Miniatury : Vodní hodiny

20 prosince, 2025
09:00

Vodní hodiny

Jedeme s kamarádem Markem z Kvildy na Bučinu. Slunce kdesi skrytě zapadá a ztemnělý smrkový les jako by před námi tajil překvapení, snad nějaký skrytý poklad. Pak se opona větví roztáhne a před námi se zjevuje krajina v pravý čas. Hluboko pod námi leží inverzní oblačnost, ze které problikávají světla Finsterau. A až kdesi v dálce ukončují ten obraz hřebeny Alp, zuby gigantické pily, která se prořízla vrstvou oblačné svaloviny odpočívající v údolích po celodenním zápasu se slunečními paprsky. Obloha v pozadí oranžově žhne. Vítr ulehl ve slehlých stéblech louky. Vzduch voní, je vlahý a suchý. Vlevo se na vrcholku Plechého rozzáří bílý bod čelovky, někdo je s námi účasten stejné podívané. Chystá se tam nocovat, nebo se ještě vydá v hasnoucím světle k sestupu? Máme namířeno na Knížecí Pláně, do Hájenky, kde se sejde pár přátel, jimž se stala Šumava osudem.
Sjíždíme k Furíku, kde se ve světlometech auta třpytí jíní. Hájenka nás vítá rozsvíceným vánočním stromkem. V oknech se svítí, a když vejdeme dovnitř, ovane nás teplo. Standa Schneedorf nám promítá videa o obnovených křížcích v okolí. Je dojemné pozorovat trpělivé dílo muže takřka devadesátiletého. Nové krucifixy se stříbrně třpytí, ten v pořadí stý je vyveden ve zlatě. Často zbyly jen kamenné sokly, některé z nich zarůstají kmeny mohutných stromů. Na jeden z nich, který nachýlil mohutný listnáč, nechal Standa tak, jak byl, ale křížek na něj přidělal ve svislé poloze. Jinak by musel strom porazit, a to nechtěl. A tak chodí po horách stařec, za kterým povstává paměť těchto zdivočelých hor. Cesty náhle vedou odněkud někam a rozcestí nás učí novému a novému rozhodování se, kudy jít životem dál.

Poté čte starosta Kvildy Radek Thér povídku Johanna Petera, básníka, který se narodil na Bučině. Když jsme dnes s Markem mlčky obdivovali velebnost dalekých alpských velikánů, stáli jsme kousek od pamětní desky, která je umístěna poblíž místa, kde stál jeho rodný domek. Povídka se jmenuje Můj první triumf. Vypravuje prostě o velkém úspěchu malého flétnisty, který hrál během bohoslužby své první sólo. A že to byla slavná mše, na kterou přišli lidé z daleka včetně knížepána. Uvědomil jsem si, jakou tíhu někdy nakládáme na své děti, když je nutíme k bezchybným výkonům jen proto, aby nám neudělaly ostudu. Jen, probůh, to ne. Jen ne ponížení. A přitom potřebuje objetí více ten, který neuspěl, který to všechno nějak popletl, než ten, který vítězně předvedl své nejlepší představení. Johann Peter i v povídce a nejvíce v popisech prokázal, že měl oči básníka. Nakonec přišla řada i na mě. A tak jsem přečetl čtyři básně ze sbírky Hvězdy jedna po druhé hasnou. Nejvíce asi zarezonovala ta o návštěvě u Klišíků z doby, kdy Ferry ještě žil.

Rezavé kotě

     Ondra chyt za hlavu rezavé kotě,
     hází je z okna na vítr,
     vylézám na půdu, ryk hádky dozněl,
     za teplo děkuju vaťáku.

     Kohout už chvíli po půlnoci
     kokrhá do tmy – strašný skřek.
     Na střeše křehne déšť, zvolna jsem procit,
     vylézám močit do kraje.

     Z hor slízává luna divoké dvorce,
     de profundis chrčí jeleni,
     usínáš vedle v maringotce,
     ach, jak jsme si nyní nevěrní.

     Svítá. Je chladno. Skrývá kvočna
     malá kuřátka pod křídlem,
     rezavé kotě hraje fotbal
     s růžovým víčkem petláhve.

