Miniatury : Úprk osamělého člověka

6 února, 2026
09:00

Úprk osamělého člověka

     Slunce je bronzové, přestože se teprve přehoupla půl čtvrtá. Večer si dlouho chystá lože, je trpělivý, loudí na oslnivém poledni jiné nuance, protahuje stíny stromů, které se pokládají od kmenů do volných zasněžených luk. Takhle nějak se snaží člověk přibrzdit čas.
     Cesta na Knížecí Pláně je jeden led. Tu a tam se objeví lyžař, víkend se chýlí ke konci, leckdo raději lyže sundal a jde pěšky. Najednou jede proti mně blikající sanitka. Uskočím do sněhové bariéry. Spadl někdo na lyžích a zranil se? Za sanitkou jedou hasiči a za nimi jedno a posléze druhé policejní auto. Docházím ke skupince lyžařů, nějaký chodec se psem vypravuje, že se kilometr před Pláněmi nabouralo auto. Byla to terénní Toyota. Muž za volantem krvácel z tváře a naříkal: „Au au au“. Druhý ležel na sněhu. Muž se bál, že je těžce zraněný, ale ukázalo se, že je na mol. Byl to Máňa, kuchař z Hájenky, pro kterého jel číšník na Borovou Ladu. Také on měl upito. „Inu guralové,“ odtušil muž.
     Jdu dál, obdivuju jehličkovou jinovatku na hroudách odhrnutého sněhu. Pak už vidím havarovanou bílou Toyotu. Trefila strom. A není divu, klouže to hůř než na ledu někde na rybníku. U Toyoty stojí bílá dodávka, nějací lidé z ní překládají zavazadla, aby je odvezla do bezpečí. Toyota dostala zabrat, je na odpis.
     Na Hájence je jeden stůl obsazený. Sedí tu pět Bavoráků z Pasova. Mají s sebou psa Sami, který připomíná vlčáka, je však chlupatější a větší a zjevně mu nesvědčí přetopená hospoda. Když dostanu večeři, přijde ke mně a loudí. Pak si lehne doprostřed místnosti. Je tak velký, že je obtížné jej obejít.

***

     Noc plná vnitřního neklidu mě vyhání ven pod hvězdy. Večer foukal slabý vítr od východu, nyní se zastavil a slabé záchvěvy ledového vzduchu se vracejí od západu. Sami, psí kříženec vlčáka a hasky leží v mrazu na sněhu. Uvnitř je mu příliš teplo. Stojím na místě, dívám se vzhůru, jak to dělávám za těžkých nocí. Sníh připomíná papír, který odepřeli vězňům. Nikdo na něj nemůže nic napsat, leží tu nedotčen, navrstven v marné převěje. Pes občas huhňavě štěkne. Zní to jako: „Co tu blbneš? Ještě máš spoustu času. Zalez pod peřinu.“ Ale já zůstávám venku, dokud se na východě neobjeví slabý nádech svítání. Pak se vracím do tepla.
     Po snídani míří Bavoráci na sněžnicích k Finsterau. Vycházím na Furík a odtamtud okolo Chaloupek k Bučině. Sníh na loukách jiskří. Krystaly u nohou rychle blikají, čím jsou vzdálenější, tím více jejich odlesky zpomalují, rozsvěcují se a zhasínají pozvolněji. Pod javory pozoruju semínka, některá jsou zapíchnutá ve sněhu tak, že jejich křídla připomínají plachetnici, jinde leží dvě semínka spojená, jako by tam ztratil anděl perutě. Nesu si v batohu stativ, Flexaret, expozimetr, drátěnou spoušť a filmy. Chci zkusit klasickou analogovou fotku. Když se vracím z Bučiny, přecházím drobný potůček, přítok Čertovy vody, která teče na německou stranu. Vidím pěkné ledy, slézám k potoku, trochu krkolomně tam umísťuju stativ, pokouším se měřit expozici. Míjejí mě běžkaři, udiveně na mě civí. „Co tu děláte?“ ptá se jeden z nich. „Měříte teplotu vody?“ „Ne, fotím,“ odpovídám. Vtom se sněhem propadám skoro až do potoka. Dává mi hroznou práci se i se stativem vyškrábat nahoru na břeh, sněhu je tu hodně, musím lézt po čtyřech. Nevadí, říkám si, zkusím to na druhé straně. Ale ve chvíli, kdy se snažím dostat dolů k potoku, zakopávám o drát. Je to vlastně ohradník, a protože je zpola zapadaný sněhem, nevšiml jsem si ho. Padám po hlavě mezi šutry. Naštěstí tu neteče tolik vody. Vydržel však foťák a stativ? Nevím. To poznám až v temné komoře.
     Jak jdu zasněženou krajinou a vybírám vhodné záběry, přestává postupně fungovat spoušť, potom mi praskne drátěná spoušť a nějak se pomátlo i počítadlo snímků. Nadto se zasekává ručička na expozimetru. Jediný způsob, kterým mohu exponovat, je pomocí samospoušti, a to ještě improvizovaně, jen jejím hrotem, který zastrkávám do otvoru spouště. Dochází mi, že nejen já, ale i staré foťáky a jejich příslušenství stárne. A že těch improvizací bude stále více. Vracím se dost schlíple na Hájenku. Cestou mi usychají kalhoty, slunce hřeje, ale krystaly jinovatky na sněhové pokrývce kupodivu netají. Sedím na penzionu, upíjím pivo a zmocňuje se mě tíseň ze samoty.
     Necelou hodinu před západem slunce to nevydržím a pospíchám dnes už podruhé na Bučinu. Jdu rychle. Uháním do kopce jak za mlada. Nevnímám nic kolem sebe. Prchám a nevím, před čím. Jak může osamělý člověk prchat krajinou, má-li v patách jen svoji vlastní samotu? Útěk odehrává se v jeho nitru a je předem odsouzen k nezdaru. Ale tělo pracuje na plné obrátky. Zabývá se samo sebou, zatímco duše úpí v sevření nepřekonatelné tísně. Když docházím až na nejvyšší bod Bučiny, tam, kde kdysi žil básník Johan Peter, zapadá slunce. Stromy prokrvuje bronz, vykresluje vrásky v kůře. V dálce se modře zbarvují Alpy. Sedím na lavičce, jsem zpocený a dívám se do dálky. Pak se do mě dává zima a vracím se zpět na Hájenku. Míjím rodiny ubytované patrně v hotelu Alpská vyhlídka. Houf dětí tu bobuje a sáňkuje, nad nimi podupávají rodiče. Zavřu oči. Výskání dětí je k nerozeznání od toho, které slýchám za horkých letních dní z koupališť. Cítím uvolnění. Nic mě nebolí. Psychika, která mě zrazovala, jako by svoji sílu přenechala tělu. Nedokážu si vysvětlit, kde se ve mně vzala vůle k tak rychlému pochodu vzhůru. To už jdu po zmrzlých Pláních zpět k Hájence, když vidím svítit Jupiter přímo nad místem, kde se za vyvýšenou pastvinou schovává Hájenka. Připomíná Betlémskou hvězdu.

Text a foto Roman Szpuk