěšky na Zhůří. Ale neodhadl jsem rychlost stmívání a k Losenici přes zbytky samoty Mates jsem scházel skoro za tmy. Pěkně jsem se tam zamotal v kůrovcovém polomu. Potrhal jsem si o větve bundu a potok jsem přebrodil raději v botách, protože po kovovém profilu, co tam zůstal po mostku, bych to nedal. Marně jsem čekal na pomoc od ubývajícího měsíce. Prosvítil okraje trhajícího se stratu, až když už jsem byl na stanici.
Venku počasí jako by se zastavilo. Stále stejná obloha a po tři dny za sebou sluneční svit jen 0,1 hodiny denně. Sedím na ochozu. Ozvala se rána, v tom tichu jsem se jí až lekl. Asi nějaký myslivec. Další den a opět jen nevýrazná šeď oblohy. Ptáčci v malých hejnech přetahují k jihozápadu. To je tady jejich směr. Díky ptáčkům mohu věřit, že čas neustrnul a Churáňov se z něj nevymkl do ticha a zapomnění.

***

     Temnou smrčinou problikávají bronzové boučky. Mezi kořeny se proplétá Vltavský potok. Jeho místy jemně modrý proud, jak se v něm odrážejí ostrůvky oblohy, unáší žluté lístky bříz a bronzové štrasy odlepené z buku. V noci mrzlo a mírné oteplení uvolňuje z větví lupeny. Snášejí se a třpytí jako omámení motýli. Možná to byly od jara po celé vegetační období pozotvírané dveře do svatyně stromů. Nyní zkrvavěly, zežloutly a vypadávají z pantů. Pozoruju jeden z listů, jak se pomalu snáší k zemi. Co chvíli se dotkne svého druha, který se k pádu teprve odhodlává. Loučí se po společně prožitém létě? Podzim // Padá listí, / ovoce / i déšť. // I ptáci / a sny / slétají k zemi. // Podzim / je těžký, napsal by slovenský básník Rudolf Jurolek.
     Po cestě pomalu leze kobylka smrková. Teď stojí. Možná už je jí zima. Má temné tělo ozdobené proužky. Prý žije po většinu času v korunách stromů. Proto je málokdy vidět. Možná se snesla na cestu spolu s nějakým listem. O kus dál přecházím asi sto metrový úsek označený varovnými tabulkami. Psy je třeba vést na krátkém vodítku a jít jen středem cesty z betonových panelů. Odchyt volně žijících živočichů, stojí na vyhlášce. Lapají tu do sítí vlky a nějak značkují. O kousek dál leze po cestě další tvor. Chlupatá temně narezlá housenka přástevníka ostružiníkového. Ani ona nikam nepospíchá.
     Až na Knížecích Pláních mě před Hájenkou vítá huňatý bílý italský vodní pes. Fenka se se mnou tahá o plyšovou hračku. Prý ji tam mají mimo sezónu, kdy sem chodí málo turistů, místo zvonku.

***

Po celé dlouhé dva dny nám ve skalách Labských pískovců prší, mezi skalními věžemi se protahuje mlha a vítr otrhává žluté šaty bříz. Jen první den večer svítilo slunce. Sklánělo se k západu, když jsme s Klubíčkem stoupali proti proudu potoka Dürre Biele s památečním kamenem na velkou noční povodeň z 9. na 10. července 1886. Zničila tenkrát cestu. Dole už houstl stín, zatím co cimbuří a hroty skal zaléval bronzový svit. A ve škvírách a průrvách mezi pískovci zlatě svítily koruny bříz. Dostoupali jsme až ke státní hranici a vydali se po ní k Ostrovu. Šli jsme vstříc propalujícímu se slunci, které nám ukazovalo mezi větvemi dubů možná více cíl než cestu. Corliss se před námi ztrácela v zářivě rezavé hasivce orličí. A skály se ještě chvíli těšily z paprsků jako hroty královských korun. Panovníci s výsostnými insigniemi se zvolna potápěli pod hladinu soumraku.

Text a foto Roman Szpuk

Popisky k fotkám:
1) Podzimní barvy u Švajglových Lad
2) Alpy z Alpské vyhlídky
3) Vltavský potok
4) Cesta od Polky na Knížecí Pláně
5) Kobylka smrková
6) Přástevník ostružiníkový
7) Pes u Hájenky na Knížecích Pláních, malý bílý vítač.
8) Cesta z Knížecích Plání na Borová Lada
9) Pohled ze Svatoboru na Brdy 19. 10. 2025
10) Dürre Biele v německých Labských pískovcích
11) Tiské stěny
12) Cesta vstříc zapadajícímu slunci
13) Jít čerstvě spadaným listím dál a dál do noci
14) Tiské stěny v dešti a mlze. Nebylo možné udržet objektiv v suchu.
15) Loučení s Labskými pískovci a možná se vším na tomto světě