     Místnost, ve které jsme se sešli, je přetopená, mnozí tak prchají ochladit se do mrazivé noci. Také já vycházím ven. Poodejdu trochu z dosahu svítidla se senzorem pohybu. Čekám, až si oči zvyknou na tmu. A žasnu nad množstvím meteorů. Všechny vyletují z oblasti Blíženců. Není divu, na dnešní noc připadá vrchol meteorického roje Geminid. Jako by dvojčata seděla u kruhového stolu, spíš metala, než rozdávala na střídačku do všech stran černé karty, které tu a tam křísnou o plochu stolu, až to zajiskří. Stojím, očima visím na obloze a špicuju uši, jestli neuslyším vlky. Připadám si jako ten, kdo přikládá ucho na dveře, za kterými se rozprostírá věčná poušť. Marek mi pustil nahrávku, kterou natočil přímo u Hájenky. Naskakuje z ní husí kůže. Je na ní slyšet souboj dvou vlčích smeček o kořist. Probudili se všichni démoni hor? Těžko uvěřit, že mě se to netýká. Když ryk ustane, zaznívá ze tmy už jen dálkou tlumené vytí. Komu ten hlas patří? Vítězům či poraženým?
     Ráno vycházím ještě za tmy a znovu pozoruju meteory. Létá jich spousta, až tři do minuty. Za obzorem nepatrně svítá. Vydávám se do luk ostříbřených jíním. Průsvitná mlha vrství své paměti do vznášejících se foliantů, jimiž nelze listovat. Kdo jimi pohne, tomu se rozpadnou pod rukama. Tajemství je tedy zachováno. V dáli nabírá kamenitý vrchol Luzného sivě nazelenalý odstín. Mlha se přelévá po loukách jako by někdo pohyboval mělkou miskou pláně. Balvanům se ježí chlupy jinovatky. Stromy jsou holé až po nejslabší větvičky, temná krev vlásečnic přestala pulsovat a ve zmrzlých krůpějích se zastavil čas. Srpek měsíce visí vysoko nad krajem a světlo nabírá na síle. Stojím na hromadě valounů, slunce už ozařuje protilehlé lesnaté svahy nad Bučinou. Pak paprsky sestupují až ke mně. Kousek pode mnou fotí východ slunce i dvě ženy. V purpuru paprsků, přikrášleném jitřními parami, se mi zdají až nadzemsky krásné. Ukrývám se za kmen stromu, okolo kterého se vykreslují barevné kruhy. Sluneční koronu mám na dosah. A přece všechno trvá jen chvíli, jen dokud vánek nezažene níž po svahu mlžnicový závoj, na kterém se ta krása tvoří. Střešní maják korouhvičky Hájenky kovově sálá.
     Vydávám se po červené značce na Bučinu. Míjím rybníček a pak cestou, kterou jsem ještě nikdy nešel, okolo bývalých Chaloupek, též Schneedorfovy křížky. Nedá mi to, musím dnes vystoupit až na vrchol Stráže. Stál jsem na něm naposledy před pětatřiceti lety. Lezu na něj namáhavě ze Štruncovy cesty a až u vrcholového kamene potkávám dvojici. Trochu se navzájem vylekáme, nepatříme-li k hlídačům národního parku. Ale muž mě poznává, asi z nějaké knížky. Pak se oba loučí a vydávají na Holý vrch. Mohu si tak o samotě vychutnat pohled na Velký Javor i na Boubín. Scházím dolů po paměti, naposledy vedl vzhůru krásně čitelný a rovný průsek, ten už je skoro úplně zarostlý. Ještě se znovu vydávám k bývalé chalupě Johanna Petera. Alpy v dálce jen tuším. Oparem však proniká oslňující svit dachsteinských ledovců. Připomínají vznášející se kry urvané z obřího ledovce kdesi daleko, daleko. Pak už jen sestupuju po asfaltce k Furíku. Podél cesty tiše žbluňká potůček. Je to očišťující a uklidňující zvuk. Proud protéká mnohonásobnými vodními hodinami. Člověk by se mohl zastavit. Tichá hudba jej na chvíli ukolébá, aby se nakonec opět ohlásily nevyřešené konflikty, které jako by našeptávaly: Tvé místo není tady. Ještě ne. Pospěš dokončit, co jsi zameškal. Myslím na verše kamaráda a předčasně zemřelého básníka Petra Hrbáče: Nikdy nikdo nemůže říct ‚to je vše’. / Ani Bůh ne.

Text a foto Roman Szpuk